Jak to mají asexuálové?
Západní společnost bere sexualitu extrémně vážně. Stala se objektem vědeckého zkoumání, vytvořili jsme si škatulky. Sex bereme pouze biologicky, žijeme v pojmech normálnost versus patologie, funkce versus dysfunkce, zdraví versus nemoc a nepřipouštíme si, že sexualitu lze nahlížet i jinými perspektivami – historicky, kulturně, sociálně, ale třeba i umělecky,“ říká psycholog a odborník na téma asexualita Lukáš Sedláček.
Asexualita bývá definována různě. Často se uvádí, že jde o jev, kdy se jedinec zřídka nebo vůbec nechová sexuálně, má sníženou sexuální touhu nebo se jedná o kombinaci obojího. Právě nejednoznačnost pojmu přispívá k tomu, že často nevíme, oč se jedná, a spoléháme na „zdravý selský rozum“, který nás ale zpravidla odvede od reality ještě dál.
„Stále se setkávám s domněnkou, a to i u odborníků, že asexualita je porucha nebo nemoc,“ vysvětluje třiatřicetiletá Jana Kunová, asexuálka, která svůj coming out prodělala před šesti lety. „Rozšířený je i mylný názor, že asexuálové jsou chladní a neschopní lásky, a často se objevuje slovo asexuální jako synonymum k neatraktivní, ošklivý,“ vypočítává nejčastější klišé. Jana Kunová je jedním z mála lidí z komunity, kteří se k problému do médií vyjadřují. Přesto se však nestaví do role žádné mluvčí a byla by ráda, kdyby se o své zkušenosti podělili i ostatní. Neochota mluvit o své asexualitě často vyvěrá i ze špatných zkušeností s přístupem okolí.
„Spousta z nás se setkala s velmi negativními a odmítavými reakcemi i v kruhu nejbližších, a tak vcelku logicky o další podobné zážitky nestojí. Hodně asexuálů považuje coming out za zbytečný nebo z něj má strach. Někteří považují svou sexualitu za čistě soukromou věc, mnoho s úspěchem zapadá mezi heterosexuální většinu a nechce tuto svoji v uvozovkách normalitu ohrozit, jiní se za asexualitu stydí,“ vypočítává.
Ke skupinovému semknutí asexuálů nejčastěji dochází na internetových fórech. V zahraničním kontextu je známá stránka www.asexuality.org, u nás pak www.asexual.cz. „Pro většinu z nás jsou internetová fóra první a někdy i jediné místo, kde se setkáme s jinými asexuály a nacházíme pozitivní odezvu,“ doplňuje Jana Kunová.
NÁLEPKA, O KTEROU NIKDO NESTOJÍ
Eva Lammelová, socioložka a filmařka, která připravuje dokument s názvem asexuaLOVE, oslovila osm asexuálů, na natáčení kývli čtyři. „Člověk se těm, co odmítli, nemůže divit. Kdo z nás by byl celý natěšený vyprávět před kamerou o osobních záležitostech a jejich příčinách?“
„V případě asexuality budou nejspíš ve hře genetické dispozice, výchova i temperament,“ říká psycholog Sedláček, „ale osobně mi to nepřijde důležité. Mnohem zajímavější a znepokojivější je právě to, že nás něčí nezájem o sexualitu tak moc dráždí, že mu nevěříme a snažíme se tyto pocity opatřit nějakou diagnózou.“
Aby těch nejednoznačností nebylo málo, otazníky se vynořují i ve vnímání asexuality coby orientace. Zatímco homosexualita, heterosexualita a bisexualita stojí na tom, že identifikujeme svůj objekt touhy, u asexuality je hlavním znakem lhostejnost a je trochu absurdní definovat orientaci na základě něčeho, co neexistuje.
Člověk, který se v problematice nepohybuje, si určitě položí otázku, jestli mají asexuálové vztahy. Mají, ale není to pravidlem. „Nejobvyklejší je soužití mezi asexuálem a sexuálem,“ vysvětluje Jana Kunová. „Existují ale i asexuální páry, které se obvykle potkají na internetu nebo na nějakém srazu. Někdy vstupují asexuálové do vztahu s více lidmi najednou. Bez partnerů zůstávají hlavně takzvaní aromantici, ti nepociťují ani sexuální, ani romantickou přitažlivost. Právě takovým aromantickým asexuálem jsem i já sama.“
Lukáš Sedláček doplňuje, že právě proto, že asexualita zastřešuje velkou skupinu lidí, vyplývá u nich volba partnera často víc ze sympatií než z pouhého kritéria pohlaví. Jana Kunová pak dodává, že někteří asexuálové mají i děti. A mapa bezpečného světa, kde si každý nutně musí vybrat stranu, ke které bude patřit, se tak začíná zvolna trhat.
SEX JAKO UMĚNÍ A HRA
Podle Lukáše Sedláčka bereme sex zbytečně vážně. Zapomněli jsme, že to není jenom biologická danost. „Třeba některé orientální kultury bývaly v tomhle ohledu mnohem uvolněnější. Braly to tak, že jde o součást umění a hru.“
Uvědomuji si, že tuto potřebu odlišit, kdo s kým ano, a kdo s kým ne, mám sama silně zakořeněnou. Je pro mě snadné přijmout, že je někdo třeba gay nebo bisexuál. Nesvá začínám být při představě, že by na našem sexuálním hřišti, kde máme všichni pěkně výrazně odlišené dresy, zmizely dělicí čáry. Nebo ty dresy. Umění a hra. Pokud přijmeme, že naše sexuální chování je sociálním konstruktem, zbývá už jen krátká cesta ke zjištění, že se možná zbytečně ochuzujeme o pestré spektrum projevů.
„To, jak se vyjadřujeme o asexuálech, jak je vnímáme, řekne nakonec vždycky víc o nás než o nich,“ podotýká Eva Lammelová. „Už jenom slovo asexuál je problematické. Označujeme se snad my jako sexuálové?“
Přesto je však určité zastřešení asexuálů nutné, alespoň co se týče zvyšování informovanosti veřejnosti. Určité spříznění pak lze spatřit v napojení na LGBT komunitu (lesby, gayové, bisexuálové, transgender). To může vyvěrat už jen z toho, že coming out bývá u obou skupin celkem podobný – uvědomění si vlastní odlišnosti od většiny, přiznání přátelům a rodině a následně, v ideálním případě, i společnosti.
JSEM SÁM, ALE NEJSEM V TOM SÁM
Eva Lammelová o asexualitě napsala sociologickou studii. Je dostupná on-line (theses.cz/id/1hrx0b/Eva_Lammelov_DP.pdf) a jednou z nejzajímavějších částí jsou rozhovory s asexuály. Ti se shodují na tom, že největší úleva byla, když si s pomocí internetu uvědomili, že nejsou sami, koho sex neoslovuje. Otevřenost diskusního fóra ale s sebou nesla i svá negativa – takřka všichni respondenti se setkali s urážkami, posměchem a odsudky.
„Když jsem se zaregistrovala a napsala o sobě pár věcí, reagovali na mě jako první tři typičtí trollové,“ líčí asexuálka Petra. „Argumentovali dost podivně a celkově to vypadalo, že by využili cokoli, aby mi vysvětlili, že žádná asexuálka nejsem. Celkem mě to vyděsilo, ale pak se mi naštěstí začali ozývat ostatní, ať si z toho nic nedělám a ignoruju je.“
Sexuální škála je rozmanitá, nemluvě o tom, když se do toho všeho přimíchají city. Právě tento zmatek a nemožnost spolehlivého roztřídění je ale na celém fenoménu to nejzajímavější. Pokud se na chvíli oprostíme od bezpečných vymezených orientací, zbudou „jen“ lidské charaktery, povahy, charisma. A to rozhodně není nijak špatná vyhlídka.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
