Jak ustát životní pády? A co znamenají pro vaše vztahy?
Na jaře letošního roku byl uveden do kin dokumentární film Heleny Třeštíkové Nahoru a dolů, který mapuje 16 let mého života. Díky tomuto natáčení jsem tak dostal jedinečnou možnost se ohlédnout a porovnat své vzpomínky s realitou, která se odehrála před více než deseti lety.
Ve svém životě se snažím vycházet z romské životní filozofie, která vám zdůrazňuje přítomnost - prožitek chvíle. „TEĎ“. Pokud se vám nedaří žít v přítomném čase, nacházíte se buď v minulém - například při jízdě autem vzpomínáte na včerejší fotbalový zápas, nebo v budoucím - přemýšlíte o tom, co se stane, až vás vyhodí z práce, děláte si nejrůznější obavy i naděje, které se velmi často vůbec nenaplní.
Obojí je ale podle mého špatně. Při vzpomínání i plánování vypínáte své smysly, necítíte příjemný jarní vánek, nevidíte krásné barvy rozkvetlé louky, neslyšíte zpěv slavíka - tím svůj život dobrovolně ochuzujete o velké penzum zážitků, které se vám nabízejí.
Když jsem poprvé viděl dokument Nahoru a dolů, dobře jsem se na svůj účet bavil. Během těch šestnácti let velmi často měním názory na politiku, muziku, osobní vztahy, prostě na všechno kolem sebe. I přes výše uvedenou snahu žít v přítomném čase se mi občas nedařilo ubránit se obavám, které se velmi často nenaplnily, i nadějím, které byly zcela bláhové. Přesto jsem sám se sebou spokojený - svůj život opravdu naplno prožívám.
„VOJTĚCH LAVIČKA Novinář, moderátor, hudebník, romský aktivista. Jako famózní houslista byl k nepřehlédnutí (a k nepřeslechnutí) v kapele Gipsy.cz. Moderoval rozhlasové a televizní pořady, skládal hudbu k filmům i divadelním představením. Nyní působí jako reportér v Metropol TV. Jeho život plný vzletů a pádů zachytila ve svém časosběrném projektu dokumentaristka Helena Třeštíková. Snímek Vojta Lavička: Nahoru a dolů měl premiéru letos na jaře.“
I když všechny prožitky nejsou jen příjemné. Jedním z nejhorších životních období byla moje práce šéfa streetworkerů v Člověku v tísni. Čtyři roky jsem jezdil do romských ghett a snažil jsem se změnit tamní neutěšenou životní situaci. Narážel jsem hlavou proti zdi na obou stranách - na neochotu úřadů spolupracovat, na neochotu Romů vlastními silami změnit svůj život, na oboustrannou nenávist. Po čtyřech letech u mě došlo k totálnímu vyhoření. Nemohl jsem v této práci pokračovat. Nenáviděl jsem Romy i Neromy za jejich zabedněnost, měl jsem pocit, že jen já dobře vím, co mají obě strany dělat, jak se mají k sobě chovat, jak mají žít. Uzavřel jsem se do svého vnitřního světa plného křivd, které na mně nikdo nespáchal.
Negaci z práce jsem si pochopitelně nosil i domů, což zničilo můj rodinný život. Odešel jsem od rodiny, od svého tříletého syna Vojtíška a přítelkyně, odstěhoval se do Brna. Propadl gamblingu. Byl jsem - ze svého subjektivního pohledu - úplně na dně. Jenže pokud by se toto naprosto šílené čtyřleté období neodehrálo, nedošlo by poté k mnoha pozitivním věcem nejen v mém životě, ale i v životě ostatních lidí kolem mně. Nezažil bych krásných šest let coby houslista Gipsy.cz, nepoznal bych svoji současnou přítelkyni, se kterou žiji šťastně 8 let a mám tříletého Samuela. Moje bývalá přítelkyně by nepoznala muže svých snů, který vychoval z mého Vojtíška skvělého čtrnáctiletého kluka atd. atd.
Jak říká jeden z mých nejlepších kamarádů, už z výše pěti metrů naše osobní tragédie nikdo nevidí. Všechna osobní dramata se odehrávají jenom v našich hlavách, nemají mnoho společného s objektivní realitou.
Pokud se neuzavřete do svého světa uvnitř hlavy - tak, jako se to stalo mně - okolní svět a vše hezké v něm vám pomůže krizi překonat. Život si proto musíme užívat, každou hodinu, minutu, vteřinu, kdy prostřednictvím svých smyslů vnímáme a prožíváme svět kolem nás.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
