Jakou moc má pohled z očí do očí?

Vpustila jsem ho do domu, protože jsem věděla, že je slušný řemeslník a nebylo to poprvé, co mi rozšiřoval police, abych měla kam uplacírovat knížky. Ale stejně mě poněkud znervóznil. Vždycky, když jsem se na něco zeptala, se ke mně otočil obličejem, vytřeštil oči, zapíchl se do mě pohledem a zároveň se děsivě zašklebil. Takto ztuhl na několik nesnesitelně dlouhých vteřin a teprve pak odpověděl.

Když mě Andrzej takto vylekal bratru podvacáté, osmělila jsem se a řekla, že „má zjevně nový styl komunikace se zákazníky“. Zachmuřilý Polák se v tu chvíli usmál, poprvé ten den mile a přirozeně. Pochlubil se, že jedna anglická zákaznice mu poradila, že jestli chce uspět, musí se přestat kabonit a uhýbat očima. Angličani od lidí očekávají, že se jim ostatní dívají zpříma do očí a přitom se usmívají.

Andrzejův nešťastný pokus o úspěšnější komunikaci s cizinci je poněkud extrémní příklad. Nicméně řada lidí upřímně věří, že pokud se během důležitého jednání nebo vyjednávání očima „zapíchnou“ do svého protivníka a „nepustí“, podaří se jim lépe prosadit vlastní názor. Jedná se o všeobecně přijatou zvyklost a školy specializující se na řeč těla na tomto – jak se ukazuje – bludu postavily své tréninkové programy.

Ale psycholožka Julia Minson z harvardské Kennedy School of Government a její kolegyně z Columbia University společně připravily několik experimentů, při nichž na kameru natáčely chování lidí v reakci na to, jak v průběhu přesvědčování jiných používáme očí. Jejich práce je jedna z mála, která se kontaktem očí vědecky zabývá v jiném než milostném nebo vztahovém kontextu. A je první, která nebyla připravena a prozkoumána z pohledu toho, kdo přesvědčuje, ale také toho, kdo má svůj názor změnit právě pod vlivem oponentovy argumentace.

Filmováním pohybu očí se ukázalo, že když se člověku vytrvale díváte do očí, pravděpodobnost, že ho přesvědčíte, aby změnil názor, je menší, než když budete očima jenom těkat. Americké psycholožky jsou přesvědčené, že jde nejspíš o primární reakci. „Pes (podobně jako řada jiných zvířat) se nejdřív dlouze zadívá druhému do očí a teprve pak zaútočí. Člověk reaguje negativně na dlouhý intenzivní pohled nejspíš proto, že má instinktivní obavu z toho, že bude ovládán,“ vysvětluje Julia Minson.

A loni vydaná studie mnichovských neurologů (Univerzita Ludwiga Maxmiliána) její závěr dále rozšiřuje. Vysvětlení očního kontaktu leží v nejstarší části lidského mozku zvaného latinsky cerebellum. Mozeček se vyvinul, aby pravěkému lovci pomohl sledovat a ulovit zvěř. Je to primitivní a intuitivní část mozku, na kterou jsme se kdysi spoléhali. Až budete příště v práci argumentací chtít změnit názor kolegy, pamatujte si, že čím déle se do očí oponenta díváte, tím menší máte naději, že ho přesvědčíte.

Pozitivní reakci vyvoláte jenom u člověka, který s vámi už na dané téma souhlasí. Místo vytrvalého přímého pohledu z očí do očí se zkuste na příští poradě dívat na oponenta v lehkém úhlu a spíše na jeho ústa než přímo do očí. Měli byste zjistit, že tento přístup vám bude připadat přirozenější a hlavně budete údajně úspěšnější.

Z OČÍ DO POČÍTAČE

Je paradoxní, že ve chvíli, kdy začínáme rozumět kontaktu očí, se tohoto výjimečného nástroje postupně v podstatě vzdáváme. Upíchnutím u obrazovky nebo displeje necháváme miliony let vylaďované cerebellum zakrnět. Snažím si představit Halase, jak se mu v metru honí hlavou verš o mandlových očích, pak se kolem rozhlédne a padne na něj nesnesitelný smutek.

Stovky párů očí, ale žádné, se kterými by se mohl potkat. Facebookové lidstvo se poprvé ve své historii přestává kolem sebe a na druhé dívat, přestává tuto nejstarší část mozku používat a cvičit. Dobrovolně zabedňujeme okno, o kterém už Shakespeare tvrdil, že vede do duše. Naštěstí oční kontakt pořád ještě potřebujeme ve sportu a když se bavíme ve společnosti.

Kontakt očí ve společnosti

Především introverti často řeší otázku, jak dlouho je vítané a přijatelné dívat se lidem do očí během běžné konverzace. Z odborných studií vyplývá, že v nezávazných situacích se lidé tomu druhému dívají do očí zhruba třetinu až dvě třetiny dané doby.

Když se díváte kratší dobu, druhý (bez toho, že by tušil, proč tomu tak je – jedná se o instinkt) začne mít pocit, že se vám nedá věřit. Konverzace pak bez zjevného důvodu začne váznout a kostrbatě skončí. Jakmile se někdo druhému dívá do očí déle než zaběhlých šedesát procent doby, ten druhý si začne říkat: Hmm, něco po mně chce, co to asi bude?

Když je tím druhým žena, řekne si: Chce se mnou spát. A pokud ona nechce, nebude vaše zírání považovat za romantické, spíše si vás zařadí do škatulky oplzlých a rychle se vytratí.

Pokud se jedná o muže, jeho první reakce na vaše intenzivní „z očí do očí“ bude podobná jako u gorily – bude mít chuť se do vás pustit.

U zvířat, stejně jako u lidí vyvolává nepřerušované zírání agresivitu. I když zůstanete ušetřeni rány, je po konverzování. Pro ty, kteří v podobných situacích zoufale nevědí, co s očima, odborníci radí přístup používaný při rychločtení a šermování. Díváte se jakoby rozostřeně, takže váš pohled má širší záběr, není přímo z očí do očí. Ten druhý se pak může cítit uvolněně a vy s ním.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.