Jan Miko: Malování je můj život, bez toho bych umřel
Ostatně, jak jsme zjistili v našem rozhovoru, odpovídá i podstatě tohoto umělce samotného. Ačkoli obrazy nabíjí pozitiviznem, jeho až upřímnost je odzbrojující a drsná, stejně jako jeho dosavadní život…
Jak se stát malířem?
No… musíš malovat. Ale já myslím, že se tak narodíš. I když každej má vlohy pro spousta věcí, ale naučit se malířem… to asi ne. I když na umprumce jsem to zažil… tam lidi opravdu k tý malbě přistupovali způsobem, kterej už ani není akademickej… to byla prostě hloupost.
Já kdybych měl tu vysokou školu uměleckou průmyslovou srovnat s nějakou školou, kterou jsem v životě prošel - a teď budu jako upřímném a vím, že si tím nadělám spoustu nepřátel na akademický půdě - tak moje dvě nejhorší zkušenosti se školním prostředím jsou učňák a pak VŠ, kde je ten student míň, než uklízečka. Dneska naštěstí žijeme v době, kdy si můžeš udělat školu v Německu nebo v Americe, je to čistě na tvým nasazení. Ale na umprůmce to byl totální supersajrajt. Jediný, o kom bych řekl, že je normální inteligentní člověk je Federiko Diaz, no a jinak je to celý, člověče.
Na každého toho studenta jde několik milionů za studium, a co z nich vyleze? Stroje na obrázky a na sochy? Na to, jaká to byla skvělá škola… je to jako zrcadlo a odraz české společnosti, která byla do roku 2000 byla silná a skvělá a od tý doby to jde do takovýho politickýho, sociálního a uměleckýho marasmu….
====Vím, co to je, když někomu vezmeš svobodu====
Jeho pozoruhodný styl vychází z jeho vztahu k pouličními umění, kdy jsou zkušenosti objevené tímto druhem tvorby citlivě, přirozeně spojeny s klasickým přístupem k malbě. Před námi tak vznikají značně dráždivé obrazové vjemy a to ať už svou barevnou kompozicí, či dost často provokujícím symbolicky vyjádřeným sdělením.
Takto vzniklé práce pak můžeme označit přinejmenším, jako moderní expresivní výkřik, pečlivě svázaný svým konceptem avšak provedený se značnou vášní a odevzdáním. Jan Miko prokázal svou pozici na současné evropské scéně během různých návštěv ve Francii, Itálii, Nizozemí, Polsku a dalších. Během těchto cest se mu také podařilo získat několik ocenění, zejména pak zlatou medaili z Fringe Festivalu v Holandsku. Jeho práce se stále rozvíjí a její struktura se časem stává vytříbenější, což dokazují především poslední obrazy, vzniklé během představení „Svět odsouzencův“.
Zdroj: Wikipedia
}}}
Čím to tedy u tebe začalo?
Já jsem původně studoval na kuchaře a maloval grafiti. A ty mne přivedly k výtvarnému umění – někde ve svých 17ti letech jsem ve výloze viděl obraz. Hrozně mě to sebralo a v tu chvíli jsem se rozhodl, že budu malíř. Napochodoval jsem domů s tím, že končím s kuchařinou a jdu na uměleckou školu. Což se mi samozřejmě všichni vysmáli, protože jsem neuměl ani pořádně česky. No tak jsem prolezl těma talentovejma zkouškami – akorát v prváku mě zavřeli do vězení, tak to byl trochu problém.
Do vězení?
Jo, za grafiti, v Polsku. Ale tak dělali jsme blbosti, to nám patřilo. A tu školu jsem dodělal zdárně, i když problémy byly. S autoritami mám fakt problém. Nemůžu vystát, když mi někdo říká, co mám dělat - už jsem se tak narodil. Nesnesu nikoho nad sebou, pokud si nezíská můj respekt. Jako se to povedlo Petru Boháčovi z divadla, to jsem pak schopnej za něj skočit do ohně.
Ovlivnilo tě to?
Absolutně, totálně, úplně ve všem, v náhledu na život, na sexualitu, na umění, na svobodu. Vím, co to je, když někomu vezmeš svobodu. Někam tě strčí, tam jseš zavřenej a nemůžeš se hnout. To je nejhorší. Dostat se do vězení je to nejhorší, co se člověku může stát, obzvlášť mladýmu… bylo tam fyzický násilí, sexuální násilí, bez vody, bez jídla. Banda nadrženejch bachařů… já doufám, že to nebude číst moje matka, ta to neví. Opravdu jsem si připadal, jako kdybych zastřelil jejich prezidenta - a ne že jsme pokreslili metro. Ale tak oni to mají jinak, no.
Měl jsem na výběr ze dvou věcí, buď mě to položí, zničí, dostanu deprese a zabiju se, protože se s tím fakt blbě žije. Nebo to celý použiju ve svůj vlastní prospěch, pro posílení artu. A abych dal lidem vědět svůj příběh. Ať si všichni chráníme tu svojí svobodu.
Vraťme se zpět ke škole. Co bylo po střední?
Pak jsem se hlásil asi dvakrát na vysokou školu uměleckou, kam mě nevzali - což zpětně chápu. Sem se uvařil dost rychle. A pak jsem si dal pauzu do škol, maloval jsem obrazy… dělal jsem práci jako každej, barmana, manažera, takovýhle věci. Ale to byl jen džob. Výhoda byla, že když jsem měl noční, tak jsem mohl malovat obrazy. Malování je prostě můj život, já bych bez toho umřel. Všichni se mi smáli a teď přece jen vidí, že to k něčemu bylo.
Teď jsi akční malíř - to tě naučili ve škole?
Ne to se učit nedá, to ani není možný. Na to člověk musí mít náturu, talent a hlavně odvahu vylézt z ateliéru. Protože když maluje obrazy klasicky, tak je o samotě a jede svoje niterný věci na plátno. Vlastně je hrozně těžký vyndat toho člověka z ateliéru a postavit ho třeba před dvě stě lidí.
A Tobě to nevadí, Ty si věříš, že to zvládneš…
Já jsem si musel věřit. Navíc jsem měl zkušenosti - u grafiti je rychlá malba nutnost. Přeci jen na tom metru člověk nemá moc času. Což teda už naštěstí nedělám a myslím, že jsou lepší a bezpečnější způsoby, jak projít pubertou a adolescencí. Ale tak byly to devadesátý léta. Je potřeba se na to podívat i z historickýho hlediska.
Vždycky jsi věděl, že chceš být malířem? Jaké jsi byl dítě?
Já jsem byl zlobivý dítě, strašně. Byl jsem velmi nedisciplinovaný dítě, sprostý, chodil jsem za školu už na základce. Zlobil jsem, utíkal jsem, neposlouchal jsem, mluvil jsem vulgárně. Ale zase na druhou stranu jsem sportoval – závodně BMX a v zimě boby. Takže každé roční období bylo pro rodinu ve znamení péče o mrzáka, který měl buď zlomenou ruku nebo nohu nebo něco jiného. Užili si semnou hodně.
A co táta?
Jo, on je skvělej. Miluju ho… já mám obrovský štěstí na rodinu. Já myslím, že kdybych neměl takový štěstí na rodinný zázemí, tak bych nebyl umělec. Protože to šlo všechno přes ně, když přišel malej pankáč Miko v sedmnácti s tím, že bude malíř a že na všechno sere. Tak oni to museli spolknout, to oni museli řešit průser, když jsem byl zavřenej, nebo když jsem byl ve špitále. Super jsou, dali nám všechno, co moli. Absolutní respekt.
Ale museli toho skousnout hodně…
Hele tak to je jasný, to víš, že když jsem doma prásknul, že jsem bukev, tak že to s tou mámou hrkne. To je hned. Protože já jsem v tý době chodil s baletkou z národního divadla… a přišel jsem domů a oznámil jsem, že budu spíš na ty chlapečky. Maminka to nesla těžce, hodně těžce. Můj otec to chápe až teď. To není jeho svět. Nikdy ale nebyli nijak úmyslně hnusný. Jsem jejich synek a oni mně milujou, furt, i přes všechny ty průšvihy.
Představení s plamenem lásky
Tvoje dílo … odkud se to bere a jak to přenášíš na papír. Jak se to děje?
Já mám v hlavě asi třicet obrazů neustále, jako na flashce. Když jsem na divadle, tak je pro mě nejdůležitější, jak reaguje publikum – a i když jsem otočenej zády, tak to cítím. A podle toho maluju ten obraz. Hlavně mi jde o to, aby i po představení fungoval jako sofistikovaný umělecký dílo. A to divadlo mi dodává všechnu tu energii. Nevím o nikom na světě, kdo by k tvorbě měl tak skvělý herecký výkony, světla a hudbu.
A to je teprve začátek, v tom divadle budou další akční věci. Na plátně pak dochází k souboji barevný symfonie. Já si můžu myslet, že nějaký tón červený se hodí k tomuhle tónu, ale ve skutečnosti to tak být nemusí – a tím se vlastně učím. Omyly si v akční malbě nemůžu moc dovolit, není čas něco měnit. Ale to víš, ne vždycky to sedne, pořád se mám co učit. Ta pokora tam je absolutní.
}
Kritika označuje to představení jako brutální, sexuální, šokující…
Nojo, no… I když mě to tak samozřejmě už nepřijde, tak ta hra roste. My nemáme jen jeden modul, máme víc verzí. Pro ulici, nebo bez elektřiny, do normálního divadla. Tam uvidíš ten brutální, šokující sexuální model.
Ta hra vznikla tak, že Petr Boháč byl na Alenu Divišovi a napadlo ho právě představení o tom odsouzeným malíři, jak maluje obrazy z vězení. A já tehdy namaloval asi dvanáct obrazů z cel, jak jsem si to pamatoval. Včetně toho, co se nám tam dělo. Protože mi zrovna z Polska přišel rozsudek, asi sedm let jim to trvalo, než nás odsoudili. A to bylo fakt hodně peněz, co jsem musel buď uhradit, nebo nastoupit k výkonu trestu.
Tehdy mi zavolala Jiřinka Čechová ze Spitfiru, jestli bych jim něco nenamaloval na divadle. Tak jsem jim řekl, že Miko by maloval rád, ale bude si muset jít povídat s Polákama do chládku. Tak se na mě „spitfajři“ složili a tím si mě úplně získali. Kdyby chtěli namalovat velrybu, tak jim namaluju velrybu. To naštěstí vůbec nechtěli a dneska jsme sami překvapení z toho, jak moc jsme ze sebe schopní vyndat. On malíř je docela dost pohodlná bytost, kdežto lidi od divadla jsou šílenci. Spí 4 hodiny denně, furt někde na cestách… Workoholismus nejhrubšího zrna, to jsem neviděl ani v práci u těch manažerů, že by takhle makali. A přitom za to nikdo z nás nemá prakticky žádný prachy. To celý prostě hoří plamenem lásky.
Říkáš „nikdo z nás z toho nemá prakticky žádný prachy“… z čeho teda žiješ?
Teď mě živí obrazy. Minulý rok byl lepší, jsou tam problémy, ale nejsou nějak kardinální. Myslím si, že jsme dostatečně vyspělá země, aby tady tyhle věci fungovaly. Maluješ, vystavuješ, musíš z toho mít příjem. Mám klientelu roztáhlou po celým světě… akorát v Číně a na severním pólu nemám obrazy.
Umělci nemají moc dlouhou životnost
Čím si myslíš, že jsi prorazil?
Asi tím přirozeným gestem v té malbě, asi tou jasností. Protože já jsem intenzivně začal malovat kolem roku 2000 a co jsem tak viděl u svý generace tak to byly takový vymazelný obrazy, něco mezi českou modernou a barokem plus deprese, což mě teda vážně neoslovuje. Já jsem tomu dal takovej street atrovej grafiťáckej ksicht s těma silnejma obtahama a jasnejma barvami. Hlavně jsem měl furt nějaký deprese, tak jsem nechtěl depresivní obrazy. Takže místo černý jsem používal žlutou, oranžovou, světle modrou, světle zelenou. Lidi na ten pozitivní obraz reagují jinak.
Takže obrazy – pozitivum a žádná „depka“?
Nebyla to depka no. Já jsem tam samozřejmě řešil svoje problémy, ale řešil jsem je opačně, než abych jakoby někoho zatahoval do svý deprese. Ale naopak, že jsem stavěl jakoby světlo proti tý tmě. A tím se to prostě rozjelo, pak už prostě přicházely nabídky na ty výstavy a tak dál.
Pak jsem začal teda hodně pít. A to sice tak, že si prakticky dva roky svýho života nepamatuju. 2004-2006 to jsem byl po rozchodu a nějak jsem to těžce nesl. A o rok později se zabil Vítek Soukup, což byl můj největší kamarád a učitel malby, což mě teda úplně složilo. S ním odešlo i to, co mě naučil, jeho ideály. Bojovat až do smrti a všechno pro umění. Aby to mělo koule. A s tím jsem se hodně dlouho srovnával. Pak mě mistr Diviš vyhnal ze školy… Satisfakcí pro mě je, že jsem šel k tomu divadlu – kde mám mnohem větší seberealizaci než bych měl na umprumce. Taková až americká cesta z toho učňáku až do galerií a turné po světě úplně úžasnýho divadla.
Teď buď trochu nafoukaný a řekni mi, kde jsi všude byl a co jsi tam vyhrál?
Nejbizarnější příběh v mým životě tady toho charakteru je, že jsme tu nejdůležitější medaili získali v Polsku na mezinárodním festivalu alternativního umění, kde jsme vlastně vyhráli s tím odsouzencem Grand Prix. Což je ta nejhlavnější cena a díky ní jsme hned v zápětí dostali z Itálie pozvánku na Roma fest.
Máš nějaké geniální dílo?
To jsem měl one man show, kde mi nachystali šest metrů a dva metry vysoký kresby a do toho jsem měl vstoupit akční malbou. Jiří Sozanský je akademický sochař a malíř a je naprosto zásadní postavou. A Jiří mě viděl v divadle a vyzval mě k tomuhle happeningu, což byla celkem pocta – on si velice vybírá a málokdo se k němu dostane. A já jsem od něj vyfasoval ty obrovský kresby a měl jsem na to 40 minut, abych to nějak pojal. No a já jsem tam přišel na to jevišťátko, kde byly ty elity umělecký, že se teda přijdou podívat. No a teď to bylo ohromný… já na to koukal a říkám si , to zmáknu, musím… A ty kresby na tom byly nalepený speciálním lepidlem. Ale ony se v tom vytvořily takový trojúhelníky, jak ten papír se nacucal a vyhodilo mi to štětce z rukou. Nemohl jsem používat štětce, to prostě nešlo. A teď na tebe míří kamery ČT, Primy, HBO… Akce jak kráva… Sozanský si někoho po 10ti letech vybral ke spolupráci…
Já myslel, že snad chcípnu, ať se vypařím nebo ať mě trefí šlak. Tak jsem začal malovat rukama. To jsem si říkal - jo budou tam aspoň nějaký fleky… ale proboha to musí být obraz, ne fleky. Ale stihl jsem to, domaloval jsem to ještě sprejem. Ale to jsem namaloval asi za dvacet minut. To je můj nejvzácnější obraz, to jsem skoro dostal infarkt. No a Jiří Sozanský se tvářil naštvaně… a pak odešel, jako že přehodnotí spoustu věcí.
No a druhý den mi volal Petr Boháč, že teda Sozanský tím byl zasažený natolik, že vymyslel několik projektů, a že v životě nikoho neviděl takhle rychle malovat. To je můj nejvzácnější obraz, ostatní takovou hodnotu nemají. Jirka Sozanský je známý tím, že v Jugoslávii hodně maloval, když tam byla válka. Že pořádal happeningy přímo, když tam stříleli. Chystám se do Černobylu malovat, chtěl jsem jet do Iránu a do Iráku, to jsem měl i předjednaný. Tam probíhaly i v rámci homosexuálů fakt prasárny..,. ale vzhledem k tomu že teď mám novej vztah a jsem těžce zamilovanej a pro tohle nepoužitelnej, tak jsem to odpískal.
Sen, kterého se ale nevzdám, je, že chci malovat v Gaze - na tu zeď, která odděluje ty dva světy. Když jsem měl jet do toho Bagdádu, tak to jsme se domlouvali s tou diplomatickou službou, že to tam nějak jakože vyřídíme… a nějací magoři tam v tý době odpálili nějakou šílenou bombu přímo u toho baráku. Všichni ti lidi, co jsem s nima komunikoval, umřeli, tak jsem si řekl, že to asi nebude úplně ono.
O to mi třeba jde - abych prodával ty obrazy a jezdil po světě a dělal věci, který se ani koupit nedají. Já bych chtěl být komerční umělec, ale skrz ten underground, aby to byly věci, co mají váhu a ne jen to, co se líbí. Ti akční umělci nemají moc dlouhou životnost, to je tak do padesáti a pak to s tebou sekne.
S chlapem chci žít, ale s ženskýma je mi líp…
Jsi s tím osudem smířený?
Jo mě je to jedno. Já jsem zažil lásku, bolest, chudobu i bohatství.
Co ty a ženy?
Bez žen bych tady nebyl… Já teda mám kamarády, ale s ženskejma je to lepší. Já si rozumim víc s holkama – i když mají děti, já děti miluju. Taky bych chtěl někdy dítě. Ty ženský prostě nejsou tak afektovaný jako chlapi. Ženská používá srdce a mozek současně a není z nich cítit takový to ego.
Já ženy mnohem víc respektuju, než muže. Takže referuju spíš ženy, než muže, paradoxně. S chlapem chci žít, chci s ním mít domácnost. Ale ženy jsou andílci, absolutně nejvíc. Hele já si s chlapem o chlapech takhle nepokecám, jako s ženskou. Ani o jídle se s těma klukama nedá mluvit, ani o hadrech… ani o umění. S ženskejma je mi líp.
Autor: Jan Franěk
Foto: Jan Miko - archiv
12. září 2010
