Jan Saudek, Pavla Hodková: Kdyby neexistuje, 2. část
Pracovitá ochránkyně domácího krbu
Pavlo, Vás se lidé obvykle v rozhovorech ptají jaký je Jan Saudek. Nás by ale zajímalo, jaká je Pavla Hodková…
Pavla: (smích) To se musíte zeptat Jana, to já nechci říkat.
Jan: Pracovitá. V poslední době čím dál tím více získávám obdiv k pracovitým ženám. Já živím asi 16 lidí, ale tady dámu teda ne. Ta už asi týden od narození dítěte odjíždí na osm hodin do zaměstnání. Když bylo dítě malé, tak ho měla s sebou, teď už se platí chůvy.
Pavla: Ale odjíždět na osm hodin do zaměstnání ještě neznamená pracovat (smích). Já bych k tomu jaká jsem možná jen řekla, že jsem taková ta typická račice, tak jak se to o račicích traduje. Taková ochránkyně domácího krbu, která kolem sebe potřebuje rodinu, rodinné zázemí.
Nebije se to trochu s tou emancipací a odchodem do práce při mateřské?
Pavla: Já si myslím, že to není emancipace. Je to spíš taková druhá rodina. Není to o kariéře, ale o tom prostředí, který je tam příjemný. Můžeme si tam víceméně všichni dělat jak chceme, jak potřebujeme. Ale musí být hotovo.
Nevadí Vám někdy být známá spíše jen jako „ta od Saudka“?
Pavla: To mi nevadí. Nedávno jsem právě o tomhle mluvila s jednou kolegyní, která se mne ptala proč souhlasím s těmi rozhovory a já jsem jí vysvětlovala, že nemůžu apriori rozhovory odříkat. Nemůžu říct ne. Protože já jsem taky novinářka a taky potřebuju, aby mi lidi kývli, když chci s někým udělat rozhovor.
Vnímáte těžce ten mediální tlak?
Pavla: On zas není až tak velký, to směřuje spíše na Jana.
Co si myslíte o novinářské etice?
Pavla: Myslím si, že spousta novinářů neumí poslouchat, neumí si zapisovat zkrátka neumí pracovat tak, jak by měli. Je to možná způsobeno tím, že spousta novinářů nejsou vyškolení novináři a tu novinařinu může dělat téměř každý, kdo má alespoň trochu talentu, nebo koho to baví a dostane se k tomu. Etika tady u nás moc nefunguje, u některých. Co se týče práce novinářů, není u nás moc takových, kteří by to dělali skvěle.
Časopis, ve kterém pracujete, vydává Stratosféra, ta produkuje i několik bulvárních časopisů. Jak to na Vás působí, třeba když zorganizujete Janovi vernisáž, manažersky se v tom angažujete, je v tom spousta práce… a pak se v některém s těch médií z celé akce objeví akorát článek s nadpisem typu „Saudkova partnerka vyvalila svoje přednosti na veřejnosti“…?
Pavla: Tak vždycky to naštve. Ve chvíli kdy je to něco, co máte v té práci a ty lidi denně potkáváte a bavíte se spolu, zdravíte se a znáte se z očí do očí, pak nevíte, proč to tak udělali. Ale zase v rámci toho média a prodeje… Jestli je to jejich práce a dělají ji dobře, tak ať si to dělají jak chtějí.
Vášeň v noci
Mistře - Vy a Váš vztah k ženám. Na svých fotografiích a obrazech často zobrazujete ženy víceméně nahé nebo alespoň velmi spoře oblečené…
Jan: Já chci aby to bylo nadčasové. Proto často svlékám. Na těch fotkách by nemělo být vidět, že támhleta je třicet let stará, támhleta čtyřicet. Proto používám dekorace a neurčité světlo. V mládí mne velice iritovaly fotografie tetiček v albu, které měly nějaké nemožné klobouky a vycpaná ramena. I proto, když jsem začal tvořit, tak jsem to chtěl dělat nadčasově, aby ty fotky se nedaly zařadit do určitého období. Ženská je nádherná na pohled. Proto existuje tolik zobrazení žen a tak málo zobrazení mužů.
Váš vřelý vztah k ženám je obecně známý. Potrpíte si také na etiketu?
Jan: Jo. Když na to přijde, dovedu se velmi výborně chovat, neolizovat ženským ruce… Vím kdo má jít první do schodů a tak. Mám pocit, že ženy nepotřebují vždy něhu, ale potřebují zdvořilost, úctu.
Obávám se, že spousta mužů se chová ke svým partnerkám hrubě a neurvale. Ano, ženská dovede strašně ublížit, dovede Vás podvádět, ale je to ženská, to se nedá ničím vyvážit. To se dá vyvážit jenom zdvořilostí. A placením.
Ženským se má projevovat úctu. Jedna moje přítelkyně má ráda, když ji při milování fackuju, ale to se nesmí dělat z nenávisti, jen z upřímné lásky. Pak je to oceněno. Chlap se má k ženský chovat zdvořile - byť jenom proto, že je to ženská.
Dá se říct, že jste žárlivý?
Jan: Já jsem měl období, kdy jsem nepříčetně žárlil.
Pavla: To období máte pořád. (smích)
Jan: Ne, teď už to vybledlo.A ta žárlivost, protože jinak na nikoho nežárlím, to je ode mne takový důkaz lásky. Jak jinak chcete specifikovat lásku?
Nevím. Specifikujte lásku.
Pavla: To se nedá specifikovat.
Jan: Jak chcete specifikovat lásku, to se dá zvážit nějak? Láska je to co cítí matka k dítěti, protože za ně by dala život bez rozmyšlení. Láska ale může být také vzplanutí, které nemá příliš dlouhého trvání. (k Pavle) Já vím, že do Vás jsem byl skoro dva roky zamilován. Což je nejdéle v mém životě, protože občas to vzplanutí nepřesáhlo jednu noc.
Byl jste? Takže už nejste zamilován?
Pavla: Pro Jana být zamilován znamená právě ta vášeň v noci. Nic víc.
Jan: Ano, já teď mluvím o vášnivé fyzické lásce, šílenství, stavu extáze.
Kdyby existovalo kdyby
Pavlo, my se tady celou dobu rozhovoru bavíme s Janem mimo jiné i o jiných jeho ženách. Z čehož vyplývá celkem logická otázka: žárlíte?
Pavla: A jak (smích)
Jan: Ale není na co.
Pavla: Ono to má obecně dva pohledy. Na jednu stranu jsem ráda, když si Jan večer někoho pozve, protože mám klid. Můžu si udělat svoji práci nebo třeba vyžehlit, něco upéct. Ale když je v noci pryč, tak si doma koušu nehty a vztekám se. Ovšem když je celou noc pryč, nevadí mi to tolik, do rána se obvykle stihnu odnaštvat. Je to lepší, než když přijde třeba v devět večer od jiné dámy, je velmi rozverný a dlouho do noci mi to chce všechno vykládat…
A neměla jste třeba někdy chuť si říct tohle nemám zapotřebí a jít od toho pryč, prostě ten vztah zabalit?
Pavla: Teď už tu chuť mít ani nemůžu, když už jsou děti. Když už bych to měla udělat, měla jsem to udělat na začátku, ale teď už to nejde, takže já nad tím nepřemýšlím.
Řekla byste tedy, že Vám to takto vyhovuje?
Pavla: Já jsem někde nedávno prohlásila, že bych tohle možná vyměnila na pár dní za takový ten v uvozovkách „nudný život“, ale asi by mne to nebavilo dlouho. To že Jan je taková neřízená střela – např. nikdy nevíte, když přijdete domů, jestli tam bude nebo nebude - je sice někdy náročné… ale rozhodně se s ním člověk nenudí.
Poslední otázka: Kdyby jste měla možnost vrátit čas a měli jste se setkat znovu, myslíte si, že byste se opět rozhodla stejně? Vybrala byste si Jana znovu jako svého životního partnera?
Pavla: hmmm… (smích) Kdyby neexistuje.
Jan: Ano, dáma mne naučila krásnou věc, že kdyby neexistuje. Zřejmě to brali na fakultě (smích). Ale mám dojem, že pokud by existovalo, tak by si zachránila holý život a chlupatou zadnici.
Pavla: Možná ano. Kdybych věděla, to, co vím teď, tak bych nejspíš byla srab a nešlo bych do toho. I když pokud bych měla přijít o děti, asi bych nerozmýšlela ani sekundu a vše zopakovala.
Jan: Přiznám se, že mě jste se velmi líbila hned od začátku. Já mám tady slečnu velice rád a je pro mne „number one“ přede všema ostatníma. Ale ten stav našeho vztahu už je takový, kdy ta řeka už nebouří, ale spíše pokojně plyne.
Autoři: Pavel Vrba, Monika Kváčková
Foto: Jana Michlová
30. 3. 2009
Související články:
Tramvaj noci: Křest nové knihy Jana Saudka
Jan Saudek, Pavla Hodková: Kdyby neexistuje, 1. část
