Jana (38): Soused nás nenávidí. Dokonce nám zabil psa. Co přijde dál?
Soused naši zahradu využíval
Už v dobách, kdy jsme s manželem jen chodili, byl vlastní domek náš sen. Minulý rok se nám nečekaně vyplnil; odstěhovali jsme se s dětmi do svépomocí zrekonstruovaného domku, do menšího městečka nedaleko Prahy. Domek, který moji rodiče zdědili po bezdětné sestře naší babičky, byl dva roky neobývaný, zahrada byla lehce zpustlá, plot byl děravý. Na zahradě se často proháněly sousedovy slepičky a kozy, které na zahradu chodily mlsat jak do cukrárny. Zdecimovaly všechny keříky, malé stromky – prostě doslova „sežraly“ vše, co jim chutnalo.
Uznávám, že to byla chyba i naší rodiny, která po odchodu pratety do domova seniorů lépe nezabezpečila plot, možná by zabránila i některým dalším nepříjemnostem, které se kolem domu a zahrady děly. Přišli jsme na to, když jsme začali domek rekonstruovat; stromky a keříky byly zničené, zahrada rozhrabaná od slepic, nemohli jsme najít kolečka, konve, sekačku a některé další věci. Na studnu bylo připojené další, které tam teta určitě neměla čerpadlo (hadice byla odmontovaná). Sousedovi samozřejmě nešlo nic dokázat, ostatně ani jsme se o to nesnažili, řekli jsme si, že uděláme tlustou čáru a budeme se k němu chovat pěkně. Koneckonců s tetou soused vycházel dobře a my se tu hodláme usadit natrvalo. Bohužel náš soused naše plány nesdílel.
Rádio, cirkulárka i sekačka
Manžel je velmi šikovný a švagr vlastní malou stavební firmu, a tak jsme dům rychle zrekonstruovali. Všichni jsme byli nadšení, nejvíc ale děti, kterým jsme pořídili pejska, králíčky a nakonec se k nám zatoulalo i kotě, které se stalo nerozlučným kamarádem našeho štěněte. Děti si brzy našly v okolí kamarády, já se pak přirozeně spřátelila s jejich maminkami a manžel, fotbalový nadšenec, začal kopat za místní klub snad ještě dřív, než nám oschly nové omítky. Zakrátko jsme ale pochopili, že naše idylka bude mít podobné trhliny jako starý plot naší pratety.
O víkendech i ve všední dny hraje od půl šesté na zahradě rádio a soused k tomu třeba začne štípat dříví, díky postavení našich domů se všechny zvuky od souseda nesou pěkně k nám (a dál je náš dům tlumí), což soused samozřejmě ví. Podobné jako s rádiem je to se sekačkou či cirkulárkou. Občas se nám také na zahradě ocitnou kozí bobky a jiné exkrementy – to už jsme sousedovi i slušně řekli, on ale tvrdí, že to udělala naše kočka, která prý chodí kálet k němu a on nám to jen vrací. Podotýkám, že ani kočka ani pes nám na zahradě nekálí; psa denně venčíme a kočka je kastrovaná, spíše domácí, naučená na kočkolit. Několikrát mi dokonce děti řekly, že viděly souseda, jak močí v rohu zahrady na naše rybízy za plotem – je pravda, že v tom místě jsem mnohokrát silně cítila moč. Zvlášť po dešti, nebo když bylo dlouho sucho.
Nedávno nám Bertík zemřel
Děti i my dospělí milujeme zvířátka. Zpočátku jsme měli dokonce snahy, nosit sousedovi suché pečivo pro slepičky, králíky a kozy. Soused s námi bohužel odmítal komunikovat, tak jsme to vzdali. Někdy si říkám, jestli si třeba nemyslí, že jsme se tety, se kterou dle sousedů dobře vycházel, nějak nezbavili. Jenže ani to by ho neopravňovalo k tomu, aby na nás byl sprostý, hlavně tedy na naše děti, na které často pokřikoval, že jim toho psa a kočku „vodkrágluje“, když budou močit na plot – kdo to má čuchat! Uznávám, že se pejsek u plotu občas možná vyčůral, to jsme uhlídali jen stěží, ani já to ale nemám ráda. Psa jsme pravidelně venčili, navíc byl ještě mladý a velmi učenlivý, a tak jsme se snažili ho vše naučit tak, aby to vyhovovalo nám všem. Jenže už jsme to nestihli.
Nedávno nám Bertík zemřel, vše začalo krvavým zvracením a průjmem, pak už šlo vše ráz na ráz. Měl velké bolesti a veterinář zkonstatoval otravu. Jenže jsme za ruku nikoho nechytli. Když soused vyhrožoval dětem, vždy si dal pozor, aby u toho nebyli dospělí. Dva dny po Kubově smrti přiběhla domu uplakaná dcerka, prý ji soused řekl: „Já sem vám, smradi, říkal, že vám ten čokl chcípne!“. Vyběhla jsem ven a začala jsem na souseda křičet, vše slyšela jeho dcera, která byla u otce na návštěvě a ta mi s ledovým klidem řekla, že na mě za ty nehorázné lži podá trestní oznámení. Co prý si vůbec dovoluji, jejího otce nařknout ze zabití psa a vyhrožovaní dětem! Ostatně prý je mi to podobné, pratetu jsem „šoupla“ do „starobince“ a shrábla barák – ať se stydím.
Soused samotář
Ani nemám sílu vypravovat všechno, co jsme se sousedem už řešili, člověku se na to nechce ani vzpomínat, aby nebyl stále naštvaný a nekazil si život. Vůbec s manželem nevíme, jak vše řešit, souseda jsme vlastně nikdy při vážnějších přestupcích vůči nám nepřistihli. Je mazaný, řešíme vždy až následky. Někdy ho viděly děti, my dospělí nikdy. Nyní, po tom, co se stalo Bertovi, ale vážně uvažujeme o nějaké právní poradně, kdo ví, co starého pána může ještě napadnout. Nestojíme o soudy a hádky se sousedem, ale docela obyčejně máme strach o děti. Bohužel jsme jediní sousedé starého pána, v okolí nemáme nikoho, kdo by se s námi do sporu pustil. Soused je navíc samotář, s nikým se nebaví a „škodí“ výhradně nám.
Nemáte, prosím, někdo s takovým chováním souseda zkušenosti? Snažím se zjišťovat, co všechno mohu podniknout, už mi samozřejmě nejde o to se sousedem vyjít, jen bychom byli rádi, kdyby se třeba něčeho lekl a už nás vynechal ze svého života.
