Jarmila (39): Žiju ve zlaté kleci, ale jsem hrozně nešťastná
Jarmila: Měla to být pohádka…
Jarmila je hezká mladá žena, elegantně oblečená, s prvotřídními doplňky, z nichž rozhodně není patrná okázalost. Jen při bližším ohledání zaregistrujete nenápadná loga – Max Mara, decentní monogram LV.
„S Martinem jsme se poznali na mejdanu u kamarádů. Nijak se nelišil od ostatních, nijak nedával najevo, jak moc za vodou je. Pravda, o práci se mu moc bavit nechtělo, ale nepátrala jsem po tom, proč. Přece jenom, byli jsme na večírku, a kdo by se chtěl bavit o práci. Prakticky jsme se od sebe celý večer nehnuli, probrali jsme hudbu, filmy, kamarády, názory na spoustu věcí, a odcházeli jsme prakticky ruku v ruce a s telefonním číslem na toho druhého.
Vzájemné sympatie nevyprchaly ani po večírku, a začali jsme spolu chodit. Bylo nám spolu dobře, nemusela jsem se o nic starat. Martin vše platil, až mi to občas bylo už nepříjemné, ale nechtěl slyšet o tom, že by tomu mohlo být i jinak. Vždycky mě odbyl slovy, že si to může dovolit, ať se tím netrápím, že bere dost.
Věděla jsem, že je ředitelem firmy, ale v žádném případě mě nenapadlo, že nejen ředitelem, ale i výhradním majitelem. To jsem se dozvěděla prakticky až před svatbou. Martin mi maloval, jak se nám bude krásně žít, že nebudu muset nic dělat, budu se moci zabývat tím, co mě baví… Ano, byla to krásná představa, komu by se nelíbila. Že se chystám vletět do sice prostorné, ale pořád jenom zlaté klece, mi v tu chvíli vůbec nedošlo.“
A žili šťastně až do smrti…
Pohádky končí svatebním polibkem a slovy „a žili spolu šťastně až do smrti.“ Tato pohádka skončila také polibkem nevěsty a opulentní svatební hostinou. „Na líbánky jsme nemohli jet do Španělska nebo Itálie. Projeli jsme Maledivy, Seychely, zkrátka destinace, kam se normální smrtelník nemá šanci dostat. Bylo to moc prima, ale už tam se začalo projevovat Martinovo chování ke mně jako k sekretářce. Vždy muselo být po jeho, musela jsem být jeho, kdykoliv si zamanul, ať bylo kolik chce hodin, já byla unavená – na to se vždycky jen krátce zasmál a zeptal se: „A z čeho?“ Ale říkala jsem si, že ho to po líbánkách přejde, až se vrátíme do běžného života.
Po návratu z líbánek začal zase chodit do práce, a já se začala nudit. Pravda, měli jsme veliký byt, ale ten se také nedá uklízet od rána do večera. Seděla jsem tedy na internetu a bavila se s kamarádkami, ty ale byly povětšinou v práci, takže se se mnou také nemohly vybavovat donekonečna. Večer jsem Martinovi navrhla, že bych chtěla něco dělat, třeba nějaký e-shop z domova. Smetl to okamžitě ze stolu. Vysvětlil mi, že manželky majitelů firem se věnují maximálně tak charitě, jinak se udržují v reprezentativním stavu – chodí do fitka, na kosmetiku, ke kadeřnici a na nákupy.
Krátce po svatbě pošeptala Martinovi do ouška, že k nim brzo přiletí čáp nebo vrána. „Měl radost, to určitě ano. Hned začal na internetu vybírat ty nejlepší kočárky, postýlky. Když jsem se snažila navrhnout, že tohle je za zlomek ceny a účel to plní úplně stejně, nechtěl o tom slyšet. Naopak mě, těhotnou, unavenou, s příšernou pletí, začal brát na své obchodní večeře. Nedal se obměkčit, vysvětloval mi, že to je nutné, že to patří k bontonu, tím spíš, že čekám miminko. Každý totiž prý uvidí, že je správnej chlap. Na moje námitky, že mám ránu a není mi dobře, mi jen stroze odpověděl – jdi k vizážistce, stylistce, ať s tebou něco provedou. A měl pravdu, provedli, nepoznávala jsem se. Ze zrcadla na mě vybafla nádherná žena, jaké jsem vždy obdivovala na stránkách časopisů.
Navenek jsem byla nádherná, ale nevolností mě to zbavit nedokázalo, takže jsem se u večeře, kde se mluvilo nějakou slangově firemní hatmatilkou, přemlouvala, abych vše vydržela. Bledá jsem nebyla, pod vrstvou make upu to nebylo vidět. Takových akcí jsem do porodu zvládla asi pět. Říkala jsem si, že narození miminka mě vysvobodí, ale pletla jsem se.
Jednoho krásného dne nám na dveře zaťukala paní, že je naše nová chůva. Ze začátku jsem s ní chtěla vyrazit dveře, ale umlčela mě s tím, že ji poslal manžel. Na to jsem nemohla nic říct. Absolvovala jsem tedy další neskutečně důležitou večeři, ale v duchu stejně byla u malého. Ten večer jsme se poprvé pohádali. Křičel na mě, co to mělo znamenat, že jsem jednou žena majitele firmy a jako taková musím vystupovat… A mě poprvé napadlo, že by mi bylo líp jako většině maminek, které sice otáčejí každou korunu, ale můžou se věnovat miminku a tátu mají aspoň relativně doma,“ a v očích se jí zaleskly slzy.
Řada z vás se teď asi pobaveně usmívá, zvláště ty z vás, které máte na účtu posledních pár stovek a výplatní termín je ještě zatraceně daleko, a říkáte si něco o dobrém bydlu, které pálí. Není to ale tak jednoduché, jak to vypadá.
„Ano, můj život je příjemně jednoduchý, co chci, to hned mám, nemusím si na nic střádat korunku ke korunce. Ale spokojená nejsem. Po malém jsem přibrala dvacet kilo, které se mi nedařilo shodit. Martin si neodpustil jedinou příležitost k narážkám. Proč nechodím do posilovny, když mám chůvu, neomezené peníze… že se stydím, pro něj nebyl argument.
Trojúhelník
Tato situace dopadla naprosto románově. „Když jsem opravdu řekla, že nechci přijít o první úsměv, krůčky a slova našeho dítěte, Martin za sebou vztekle třísknul dveřmi a z firmy přišel až hluboko v noci. Asi za týden mi oznámil, že k nim do firmy nastoupila Iveta, jeho nová osobní sekretářka, která převezme mé reprezentativní povinnosti, a bude místo mě chodit na ony klíčové večeře a podobně. Neskutečně se mi ulevilo, objala jsem Martina kolem krku, a děkovala jsem mu, jak je hodný, že mi vyšel vstříc. Bože, jak jsem byla pitomá,“ konstatuje Jarmila smutně.
„V tu chvíli jsme se s Martinem vášnivě pomilovali a na doznívající vlně orgasmu se vše zdálo nalakované absolutně na růžovo. Bohužel, ne na dlouho. Jednoho večera Martinovi zapípala zpráva, a jako odesilatel bylo uvedeno jméno sekretářky. Otevřela jsem to – ne ze zvědavosti, ale abych na něj na zahradu zavolala, co se děje, a tam zpráva plná erotiky, jak se těší na dalšíúžasný sex s ním.
Zůstala jsem jako opařená, s mobilem v ruce ani nevím jak dlouho. Martin mě tak našel, a to, co se rozpoutalo, bych nepřála nikomu. Začal po mně řvát, co si o sobě myslím, že mu lezu do telefonu, že si ji musel najít, když já odmítám plnit své reprezentační povinnosti, a že se k tomu přidal sex, no a co jako, to je přece automatický bonus pro šéfa. Zmohla jsem se jen na hlesnutí, co to tedy znamená, jestli se mám vystěhovat….
Zchladil mě pohledem, že to ani náhodou, že lidé na jeho postech se nerozvádějí, a kdyby mě to někdy náhodou napadlo, že mě oškube jak slepici a malého uvidím jen na fotkách. A tak dál žiju ve zlaté kleci, přístup k penězům mám, nežijeme si s malým špatně, chodí na kroužky a já si můžu koupit, co chci. Ale stokrát radši bych měla milujícího manžela, a žila od výplaty k výplatě,“ povzdychla si Jarmila.
„Po mužích se radši ani nedívám, protože se opravdu bojím, že by Martin své výhrůžky splnil. Prostě navenek jsme spokojená rodina, dobře situovaná, nic nám nechybí. Vsadím se, že spousta lidí nám i závidí. Kéž by nám měli co závidět,“ usmála se na závěr povídání smutně Jarmila.
