Jarmila (59): Zeť je dceři nevěrný, ale vím to jen já. Mám jí to říct?
Slíbila jsem mu, že dceři nic neřeknu a dám mu ještě šanci
Mám dvě dcery; jedna je rozvedená a nešťastná, druhá je vdaná a šťastná. Jenže šťastná je, protože neví to, co vím já. Zeť je mé dceři nevěrný, jenže to ona netuší. Nevím, jak dlouho dceři zahýbá, ale poprvé jsem ho viděla s jistou dámou před více než půl rokem. Tehdy jsme spolu měli velmi ostrý rozhovor. Ostrý byl tedy jen z mé strany. Zeť byl velmi pokorný – sliboval, prosil a dušoval se, že vše ihned skončí. Nakonec jsem mu slíbila, že dceři nic neřeknu a dám mu šanci.
Sice mužům v těchto věcech příliš nedůvěřuji, ale dcera byla v té době na konci rizikového těhotenství, které takřka celé proležela, a já se o ni i o vnouče velmi bála. Na děťátko čekala 3 roky a nějakou dobu jsme si dokonce mysleli, že vlastní děti vůbec nebude mít. I proto jsem možná i já sama chtěla strašně moc uvěřit tomu, že šlo ze strany zetě jen o jednorázový„úlet“, který byl, podle jeho vysvětlení, přímým důsledkem sexuální abstinence během rizikového těhotenství a většího množství alkoholu na firemní párty.
Jak se vyvíjel Jarmilin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách… Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou třetí kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Strašně si vyčítám, že jsem nenašla sílu s onou dámou mluvit
Necelý měsíc před porodem mého druhého vnoučátka se rozvedla má první dcera – kvůli nevěře, jak jinak, a tak zůstala s dítětem sama. Muž ji navíc připravil o byt, tak se nakonec dočasně přestěhovala ke mně a k mému příteli do domku. Myslím, že i to se podepsalo na mých zdravotních problémech, a já krátce po této události prodělala lehký srdeční infarkt, ze kterého jsem se naštěstí rychle zotavila, a po měsíci a půl jsem byla opět v práci. Naštěstí je má práce fyzicky i psychicky nenáročná, a přestože mají obě mé „holčičky“ práce nad hlavu, úžasně se o mě staraly a byly mi oporou.
Jenže uplynulo čtvrt roku a osud nás opět začal tvrdě zkoušet. Mladší dcera s dočasně napraveným nevěrníkem vážně onemocněla a už tři měsíce se léčí s boreliózou. Je stále unavená, vyčerpaná, depresívní a do toho všeho se stalo to, co jsem už nikdy nechtěla zažít. Jela jsem k lékaři na druhou stranu Prahy na kontrolu, vystupuji poblíž nemocnice z autobusu a na zastávce se vášnivě loučí zamilovaná dvojice, muž se otočí, já vystupuji, on nastupuje, setkáme se pohledem…vždyť je to zeť! Málem jsem zkolabovala! Stačila jsem jen naprosto konsternovaná vyslovit jeho jméno. Dveře se zavřely, zeť odjížděl, a já jen koukala na záda odcházející dámy. Strašně si vyčítám, že jsem nenašla sílu s onou ženou mluvit, třeba ani neví, že chodí s „ženáčem“, bohužel mě v tu chvíli opustily síly.
Bylo mi sice na umření, ale představa, že se všechno doví dcera, byla šílená!
Do nemocnice jsem sotva došla a málem si mě tam nechali. Paní doktorka se zachovala naprosto skvěle a kromě péče kardiologa mi poskytla i psychologickou péči a dala mi číslo na svou kolegyni psycholožku. Doma mě čekal zeť. Kdyby mohl, tak snad klečí na kolenou. Přítel mu vařil kávu, tvářil se strašně nakvašeně a pronesl směrem k nevěrníkovi na své zvyklosti neobvykle dlouhou řeč: „Ani jedna není má dcera, vnoučata mám také jen nevlastní, ale jsem na starý kolena neskutečně rád, že tuhle rodinu mám! Protože kdo nemá rodinu, nemá nic, milej zlatej! Ale to zjistíš, ať tě všechny tvoje dámičky kopnou do zadku! Seš neuvěřitelnej sobec, to chce v týhle rodině přivést všechny do hrobu?“
Zeť seděl, hlavu měl v dlaních a koukal do hrnku s kávou. Já seděla zhrouceně v křesle a oba jsme poslouchali, jak můj jindy nemluvný přítel pokračuje: „Milej zlatej, co si zasel, to si skliď. Půjdeš domu, řekneš to všechno ženě, poprosíš ji o druhou šanci a budeš sekat latinu. Mámu ze všeho vynech, nebo ji zabiješ, a já pak tebe!“ Bylo mi sice na umření, ale představa, že se všechno doví dcera, která má co dělat, aby ráno vstala z postele a postarala se o malého, byla šílená. „NE! Nic neříkej! Vůbec si to sice nezasloužíš, ale dceři nic neříkej a koukej všechno ukončit – dávám ti ještě jednu šanci!“ řekla jsem já a nyní nevím, jestli jsem neudělala chybu.
Bojím se, že se moje holčička zhroutí, nebo mi vše vyčte
Přítel se se mnou nepřel, ve věcech mé rodiny mě respektuje, a také se obává o mé zdraví – ale moje rozhodnutí se mu vůbec nelíbilo. Zeť samozřejmě odešel s ulehčením. Za dva dny mi dcera volala, jak je její „miláček“ úžasný, že si vyřídil, že bude pracovat každý čtvrtek a pátek z domova a bude víc pomáhat s malým, než se dá opět po borelióze dohromady. Další týden mi na návštěvě vyprávěla, co ji manžel koupil, jak se stará o malého, jak dokonce uvařil – prostě zářila štěstím. Jenže neuběhly ani 3 týdny a už ho v práci údajně strašně postrádají.
Dokonce jede na víkend na služební cestu, což je dost neobvyklé… Je tedy logické, že pochybuji, zda jsem se rozhodla dobře. Jenže se moc bojím nejen toho, že se moje holčička zhroutí, ale také toho, že mi vyčte, že jsem jí nic neřekla už před půl rokem. Vlastně bych se jí nemohla divit; když si představím, že by moji blízcí věděli, že mě přítel tahá už půl roku za nos, a nic mi neřekli, připadala bych si podvedená úplně od všech. Přijdu si jak lapená v pasti – každé mé rozhodnutí je špatné.
(Jarmila, 59 let)
