Je mi třicet a jsem panna! Co s tím?
„Jmenuji se Lucie, žiji už desátým rokem v Praze, v malé garsonce. A před vánoci jsem oslavila své, již třicáté, narozeniny. Říkám slavila, ačkoli vlastně žádná oslava nebyla. Nebylo totiž pro koho uspořádat narozeninovou párty. Všechny moje kamarádky a vrstevníci mají již rodiny nebo jsou alespoň zadané a nemají moc času trávit večery s osamocenou kamarádkou, která navíc není nijak zábavná a ani atraktivní.
A žádného chlapa také nemám. Ba co je horší, nikdy jsem žádného neměla. I přesto, kolik už mi je let, jsem stále panna. A možná i to je ten důvod, že nemám moc opravdových přátel, žádné kamarádky si se mnou dobře nerozumí, protože, jak známo, sex se v dnešní době probírá neustále a na každém rohu. A nebudu popírat, že mě fakt, že jsem stále ještě v této oblasti nezkušená, trápí. Přiznávám, že se cítím hrozně a je mi v mnoha situacích doslova trapně. Nemohu přeci říci všem svým kamarádkám nebo třeba kolegům v zaměstnání, že mi sexuální život vůbec nic neříká.
Rodiče sní o mém super partnerovi
Samozřejmě, že jsem už viděla nějaké pornofilmy, občas masturbuji, ale stále sama. Nikdy žádný pohlavní styk neproběhl. Sama sebe se ptám, kde se stala chyba? Na základní škole i na gymnáziu jsem byla spíše tichá holka, kterou rodiče drželi velmi zkrátka. A od útlého dětství mi kladli na srdce, že si nesmím začít s každým, že nesmím být v životě příliš promiskuitní, neboť v dnešní době existuje celá řada smrtelných pohlavních nemocí.
Toto téma bylo u nás v rodině, zejména v době mí puberty, docela časté. „Musíš se zamilovat a poprvé se milovat až s mužem, u kterého budeš vědět, že je to ten pravý, V dnešní době se .nevyplatí nic zkoušet a riskovat. Počkej, až budeš jednou toho dotyčného dobře znát, až spolu budete třeba rok nebo dva jenom chodit, a budeš si jím jistá, pak do toho jdi,“ radila mi moje maminka, která pracuje dlouhá léta jako zdravotní sestřička na porodním sále. A otec jí v jejich radách ještě podporoval. „Určitě by tvůj partner měl mít vysokou školu, neměl by kouřit a pít alkohol. Ne že si najdeš někoho tady z maloměsta, tady to je samý hospodský povaleč, ale nikdo na úrovni,“ doplňoval vizi o mém budoucím partnerovi otec. Já osobně jim to nemám za zlé, asi to se mnou mysleli dobře. Ale bylo to přehnané. A možná jsem si z jejich slov něco podvědomě vzala. A proto si dlouho žádného kluka nepouštěla k tělu.
Na základní škole jsem se platonicky zamilovala do jednoho blonďatého spolužáka, ale samozřejmě jsem nevěděla, jak mu dát své city najevo. Nakonec mi s tím pomáhala spolužačka, ale k ničemu moc to nebylo. S velkou slávou jsem chlapce držela asi minutu za ruku a tím vše skončilo. Byl to můj první, a vcelku tragikomický, pocit zamilovanosti.
O lásce umím jen psát básničky
Pak jsem šla na gymnázium. Rodiče si hodně přáli, aby ze mě byla jednou lékařka, takže všeobecně zaměřené gymnázium v nedalekém městě byla jasná volba. Přiznám se ale, že jsme se studiem měla trošičku problémy. Učiva bylo moc a já se příliš nesoustředila.
Často jsem utíkala do svých představ o dokonalé lásce a krásném muži, případně jsem eroticky snila s otevřenýma očima. A neposlouchala jsem pak výuku. Anebo se přistihla, jak doma nad sešitem biologie, už hezkou dobu přemýšlím nad něčím úplně jiným. Vnitřně jsme hodně toužila po lásce. Ale nebyl čas a nebyla pořádně příležitost. Většinu volného času jsem věnovala přípravám do školy nebo jsem psala zamilované básničky. Tu a tam se mi někdo zalíbil, ale nikdy z toho nic nebylo. Vlastně ani jediný polibek.
Ilustrační foto
Ostuda zvaná panenství
Ta první opravdová pusa přišla až na vysoké škole. Podle přání rodičů jsem nastoupila na medicínu do Prahy. V prvním ročníku jsem bydlela na kolejích. A když jsem slyšela, jak se tam holky hojně baví o svých sexuálních zkušenostech, začala jsem se za sebe poprvé malinko stydět.
Přece jen jsem to já, ta, která nikdy nikoho neměla a jen celou střední školu o mužích snila nebo psala hloupé zamilované básničky. Ale v reálu nic nikdy nebylo. Na jednu stranu jsem to chtěla změnit a rychle se vyspat s někým, kdo se naskytne jako první. To proto, abych to měla takříkajíc za sebou.
Aby k něčemu podobnému vůbec byla příležitost, abych dokázala někoho nalákat a aby o mě někdo stál, změnila jsem radikálně image. Nechala jsem si výrazně zkrátit vlasy, každé ráno jsem si je poctivě žehlila, nechala jsem si udělat blond melír. To proto, že na blond holky kluci přece jen o něco více letí. A protože jsem byla z chudší rodiny, přihlásila jsem se na pravidelné brigády do jedné fabriky. Byly to převáženě ranní směny a montovala jsem nejrůznější součástky. Nicméně vydělávala jsem okolo tří set korun denně. Pokud tedy byl čas a mohla jsem si dovolit na brigádu. Za vydělané peníze jsme si kupovala oblečení a kosmetiku. Občas zašla na solárko. Chtěla jsem vypadat přitažlivě. A také zábavně. Proto jsem taky začala pravidelně chodit na všechny možné školní i neškolní párty.
Utekla jsem mu z postele
A můj první nápadník na sebe nenechal dlouho čekat. Během jednoho kolejního večírku mě jeden chlapec z páťáku zatáhl k sobě na pokoj a začínalo se schylovat k prvnímu sexu. Jenže já v ten moment dostala strach. Ten kluk byl sice jeden z největších frajírků (a také velká drbna) na škole. A mě zkrátka vyděsila ta představa, že za pár dnů by věděla celá škola, že já svůj první milostný zážitek měla až na kolejích a to ve svých dvaceti letech. A pak jsem samozřejmě měla tu obavu, že by dotyčný utekl, kdyby zjistil, že je to poprvé. Proto jsem mu toho večera doslova utekla z postele. „Nemůžeme, vždyť se neznáme,“ vymluvila jsem se tehdy a utíkala do vlastní postele na svůj pokoj.
Postupem času jsme si začala před spolužáky vymýšlet, že mám přítele ve svém rodném městě a že sex je v pohodě. Nechtěla jsem se na to téma už příliš bavit. Pořád jsme čekala, že potkám třeba na nějaké párty ve městě někoho neznámého, někoho, kdo není od nás ze školy, a s ním to své poprvé nějak „spláchnu“. Šlo mi už jen o to, abych to měla za sebou. Zní to možná hrozně, ale je to tak. Chtěla jsem být zkrátka jako ostatní v mém věku.
Odchod z kolejí znamenal konec šancí
Jenže po prvním semestru jsem opět začala nestíhat školu a balení onoho prvního milence šlo stranou. Většinu času jsem opět věnovala studiu. Když jsem byla ve druhém ročníku, umřela mi babička. A rodiče po ní podědili pražský byt. Byla to ta malá garsonka, kde nyní žiju. Během druhého ročníku jsem se do ní nastěhovala, a tím se úplně odřízla od přátel z kolejí. A tím pádem už nebyla pořádně příležitost k nějakému sexu, natož vztahu.
Po skončení školy jsem začala pracovat a můj soukromý život se nijak dále nerozvíjel. Mám pár kamarádů, pár kamarádek, kolegové jsou na mě sice milí, ale na žádný románek nebo vztah to nevypadá. Stydím se za to, že jsem ještě panna. A pochybuji, že by to nějaký nápadník jen tak pochopil. Nevím, jak svou situaci řešit. Slyšela jsem, že může panenskou blánu odstranit i gynekolog na přání pacientky. Přemýšlím, k čemu by mi to ale pomohlo. Vždyť já vlastně ani nevím, jak se to v posteli dělá.
Co byste mi poradily, drahé čtenářky? Uvítám každé řešení i názor. Osobně se totiž stydím s tímto problémem komukoli svěřit.!
Vaše věrná čtenářka Lucka.
Autor: Ivanna Benešová
16. února 2011
