Jedna žena nestačí?
Na internetové seznamce se dá kromě jiného najít jedna zajímavá skutečnost: muži tu pátrají po „bokovkách“, ačkoli ve svých profilech mají fotografie milovaných žen. Něco podobného můžete vystopovat i u svých přátel na Facebooku: v profilu sice píšou „nezadaný“, ale ve skutečnosti už dva roky žijí ve společné domácnosti s manželkou a dětmi.
„Ruku na srdce: kdo má v dnešní době jednu partnerku?“ brání svůj internetový profil Jiří. „Rád si užívám života. Jenže ve vztahu, kde jste deset let, už toho užívání moc není,“ vysvětluje. Jiří se na internetu baví pod heslem „co oči nevidí, to srdce nebolí“. Existují však i muži, kteří svou touhu po více ženách deklarují zcela veřejně a stejně tak veřejně ji naplňují. Třeba David Rath. Kdykoli se ho novináři ptají na jeho ženu, odpovídá: „A kterou myslíte?“
Jedna partnerka na jednom konci města, druhá na druhém. Je to trend partnerského soužití dnešní doby? Rozmáhá se polygynie i v Česku? A na co se máme připravit za pár let – kolik partnerek budou mít naši synové a vnuci? Nutno říct, že polygynie rozhodně není nic nového pod sluncem. Pokud žijeme v iluzích, že za starých dobrých časů se nic podobného nedělo, je to skutečně pouhá iluze. Dělo, jen se o tom příliš nemluvilo. Je ovšem pravda, že v posledních desetiletích zaznamenal klasický patriarchální rodinný model dost velké změny.
„Stačí se podívat do průzkumů na čísla týkající se nevěry a do statistik rozvodovosti, kdy se v České republice rozvádí polovina manželství. To je jasným projevem toho, že člověk pravděpodobně nebude geneticky naprogramován na celoživotní monogamní partnerskou věrnost,“ říká psycholog a sexuolog Petr Weiss. Muž je od přírody polygamní, myslí si odborník. Za pravdu mu dávají také čísla. Nejrozšířenějším partnerským soužitím je polygynie, tedy partnerství, kde má muž více manželek. „Z historicky popsaných tisíce sto padesáti čtyř lidských společenství bylo nebo dosud je 87 % polygynních,“ dodává. Jenomže my žijeme v kultuře, která je po dlouhá staletí monogamní. A otázkou zůstává, nakolik umíme s polygynií zacházet – a zda vůbec.
Sbohem, monogamie?
Monogamní trvalý svazek je nejmladší formou partnerského soužití. Formálně byl poprvé uzákoněn v roce 1000 u Židů jen na zkušební dobu 1000 let – to proto, že v té době hrozily v Německu velké pogromy a ve dvou se prý utíká snadněji než ve skupině. „Když tato doba uplynula, hledal jsem na internetu studie o tom, zda se tento pokus osvědčil nebo nikoli,“ říká Petr Weiss a pokračuje: „Našel jsem legitimní zdroje, podle kterých se odborníci nad daným tématem skutečně sešli, nicméně závěr byl takový, že zkušební doba 1000 let je moc krátká, a tudíž bude o dalších 1000 let prodloužena.“
U křesťanů je uzákonění monogamních svazků ještě mladší. Došlo k němu až na Tridentském koncilu v roce 1563. Monogamní manželství tehdy bylo koncipováno především z důvodu ochrany otcovství. Obava to není úplně lichá: jak se ukazuje, nemalé procento dětí (některé zdroje uvádějí až 20 %) má jiného otce, než je manžel matky. Není tajemstvím, že tam, kde je to jen trochu možné, usiluje řada mužů o polygynii. Prostě touží mít doma harém. Zeptejte se – sami to uslyšíte, budou-li muži upřímní. Skutečnost, že většina má doma jen jednu ženu, je podle odborníka určena spíš zákony než lidskou přirozeností. Proto tolik mužů, ale i žen utíká k nevěře – utíkají k přirozenosti a zároveň se tím „zbavují“ pocitu viny, pokud flirtují třeba přes web. Když muž například na seznamce říká, že je zadaný a má na profilu fotku své ženy, nemůže mu přece nikdo vyčítat, že ji chtěl podvést. Zní to šíleně, ale danému člověku to zřejmě uleví.
Sex. A dál?
Začátek to obvykle mívá klasický: do nového vztahu žene muže velmi často sex. Ovšem nemusí to platit pro všechny. „Veškeré vztahy, které navazujeme, navazujeme proto, že chceme uspokojit svoje potřeby. Jenže ne v každém vztahu se nám daří naplnit všechny, které bychom rádi. Některým mužům chybí sex, ale stejně tak jim může scházet cokoli jiného: pocit důvěry, společně strávený čas na kole, možnost diskutovat o politice, nenaplněná touha cestovat. Další vztah si pak nacházejí prostě proto, že v tom, který mají, nejsou spokojeni a tuto nespokojenost se jim daří v dalším vztahu eliminovat,“ říká psycholožka Katarína Lomská Filasová. Nějaký čas se tomu říká nevěra.
Jenže pak se dotyčný zamiluje a po určité době hrozí provalení, takže nastává problém: kam a jak dál, když se muž nechce vzdát ani jedné ze svých žen, a navíc má třeba rodinu, kterou nechce opustit? „V tu chvíli většinou zažívá muž hrozný chaos. Nedaří se mu rozhodnout se, protože s každou variantou by něco ztratil, což nechce. A tak setrvává na křižovatce, kde je totálně vyčerpaný, zmatený a zúčastněné ženy s ním,“ dodává odbornice.
I když se muž nakonec rozhodne pro obě ženy (a ony souhlasí), musí se smířit s tím, že s žádnou z nich nebude mít vztah plný důvěry a vždy mezi nimi bude určitá propast. „Žena, která ví, že není jedinou ženou svého muže, se vždycky bude chovat jinak,“ konstatuje odbornice. Svým klientům nikdy neříká, kterou variantu mají zvolit, protože každá má své plusy a minusy. Snaží se je ale přimět k rozhodnutí, protože i nejhorší pravda bývá snesitelnější než nejistota, která s sebou navíc často nese nespavost, tendenci se přejídat nebo nadměrně kouřit a pít, zkrátka muže postupně vede k potupnému konci.
Proč ženy přivírají oči?
Petr Weiss má za to, že k polygynii mají sklony muži úspěšnější, bohatší, silnější a inteligentnější. Jsou si zkrátka velmi dobře vědomi, že v tak nastavené společnosti, jakou je ta současná, by jejich šance na zisk většího počtu manželek byla výrazně větší než šance mužů hloupých, chudých a nemocných. Co na to ženy? Přestože řada se jich na mnohoženství dívá skrz prsty, lze to brát svým způsobem jako pokrytectví.
„Polygynie je jednoznačně výhodnější pro ženy – ne pro muže, i když zdánlivě se mohou chlubit tím, že mají více manželek. Jenom v polygynní společnosti totiž ženy s každým dalším partnerem mohou získat toho lepšího, kvalitnějšího, poskočit na žebříčku o stupínek výše. Muži na polygynii vlastně doplácejí, protože riskují, že nakonec na ně žádná partnerka nezbude,“ říká Petr Weiss. To je možná jeden z důvodů, proč některé ženy – jak se říká – přimhouří oči a zůstávají ve vztahu navzdory faktu, že jejich partner dělí pozornost a s ní i všechno ostatní mezi dvě.
A Katarína Lomská Filasová přidává další vysvětlení: „Znám ženy, které nechtějí mít s nikým společnou domácnost. Chtějí si vše zařídit po svém a mít klid, vyhovuje jim sejít se párkrát do týdne s někým na výstavě, večeři nebo v posteli. A je jim kolikrát úplně jedno, že muž má další partnerku – některé dokonce uvítají, že je třeba ženatý, protože jim „nehrozí“, že by se k nim nastěhoval, chtěl více jejich volného času nebo nedejbože třeba zašít ponožky,“ vysvětluje.
Nebezpečí polygynie
Muži, kteří naprosto veřejně dělí svůj život mezi dvě a víc žen, jsou většinou úspěšní a ekonomicky dobře zajištění. Jenže co se zprvu jeví jako výhoda, může se brzy proměnit v postupnou sebedestrukci. Dobře to popsal právě David Rath ve své povídce Jak se jen rozhodnout: „Po pár týdnech cítil Jan strašnou únavu a byl vyčerpán. Jeho život připomínal nekonečný maraton. Nevěděl, zda spí ve svém domě, nebo v bytě u Dity, nevěděl, zda ho budí žena, nebo Dita.“ Všechno v životě něco stojí a za dva vztahy platí člověk dvakrát tolik: obě ženy si nárokují společně strávený čas, obě žádají pomoc v domácnosti, obě si chtějí popovídat nebo společně mlčet. Proto pro mnoho mužů zůstává polygynie spíš zbožné přání než realita. „Je to koníček, který stojí spoustu času, energie, pozornosti, peněz,“ říká psycholožka.
To však podle Petra Weisse nic nemění na tom, že každý by měl mít právo žít v takovém svazku nebo svazcích, které mu vyhovují. „Stát by neměl určovat, že mít dvě nebo tři manželky je protizákonné. Pokud to všem zúčastněným vyhovuje, nevidím důvod, proč takto zasahovat do soukromí lidí, a pevně doufám, že dřív nebo později bude společnost natolik tolerantní, že podobné zákony o zákazu bigamie nebo polygamie zmizí do historie stejně jako zákon o trestnosti homosexuality,“ dodává. Přestože jsme vyrostli v hranicích monogamní kultury a jejich překročení otřásá našimi jistotami, nedělejme ze sebe morálnější lidi, než ve skutečnosti jsme. V posledním průzkumu sexuálního chování přiznalo nevěru 63 % ženatých mužů a 42 % vdaných žen. Až příště budete zvedat obočí nad příběhem Davida Ratha a jemu podobných, sáhněte si do svědomí: kolik žen (mužů) máte vy? A proč byste měli být považováni za morálnější? Jen proto, že o těch druhých vaše skutečná žena (muž) a veřejnost nevědí?
Autor: Jana Benešovská (Moje Psychologie)
