Jen žádnou paniku!
Určitě to také znáte: jste plně pohrouženi do svých myšlenek, náhle vás někdo osloví, znenadání se vedle vás rozrazí dveře či rozezvučí alarm a vy sebou samým leknutím cuknete. Všichni se občas vyděsíme a takřka každý z nás se v nejrůznějších situacích setkává s pocitem strachu.
Tyto a jim podobné příhody nám dále nevadí, protože pro ně existuje vysvětlení. Výše popsaná forma strachu není chorobná, víme, proč máme strach. Strach jako takový je normálním pocitem, který nám pomáhá se správně zachovat v rizikových situacích každodenního života.
Bez strachu to nejde
Strach je pradávný lidský pocit, který může člověku zachránit život. Tato základní emoce nám napomáhá nebezpečí rozpoznat a reagovat na něj. Nabádá nás k obezřetnosti a ke zvýšené pozornosti. Opodstatněné obavy nám napomáhají získat důležitou energii k tomu, abychom jednali rozhodně, učinili obranná a ochranná opatření nebo vnímali výzvy a mobilizovali svoje síly.
Tělesné reakce jim při tom pomáhají: svaly se napnou, srdce bije rychleji, vyplavují se stresové hormony. Tělo i duch se maximálně koncentrují a jsou připraveny k výkonu. Poté co přečkáme nebezpečí, tato stresová fáze odezní a dostaví se uvolnění. V moderním životě čelíme takřka stále situacím, které mohou vyvolávat strach: obavy o lidi, které máme rádi, obavy ze ztráty peněz či práce, strach z nemocí, náledí na ulicích v zimním období, zkoušek, rozhovorů s nadřízenými, cest letadlem či návštěv u zubaře. Mnohé situace prožíváme coby ohrožení, ačkoli objektivně z nich nepramení žádné podstatné nebezpečí, jako příklad uveďme návštěvu zubaře. Každý člověk má hladinu strachu někde jinde, ta může sahat od pocitu stísněnosti až k mohutným návalům strachu doprovázeným zřetelnými tělesnými obtížemi. Někdo nastupuje do letadla naprosto uvolněně, a dokonce se těší na to, až se letadlo vznese. Jiný naopak překonává let jen s pomocí uklidňujících léků nebo se cestám vzduchem vyhýbá pokud možno úplně.
Hranice mezi strachy
Například strach z létání nebo ze zubního lékaře se vztahuje ke konkrétní situaci. Může postihnout lidi, kteří jinak životem procházejí odvážně a sebevědomě. Takové obavy a strachy jsou sice velmi nepříjemné a některým oblastem života dokonce stavějí překážky, avšak cílenými opatřeními je lze velmi dobře dostat pod kontrolu a zvládat. Jakmile ale strach zatěžuje emoční svět člověka dlouhodobě, ovládá jeho každodenní život a omezuje schopnost vlastního jednání, je načase zjistit jeho základ, příčinu. Takové obavy totiž mohou být příznaky vážné fobie či jiného problému psychického rázu. Chorobný strach přitom často zasahuje zcela běžné životní situace, chorobné obavy pak člověku soustředěnou činnost nejen znemožňují, nýbrž ji ochromují, nebo dokonce blokují.
Když nám schází dech
Mnoho lidí trvale trpí takzvanými fobiemi (odvozeno z řeckého slova phobos, tj. strach), které bývají doprovázeny panickými ataky. Ve většině případů mají tyto fobie vždy stejný iniciační podnět, jen v ojedinělých případech se objevují jako blesk z čistého nebe, a to jednorázově, či dokonce opakovaně. Není výjimkou, že tělesné obtíže doprovázející panické záchvaty se do popředí dostávají v takové míře, že se postižený zpočátku obává nástupu vážného fyzického onemocnění. Typickými symptomy jsou třes po celém těle, bolesti a svírání hrudníku, silné bušení srdce, dušnost a pocity závratě.
Mnozí postižení hyperventilují, nadechují a vydechují překotně, což může vést ke vzniku křečí, závratí, nebo dokonce končit upadnutím do mdlob. Všechny tyto projevy strach ještě více stupňují. Panické záchvaty trvají často jen několik minut, mohou ale přetrvávat i několik hodin. Obtíže se mírní, jakmile záchvat dosáhne svého vrcholu, poté postupně odeznívají. Kdo už někdy zažil silný panický záchvat, ten si často následně vytváří hluboko zakořeněný strach před dalším možným novým záchvatem, a proto se vyhýbá situacím, které jsou podobné těm, v nichž se panika projevila. Strach před strachem tak stále více ovládá každodenní život postiženého člověka a vede ke stažení se ze sociálního života, které s sebou ale přináší další psychické problémy.
Generalizovaná úzkost
Vedle fobií existují obavy, které se neprojevují jako panika, nýbrž se pomalu vkrádají do vědomí člověka a doprovázejí ho na každém kroku. Pozorovat je lze jako všudypřítomný pocit úzkosti, narůstající vnitřní napětí a neklid. Kdo takový strach zažívá, pociťuje často tlak v oblasti žaludku a cítí se jako ochromený – a to každý den. Současně se mu myšlenky chaoticky honí hlavou, odbíhají a překrývají se, takže je velmi obtížné je řídit jedním rozumným směrem. Při generalizované úzkostné poruše postižení trpí zvýšenou úzkostlivostí, která se může vztahovat na všechny možné oblasti života.
Často se jedná o nadměrný strach, že se blízkým lidem, především vlastním dětem, může něco zlého přihodit, nebo o strach před delší jízdou autem, strach, že se při obchodní schůzce něco nezdaří, či obavy z podobných každodenních situací. Takto postižení lidé si nejčastěji dělají nadměrné starosti vázané na určité téma, a proto se jím stále zabývají. Pokud k obávané události nedojde, vznikne nové téma spojené se strachem, nad nímž postižený musí neustále přemýšlet. Neustávající starosti jsou spojeny se zvýšeným základním napětím, postižení často trpí poruchami spánku a musí se smířit s viditelnou újmou na kvalitě života.
Ven z chorobného strachu
Jak zaznělo v úvodu, strach sám o sobě je vhodný a správný. A ne každá matka, která si ustavičně dělá starosti o dítě, musí nutně vyhledat terapeuta.
Prof. MUDr. Ulrich Voderholzer, vedoucí lékař Oddělení psychiatrie a psychoterapie na Univerzitní klinice ve Freiburgu, rozhodně ani v případech lehké fobie nevidí nutnost začít s terapií. V popředí u něj figuruje to, jak člověk sám sebe vnímá: „Jako u všech psychických onemocnění se nutnost ošetření odvíjí od síly a tlaku neduhu a míry poruchy. Pokud postižený trpí strachem do takové míry, že to zřetelně omezuje jeho každodenní život nebo profesní výkonnost, pak by měl bezpodmínečně zvážit vyšetření a terapii.“
Závěrem jedna dobrá zpráva od tohoto oborníka, která je směrovaná na všechny sužované strachem: „Úzkostné poruchy se zpravidla velmi dobře léčí a často beze zbytku vymizí.“
Autor: Indra Hildebrandt-Sochor (Moje Psychologie)
