Jitka (24): Akné mi zničilo život

Nejsem povrchní, jsem nešťastná a dala bych cokoliv za krásnou sametovou pleť.

Nikam nechodím, radši jsem zalezlá doma, kde mě nikdo nevidí. Nemám přítele, jen pár kamarádů. Nejraději komunikuji přes internet. Vztahy a sociální život mi nahrazují sociální sítě – díky bohu za ně! Samozřejmě vím, že je to špatně, jenže kdo si neprošel šíleným trápením, které vám může připravit zdánlivě obyčejné akné, nechápe, o čem mluvím a možná kroutí hlavou nad mojí povrchností. Nejsem povrchní, jsem nešťastná! A dala bych cokoliv za krásnou sametovou pleť. Klidně bych si každý den holila knír pod nosem, nebo nasazovala paruku.

Akné mám už 11 let; na zádech, v dekoltu a hlavně v obličeji. Bohužel jsem „exot“, kterému nepomáhá nic. Samozřejmě vím, že jsou na tom lidé mnohem hůř a hned by (hypoteticky) vyměnili mé akné za své problémy. Vím, že v nemocnicích zápasí o život onkologicky nemocné děti, vedle jejichž potíží jsou moje problémy banalitou – jenže je rozdíl to vědět rozumem a skutečně to přijmout a žít.

Rodiče můj problém naprosto ignorovali.

Akné mám od 12 let. Velmi se ale zhoršilo mezi 13 a 14 rokem. Přesně v době, kdy holky začínají nejvíce řešit, jak vypadají. Chtějí se líbit a každý pupínek jim připadá třikrát větší. (V mém případě bohužel rozhodně nejde o černé tečky a malé pupínky, ale o obrovské bolestivé boláky.) Bohužel místo abych se doma dočkala podpory, dělali si ze mě rodiče legraci a můj problém bagatelizovali. Táta to často dvojmyslně komentoval, že prý mám počkat pár let a bude po problému – narážel tak samozřejmě na oblíbený mýtus spojující akné s nedostatkem sexu. Máti můj problém naprosto ignorovala. To nepochopím snad nikdy! Možná i proto máme hodně chladný vztah a od vysoké bydlím s babičkou, která je úžasná, ale vše by léčila jen mýdlem a sluníčkem. Což jsem v zoufalství už také zkoušela. Bez úspěchu, samozřejmě.

A tak se celé mé dospívání neslo v duchu: „Jak jsem zas přes noc vykvetla a jak to zamaskovat.“ Veškeré kapesné, později i peníze z brigád spolkl farmaceutický průmysl. Jelikož rodiče mé akné neřešili, řešila jsem ho od 14 let já sama. Máti jsem dokonce ani nepřemluvila, aby se mnou tehdy zašla na dermatologii, šla se mnou babička. Bohužel stařičký dermatolog, jediný u nás ve městě, mi nepomohl. Zato na mě vyzkoušel vše, počínaje dehtovým mýdlem, přes různé vodičky, mastičky, gely, místní i celková antibiotika, antimykotika a další přípravky. Vše zašlo tak daleko, že u mě akné ovlivnilo i výběr vysoké školy.

Akné u mě ovlivnilo výběr vysoké školy.

Vždy jsem se dobře učila, což byla jedna z mála věcí, ve kterých jsem měla šanci v pozitivním smyslu vyčnívat nad ostatní. Tedy kromě mých obrovských „beďarů“, v tomto ohledu jsem na gymnáziu vynikala také. Byla jsem „ta poďobaná“, „no, ta s tím obličejem“ a měla jsem přezdívku „pupen“. Nejlépe mi bylo doma nebo s malými dětmi. Už na gymnáziu jsem chodila pomáhat do herničky v mateřském centru. A tak bylo úplně logické, že jsem toužila být učitelka na prvním stupni. Jenže učitelka musí také komunikovat s rodiči a desetileté děti už nejsou zdaleka tak nevinné jako šestiletí prvňáčci. Ještě líp by mi bylo ve školce, ale nechtěla jsem si dělat další střední školu. To by byl nesmysl.

A tak jsem šla nakonec na „matfyz“, na informatiku. Matika mi vždy nadprůměrně šla, můj profesor z gymnázia mi výběr školy chválil. Škola mi jde, ale nenaplňuje mě. Denně dojíždím hodinu vlakem, bydlet na kolejích je pro mě nepředstavitelné. Kvůli péči o pleť potřebuji zvlášť ráno a večer maximum soukromí. Bez make-upu bych ven nevylezla. Nechodím plavat, nechodím do zakouřených prostor, v létě nenosím nátělníky, miluju kšiltovku a velké černé brýle. Cítím se tak bezpečně. Přítele jsem měla, nechal mě. Nejradši bych žila za velkými brýlemi a pod velkým kšiltem celá.

Na chvíli mi pomohly jen dvě věci.

Co se týče léčby akné, mohla bych dělat poradkyni. Mám pocit, že jsem absolvovala snad všechno, co je u nás dostupné. Některé léky jsem si nechala posílat z Německa. Dlouhodoběji mi pomohly jen dvě věci; antikoncepce a láska. Jenže antikoncepce mi nedělala dobře a rozhodně ji nechci užívat jen kvůli pleti. No a láska mě opustila…, příteli se nedivím. Jsem uzlíček nervů.

Kde potkat kluka, který by mě chtěl, který by mě měl rád i se vším, co ke mně patří? Navíc stejně nikam nechodím, a také ze mě nevyzařuje příliš pozitivní energie a sebevědomí. Zkoušela jsem i seznamky, ale měla jsem smůlu na samé „zoufalce“. A teď babo raď! Nejradši bych se sbalila a jela někam mezi jihoamerické indiány nebo tibetské mnichy a vyčistila si tam hlavu i duši.

(Jitka, 24 let)