Jsem milenka ženatého muže. Co mě čeká za budoucnost?

Ivana (33): Pro většinu okolí jsem dominantní šéfka malé firmy, ze které mají podřízení docela vítr. Tato pověst mi vyhovuje, protože se stydím za to, jaká jsem doopravdy – submisivní naivní holka, která věčně čeká na telefonu na jediné: „Dnes večer mám volno, přijedu.“ Taková je realita, když jste milenkou ženatého muže.

Už od puberty mě víc než vrstevníci přitahovali starší kluci. Připadalo mi, že si s nimi mám co říct. Moji dosavadní partneři byli vždy starší minimálně o deset let. Teď je mi třiatřicet a muž, kterého miluju, letos oslavil padesátku. Bohužel ji slavil se svou ženou a celou rodinou. Já jsem přišla na řadu až o týden později - „na služební cestě“.

S Petrem jsme se seznámili klasicky v práci – naše firma pro něj zpracovávala reklamní zakázku. Nad návrhy jsme se několikrát sešli u oběda, pak se z toho staly večeře a po jedné z nich jsme spolu skončili u mě doma. Sex byl úžasný, co si budeme povídat – chlap po padesátce už nemá kam spěchat, nemyslí jen na své uspokojení a má spoustu zkušeností. Hned napoprvé věděl, jak na mě, a já jsem jeho kouzlu beznadějně propadla.

Věděla jsem, že je ženatý, a zpočátku jsem naše schůzky – které se staly pravidelnými – brala jako pouhé sexuální povyražení. Postupně jsem se ale do Petra zamilovala, i díky tomu, že se ke mně choval moc hezky, ne k jako pouhé milence. Je to už rok, co se scházíme, a já proti němu dodnes nemůžu říct nic špatného. Naopak, je to férový chlap a jeho žena vlastně musí být šťastná, že ho má. Na rovinu mi řekl, že se s ní nerozejde a ať od něj nic nečekám. Ale když jsem s ním, dává mi pocit, že jsem pro něj v tu chvíli jediná, a snaží se, aby společně strávený čas byl jen náš.

I přesto si ale často připadám v podstatě jen využívaná. Nemůžu si po večerech plánovat vlastní program – jen sedím doma a čekám, jestli zavolá. Nikdy neví předem, zda bude mít čas a možnost být se mnou. Jeho manželka nic netuší a on se důsledně snaží, aby to tak zůstalo. Neví o nás ani nikdo z mých přátel. Tvářím se jako zaměstnaná kariéristka, která všechen čas věnuje práci a občas si najde někoho pouze pro jednorázové uspokojení. Divím se, že mi to všichni věří, protože samotné mi připadá, že jsem čitelná jako kniha.

Poslední dobou čím dál víc přemýšlím o budoucnosti, rodině, dětech, a vím, že s Petrem se ničeho podobného nedočkám. Zároveň ale nemám sílu ho opustit – miluju ho a ve všem je pro mě ztělesněním muže, jakého si po svém boku představuju. Už jsem uvažovala i o tom, prozradit vše jeho ženě, samozřejmě anonymně. Byla by tu pak naděje, že se jejich manželství rozpadne. Mají už dospělého syna, a tak přece není důvod, proč by spolu měli zůstat napořád. Ale nemám k takovému kroku odvahu – hlavně proto, že by Petr určitě poznal, kdo naše tajemství prozradil. A pak už by se mnou třeba nechtěl být. Nevím, co mám dělat.

Podle dopisu čtenářky Ivany (33) z Pardubic

Červenec 2015: Krátce poté, co nám paní Ivana napsala svůj příběh, se s Petrem rozešla. Dokonce si našla rychle normální vztah (začala chodit jedním ze svých zaměstnanců). Bohužel jí však nová láska příliš dlouho nevydržela. Po roce byla zase sama. V ten moment jí do života opět vstoupil Petr. Ivana se sice zprvu bránila, nechtěla obnovit poměr se ženatým mužem, ale nakonec s Petrem zase začala chodit. Petrův postoj se nezměnil. Nechce se rozvést, nechce založit další rodinu. Ivana si uvědomuje, že její biologické hodiny tikají a že má nejvyšší čas počít dítě. Ivana se tedy ocitla ještě v horší situaci než před třemi lety, protože čas neúprosně běží a ona by po dítěti velmi toužila. Všechnu svou energii tedy investuje do své práce, firma se po krizi vzpamatovala a začala velmi dobře prosperovat, alespoň z této věci může mít momentálně radost.