Jsem na dně. Můj syn je narkoman

Pořád dokola se sama sebe ptám, kde jsme udělali chybu. Známí, přátelé i odborníci, se kterými jsme se radili, mě přesvědčují, že nikde, že dítě můžete vychovat sebelépe, ale někdy to prostě nestačí. Jenže já tomu nevěřím. Není přece možné, aby kluk, který je spokojený a šťastný, sáhl dobrovolně po drogách?

Možná jsme neměli mít jedináčka. Jenže já se prostě na víc dětí tenkrát necítila. Měli jsme málo peněz a sotva uživili nás tři. A když se nám začalo konečně dařit lépe, už bylo pozdě. Že by všechno začalo tam?

Přitom si nemyslím, že bychom Davida nějak přehnaně opečovávali a zahrnovali ho „opičí láskou“. Naopak. Báli jsem se, abychom z něj nevychovali rozmazleného solitéra, a tak jsem se – i když to bylo těžké – snažila o něj nebát a nechat ho volně dýchat, ačkoli jsem si samozřejmě každý den říkala, proboha, vždyť mám jen jeho.

Pokaždé, když lítal venku s klukama, jsem trnula, aby se mu něco nestalo, ale i s manželovou pomocí se mi dařilo držet strach na uzdě a zalepovat rozbitá kolena a utírat dětské slzy mlčky, bez výčitek a proseb. David byl navíc podnikavé a zvědavé dítě, takže bylo snadné ho nadchnout téměř pro cokoli. O víkendech jsme jezdili na výlety po Česku, když byl starší, začal chodit na různé kroužky. Zkoušel fotbal, tenis, kreslení i hru na kytaru. Nebyl vyloženě talent na některou činnost, ale bavilo ho všechno a všechno mu po nějakém čase obstojně šlo.

Problémy začaly až na střední škole

Po celou základní školu s ním žádné problémy nebyly. Zlom nastal ve chvíli, kdy přešel na střední. Dostal se na čtyřleté gymnázium a začal dojíždět do sousedního města. První rok ještě šel, jenže pak se dostal do těžké puberty a škola byla to poslední, co ho zajímalo. Předtím měl známky průměrné a najednou mu hrozilo propadnutí hned z několika předmětů. S manželem jsme domlouvali, přikazovali, vyčítali, prosili, ale bylo vidět, že náš názor a přání jsou to poslední, co ho zajímá.

„Musíme to období prostě vydržet, zatnout zuby a doufat, že ho to přejde,“ říkal rozumně můj muž při večerních bojových poradách u stolu. Jenže David se zhoršoval čím dál víc, dokonce si nás několikrát zavolali do školy, protože měl neomluvené hodiny. Na naše otázky, kde v tu dobu byl, nedokázal odpovědět.

Nakonec přestal učení úplně zvládat a učitelé nám doporučili, abychom ho z gymnázia vzali a poslali na nějakou jinou střední školu. A tak začal chodit na takzvanou integrovanou ve stejném městě. Sice si za to mohl sám, my jsme se snažili mu nic nevyčítat, ale přesto se choval, jako by to byla naše chyba, jako by ho to ponižovalo.

K nové škole od začátku zahájil nekompromisní přístup – nechodil do ní prakticky vůbec. Netušili jsme to skoro dva měsíce, nikdo nám to nedal vědět! Ředitel si nás zavolal až po takové době, aby nám sdělil, že náš syn je v době školy často vídán s pochybnou partou různě po městě a rozhodně nedělají věci, které by se nám líbily.

Poprvé nepřišel domů

Zírali jsme na něj šokovaní, a když večer David dorazil, uhodili jsme na něj. „Prý místo školy couráš s nějakou partou po městě, pijete, kouříte a chováte se jako dobytci,“ neudržel se manžel. David na něj jen tupě zíral, a pak pokrčil rameny. „No a co?“ To už Zdeňkovi povolily nervy a vrazil mu facku. Syn se jen ušklíbl, zalezl k sobě do pokoje a odmítal se s námi bavit.

A pak už to šlo rychle, vůbec jsme nestačili sledovat, jak se to stalo. David nejdřív „jen“ pil alkohol a kouřil, pak přešel na marihuanu a než jsme se nadáli, vyzkoušel další drogy, o kterých jsme neměli ani ponětí. Zpočátku se mu to dařilo tajit a ještě celkem zvládat. Viděli jsme, že je mimo, ospalý a nebo naopak příliš živý, ale jinak se zdál v pořádku.

Jenže pak poprvé v noci nepřišel domů. Byla jsem strachy bez sebe. Volali jsme mu, telefon nebral. Žádné jeho kamarády jsme neznali – od té doby, co byl na nové škole, trávil čas výhradně s tou partou z města, v níž jsme nikoho neznali. Nakonec jsme zavolali na policii, ale ti nás přesvědčovali, že pátrat po skoro dospělém klukovi, který není v deset večer doma, je nesmysl.

Nevydrželi jsme to, vzali auto a jeli ho do sousedního města hledat sami. Bylo to neuvěřitelná náhoda, ale Davida jsme opravdu našli chvíli poté, co jsme nazdařbůh začali procházet ulicemi. Ležel u popelnic za jednou prodejnou potravin a byl úplně bez sebe. Dovlekli jsme ho k autu a odvezli do nemocnice. Tam ho doktor prohlédl a prohlásil, že opilé a zdrogované lidi bohužel léčit neumí, a vykázal nás pryč! Byla jsem z toho v šoku. Davida jsme doma uložili do postele a já nad ním seděla, dokud se neprobral. Vůbec nic si nepamatoval!

Okrádá vlastní rodiče

Snažila jsem se s ním mluvit, vyzvědět, jak k droze přišel, co to bylo, proč to udělal… ale jen mlčel a nebo říkal nesmysly. Pak asi měsíc byl klid, než se situace opakovala znovu – večer opět nepřišel domů. Tentokrát jsme ho hledali marně celou noc. Až pozdě večer přišel domů sám – špinavý, zapáchající, s nepřítomným výrazem. Zatímco manžel křičel, já brečela. Davidovi bylo všechno jedno.

Dnes už je asi jedno, proč drogy vůbec zkusil, kdo mu je prvně nabídl… ale propadl jim. Sebrali jsme mu kapesné, ale bylo nám jasné, že za něj by si pervitin stejně nekoupil. Jak si peníze obstarával, jsme zjistili poté, co se nám začaly doma ztrácet bankovky z peněženek. David chodil domů čím dál méně – jen proto, aby se najedl, choval se k nám zle a zkoušel z nás tahat peníze. Nedali jsme mu nic, a tak začal krást i věci z bytu. Jednou jsem přišla domů a chyběla televize!

Ze školy ho mezitím vyhodili, jenže také mezitím „oslavil“ (kdovíkde) osmnácté narozeniny a my už jsme s ním nic nezmohli. Nakonec jsme s manželem vyhledali odborníka v sociální poradně, a ten byl nekompromisní: „Odstřihnout, vyhodit, nepomáhat. Musí chtít sám. Takhle vás úplně zničí, vybílí vám byt a kvůli droze bude schopen všeho. Bolí to, ale pokud je v tomhle stavu, musíte myslet především na sebe.“

Je to asi čtrnáct dnů, co jsme naposledy zkusili s Davidem promluvit. Střídali jsme se doma a byli v pohotovosti na telefonu, aby druhý honem přišel, až se ukáže. Pak jsme zamkli, aby nemohl utéct, až se s ním dáme do řeči, jak poslední dobou dělal, a pokoušeli se mu vysvětlit, co se děje. Já skoro mlčela, nedokázala jsem vlastnímu dítěti říct, že musí od nás pryč. Manželovi se třásl hlas. S Davidem to ale ani nehnulo, myslím, že vůbec nevnímal, co mu říkáme. Zajímalo ho jediné, aby se dostal ven. Od té doby jsme ho neviděli, ale v bytě byl, když jsme byli pryč. Zmizely další věci.

Pro manžela je to poslední kapka, aby vyměnil zámky. Čeká jen na můj definitivní souhlas, já to ale pořád nedokázala. I když vím, že je to asi jediné, co teď můžeme dělat…

Michaela, 45 let