Jsem ošklivá. Mám vůbec právo na lásku?

Nechci, aby můj příběh vyzněl jako ufňukaná stížnost. Za ta léta jsem si prostě tak nějak zvykla. Jestli znáte knížku nebo film Účastníci zájezdu, vzpomeňte si na hlavní hrdinku Jolanu. Tak nějak jsem si vždycky připadala. Jenže zatímco ona nakonec svou lásku našla, smířená s tím, že si prostě nemůže vybírat, mně se doposud nepovedlo ani to.

Je to prostě zákon schválnosti, že si příroda s geny pohraje tak, abyste po rodičích zdědili podobu tak nešťastně. Já mám po tátovi nejen prsa, ale především nos - opravdu velký, zahnutý jako orlí zobák, a k tomu výraznou čelist. Do něžného dívčího obličeje jsem měla daleko už jako dítě, natož teď, v dospělosti. Naopak mi připadá, že se mé „mužné“ rysy ještě zdůrazňují.

No a zatímco moje maminka má třeba pěkné oči a krásné husté vlasy, já od ní dostala do vínku co? Široké rozložité boky, velký zadek a macatá stehna. Kdybych aspoň byla o něco vyšší, tak by se to ztratilo, jenže jsem ještě ke všemu dost malá. Když se to všechno sečte, na základce se mi děti smály kvůli nosu, na střední holky posmívaly, že nemám prsa. K tomu se přidalo ještě šílené akné, které mi trochu zůstalo dodnes.

Nejsi tuctovka, říkali eufemisticky rodiče

Když jsem jako mladší občas doma brečela, jak jsem ošklivá, máma mě uklidňovala, že to tak vůbec není a že na to jednou přijdu. Sice nejsem klasická kráska, říkala opatrně mé citlivé pubertální duši, ale rozhodně prý vypadám zajímavě a nejsem tuctovka. No, to opravdu ne! Jenže moje originalita tak nějak nikoho ne a ne uchvátit.

Samozřejmě jsem se pak jako na potvoru zamilovávala do těch nejhezčích kluků ve škole. Zpočátku jsem měla i „drzost“ jim to dát najevo! Následovalo několik klasických trapasů jak z filmu, kdy se navenek tvářili, že mají zájem, a pak mě s gustem ponížili před třídou nebo kamarády.

Poprvé jsem se s klukem líbala až ve dvaceti letech. S kolegou v práci, který byl ženatý, opilý a nevěděl, co dělá. Druhý den se k tomu samozřejmě nehlásil. O panenství jsem přišla o rok později s klukem, který se chvíli tvářil, že o mě má opravdu zájem. Přešlo ho to po třech měsících, kdy usoudil, že moje kamarádka (dnes už bývalá) je prostě hezčí. A klidně mi to takhle řekl…

No a pak už jsem se dalšími léty jen tak potácela a čas od času se pokoušela zřejmě o nemožné. Ty hodné kamarádky mě utěšovaly, že to vidím moc černě a že na mě někde někdo určitě čeká, ty nejhodnější mi čas od času někoho dohodily a pak nastávala trapná situace pro všechny, když dotyčný poté, co mě uviděl, ztratil zájem.

Nakonec se ze mě stala mistryně seznamek. Svoje inzeráty jsem dovedla k slohové dokonalosti, byly plné vtipu a chlapi se na ně chytali. Jenže jsem nechtěla nikoho klamat, takže jsem k nim dala fotku, jaká prostě jsem, a chodily mi reakce typu: „Jsi hrozně sympatická, ale …“. Občas jsem vložila inzerát bez fotky, na který sice přišlo odpovědí jen pár, ale aspoň jsem si mohla pár týdnů s nějakým mužem psát a žít v iluzi, že třeba tentokrát by to mohlo vyjít. Pak došlo na výměnu fotek - a z deseti jen dva tři měli pak ještě chuť se sejít. A po setkání pak už opět ani jeden.

Děláš se ošklivější, než jsi

Možná vám připadá, že přeháním, že přece tak šeredná být nemůžu. Třeba ne, jenže člověk prostě vyzařuje to, jak sám sebe vidí, a asi pak na ostatní působí hůř, než jaký opravdu je. Aspoň to mi tvrdí jedna z mých kamarádek, která dovede být krutě upřímná. „Co si budeme povídat, vizáží prostě asi nebudeš bodovat na prvním místě, ale rozhodně ani na posledním. Děláš se ještě ošklivější, než jsi, je to taková tvoje obrana. Nemaluješ se, pořádně neoblíkneš, ještě zdůrazníš to, co bys mohla schovat… Tváříš se, že je ti naprosto jedno, jak vypadáš, a to chlapy prostě nepřitáhne,“ tvrdí mi.

Asi má pravdu. Jenže po tolika zklamáních, trapasech, poníženích už člověk zkrátka rezignuje a schová se do své ulity. Proč bych se měla malovat, když to nikdy ničemu nepomohlo? Proč bych měla nosit hezké oblečení, když by stačilo, aby mě chlap svlékl, a stejně všechno uvidí? Zkrátka jsem se dostala do myšlenkového stadia, že buď mě někdo musí brát opravdu takovou, jaká jsem, nebo vůbec. Těžko se můžu přetvařovat.

Koneckonců, chlapi taky žádné vizuální triky nepoužívají. A já bych brala jakéhokoliv takzvaně normálního. Na vzhledu mi opravdu nezáleží, jde mi o to, jaký je. Jenže světe div se, i ti, o které by většina holek neopřela kolo, nade mnou ohrnují nos. Škoda, že takové sebevědomí nemám taky. Pak by možná všechno bylo jednodušší. Připadá mi, že jsou všichni zblblí dnešním kultem krásy. A i kluci, co by mě za jiných okolností třeba brali, to neudělají, aby se neshodili před jinými. Oni přece mají navíc, na nějakou modelku. Jako by oškliví lidé prostě neměli právo na lásku.

Aneta, 26 let