Jsem závislá na uklízení. Přítel z toho šílí!

Pořádek jsem měla ráda od malička, byla jsem v tomhle asi trochu zvláštní dítě. Samozřejmě jsem měla plno hraček, se kterými jsem se dovedla zabavit, ale ještě zajímavější pro mě bylo je uklízet. Měla jsem různé bedýnky, krabice, šuplíky a pamatuju si – i rodiče na to vzpomínají – jak jsem hračky pořád dokola vyndávala a přerovnávala. I panenkám jsem hlavně dělala hezké pokojíčky, to bylo důležitější než barbíny samotné.

Máma ze mě měla samozřejmě radost, protože věty jako „ukliď si v pokoji“ u nás nikdy nemusely zaznít. Stejně ráda jsem jí pomáhala s úklidem v bytě, sama od sebe jsem luxovala, utírala prach a občas mě naši i brzdili, abych jim s vervou sobě vlastní nepřerovnávala věci.

Dost jsem proto trpěla, když jsem po maturitě studovala vyšší odbornou školu a tři roky bydlela v podnájmu s dalšími třemi holkami. Všechny byly neuvěřitelné bordelářky. Jenže já ten nepořádek nedokázala snášet, takže jsem nakonec uklízela všechno sama a ony si na to samozřejmě zvykly. Pokusy zavést v tom nějaký systém a spravedlnost jsem brzy vzdala. Jednak mě uklízení bavilo, jednak jsem neměla potřebnou autoritu – a hlavně, což bylo nejhorší, jsem byla přesvědčená, že ony stejně neuklidí tak dobře, takže je lepší, když to udělám sama.

Ve stejném duchu se to pak neslo i v mých vztazích. Dokud jsem bydlela jinde, než můj partner, tak to šlo, ale ve dvou vážnějších vztazích jsme se na chvíli sestěhovali a partneři si rychle zvykli, že nemusejí sáhnout na nic, protože všechno doma uklidím já. Velmi rádi v tomhle vyklidili pozice a i mně to vyhovovalo. Bohužel jsem si v obou případech až po delším čase uvědomila, že jsem se postupně stala nejen uklízečkou, ale služkou pro všechno, a podle toho to taky dopadlo.

Sestěhovali jsme se a naše zvyky na sebe narazily

S Michalem chodím přes tři roky. Ještě nikdy jsem nebyla tak zamilovaná, jsem přesvědčená, že tohle je chlap, se kterým už chci být napořád a jednou založit rodinu. Skvěle si rozumíme, až donedávna jsme neměli zásadní rozpory. Bydleli jsme každý ve svém podnájmu – já už jen s jednou spolubydlící, on sám v garsonce. Když jsme loni na podzim slavili tříleté výročí, dohodli jsme se, že už je konečně čas začít bydlet spolu, zatím na zkoušku v podnájmu, a když by to fungovalo, poohlédneme se časem po něčem vlastním.

Byt, který se nám líbil, jsme našli celkem rychle. Navíc nešlo o pronájem starého bytu, ale čerstvě zařízený v novostavbě, který si majitel pořídil čistě jako investici. Těšila jsem se, jak naše hnízdo budu zvelebovat a cídit. A už brzy po tom, co jsme se nastěhovali, se ukázalo, jak na sebe naše zvyky v tomhle narážejí.

Michal je v tomhle typický chlap. Svoji garsonku jakžtakž udržoval, byla tak malá, že to nedalo zas tolik práce, a když jsem mu občas vydrhla záchod a umyvadlo, byl vděčný. Teď jsme v bytě, který je třikrát větší, a on to z nějakého důvodu pojal tak, že je „náš“ a že nejlépe je v kutlochu ve stylu „smrádeček, ale teploučko“. Což o to, když bych ho požádala, ať vyluxuje nebo vytřepe koberečky od postele, udělá to, ale tím to hasne.

Moji snahu o úklid vždycky zmaří

Já naopak chci mít náš byt bez jediné chybičky a smítka. A ono to dá docela dost práce, když ten druhý, místo aby to ocenil, vaše snahy bojkotuje. Sotva utřu kuchyňskou linku, položí na ni hrnek, po kterém pak zůstává opatlané kolečko. Umyju zrcadlo v koupelně a on si večer čistí zuby takovým způsobem, že ho zastříká až málem ke stropu. Zásadně jí na pohovce u televize, takže gauč je plný drobků a podlaha pod nohama jeden velký lepkavý flek.

O tom, že všude po bytě nechává svršky a všechny možné věci, jak mu upadnou od ruky, ani nemluvě. Ze začátku jsem všechno trpělivě přecházela a likvidovala, přesvědčená, že to můj protějšek ocení, a s vědomím toho, že poučovat ho a kibicovat by byla cesta do záhuby. Jenže Michal si spíš vůbec nevšiml, že se něco děje, zřejmě si myslel, že se byt uklízí sám. Takže jsem nakonec přece jen vypěnila. Samozřejmě v nejméně vhodnou dobu, tedy na Vánoce, když veškerá má snaha mít na Štědrý den uklizeno vzala kolem poledne za své.

Jenže když jsem Michalovi vytkla, že mi jeho bordelářství vadí, spustila jsem lavinu. On si moc dobře všiml, jak uklízím, ale nic neříkal, protože je mu vadilo naopak právě to! Vychrlil na mě, že jsem posedlá, že se už bojí někam položit klíče, abych mu je hned neuklidila, protože když je pak hledá, dozví se, že je bordelář, co neví, kam co dává. Že už radši kolikrát ani nejí doma, než aby poslouchal poznámky, kolik drobků zas utrousil. Že když k nám pozve kamarády, skoro se stydí, protože místo pohodové přítelkyně před nimi lítá blázen s prachovkou a metlou.

A to jsme zatím jen v podnájmu

Byla jsem v šoku. Já si totiž nic takového naprosto neuvědomovala – a neuvědomuju doteď! Je možné, že bychom každý viděli stejnou situaci tak rozdílně? Chvílemi mi připadalo, že jsem snad blázen – nebo spíš že se ho on ze mě snaží udělat. Pohádali jsme se opravdu pořádně, jak už to tak bývá, začali jsme do toho zatahovat i všechny možné vůbec nesouvisející věci.

Michal tomu pak nasadil korunu, když prohlásil, že si neumí představit, že by to takhle mělo být pořád. „Jestli takhle vyšiluješ, když jsme jenom v podnájmu, neumím si představit, co by se odehrávalo, pokud bychom si fakt pořídili vlastní byt. Jsi jako generál, jak nestojí skleničky v řadě, nastává konec světa“. Nedala jsem se zahanbit a křičela, že s jeho přístupem by nám ten vlastní byt brzy spadl na hlavu a nemá smysl vůbec do něj vrážet peníze.

Od té doby je u nás téma úklid tabu. Já se snažím neuklízet před Michalem, ale on své zvyky vůbec nezměnil, a to mě štve, takže se obávám, že dlouho to takhle nevydržím. Navíc mi připadá absurdní stydět se nebo omlouvat za to, že mám ráda uklizeno! A copak kvůli takové věci může být opravdu vztah v ohrožení? To už se mi tuplem nechce věřit.

Martina, 27 let