Jsem zlatokopka! No a?
Jmenuji se Adriana, je mi pětadvacet let a právě dokončuji poslední ročník vysoké školy s ekonomickým zaměřením. A v současné době jsem bez přítele. Možná si někdo řekne, co ví tak mladá holka, jako jsem já, vlastně o životě? Jenže já mám v mnoha věcech už dávno jasno. A rozhodně se za své názory nestydím.
Ačkoli jsem vyrostla na vesnici na Moravě, už do dětství jsem věděla, že jednou budu žít minimálně v Praze. Vždy mě přitahovala velká města. A nejen velká města – obecně miluji velké věci. Mým snem je mít velký byt, případně velký dům, velké auto, jezdit na takříkajíc velké dovolené, tady na delší dobu a do vzdálenějších míst než nabízí Evropa.
Mám svou cenu
Koneckonců proto, abych si jednou mohla žít relativně dobře a na slušné úrovni, šla jsem studovat na vysokou školu. Nikdo z mojí rodiny nemá vyšší vzdělání než maturitu. Já ale měla svůj jasný cíl. Mám státnice z angličtiny a letos v létě ze mě bude inženýrka.
Absolvovala jsem dokonce roční studijní pobyt v Kanadě. Během studia si občas přivydělávám modelingem. Myslím si tedy, že jsem slečna vcelku na slušné úrovni. A proto mě vždycky spolehlivě rozčílí, když mi nějaká spolužačka nebo kamarádka vytýká, že bych si nikdy nechtěla najít chudého chlapa. „Tobě nejde o lásku, jde ti jen a pouze o prachy a o luxus,“ pronesla nedávno jedna z mých nejlepších kamarádek, stejně stará studentka Iveta. A já jí na to jenom říkám: „No a? Proč bych měla být s chudákem? Vypadám vcelku dobře, mám vzdělání, nejsem domácí slepice. Mám právo chtít někoho, kdo má peníze a zázemí.“
Jiné muže mé názory ranily
Na druhou stranu musím uznat, že jsme svými názory a asi i chováním, již pár mužů ze svého okolí ranila. A tak mají důvod, proč mě nenávidět. Zrovna letos kolem vánoc se na mě snažil zapůsobit jeden třicetiletý programátor. Byl pohledný, snaživý, byla s ním zábava. Přiznávám, že jsem s ním strávila několik nocí, které jsem ovšem považovala pouze za nezávazný úlet. On si to bohužel vyložil asi jinak a měl pocit, že z toho bude jednou vztah.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že v našem sexuálním vzplanutí skutečně nic více nebylo. On si to ale nechtěl nechat vymluvit a dvořil se mi dál. Když jsem ho už dostatečně dlouho odmítala, označil mě za zlatokopku. Sdělila jsem mu totiž, že od vztahu očekávám víc, než mi on nabízí. A že se nechci vázat k někomu, o kom vím, že by to nebylo na celý život, protože můj ideál dokonalého partnera je prostě někde jinde. A podobných situací bylo v mém životě bohužel více.
Měla jsem kvalitní vztahy
Pánové se snaží, jsou milí, pozorní, zábavní a je mi s nimi dobře. Ale já přesto odmítám vstupovat do vztahu, o kterém nejsem stoprocentně přesvědčena, že je to ten pravý – ten, který mě dokáže dostatečně finančně zajistit. A ne, že mi slíbí večeři v luxusní restauraci, a namísto toho jdeme do páchnoucí zakouřené hospody na smažený sýr s tatarkou.
Před dvěma roky skončil můj poslední vážný vztah. Mým přítelem byl Ital Franco, který pracoval jako designér v poměrně známé společnosti. Bavilo mě, že jsem mohla celé léto trávit v jeho bytě v centru Říma a užívat si pohodu. Čas od času jsem zašla na nějaký tamní casting, ale jinak jsem pouze studovala a starala se o jeho domácnost. Pokud si někdo myslí, že jsem v domácnosti neschopná, tak se plete. Skoro každý den jsem Francovi vařila teplé večeře z čerstvých surovin. A on si to opravdu pochvaloval. Ten vztah byl v mnoha směrech dokonalý. Byli jsme spolu na dovolených na Bali, pak na Havaji. Jenže krásný vztah dlouho nevydržel. Já se vrátila do školy a odloučení se na nás podepsalo a my si přestali rozumět. Kdybych nechtěla dodělat školu, klidně bych v Itálii zůstala s ním.
Nechci české hospodské povaleče
I můj ex ex přítel byl cizinec a rovněž vcelku movitý. Přiznávám, že dobře postavení partneři, které jsme dosud měla, mě trošičku rozmazlili. Ale na druhou stranu alespoň díky nim znám svoji cenu.
A rozhodně nebudu nikdy sdílet názor se svou kamarádkou Ivetou, která tvrdí, že když přijde ta pravá láska, klidně může jít i krásné a vzdělaná slečna do vztahu třeba s obyčejným popelářem. Já na takovéto řeči nevěřím. Navíc se snažím lidem, kteří by mě jako partneři nezajímali, tak trochu vyhýbat. Nevysedávám v hospodách nejnižší cenové kategorie, večer nechodím na drink do nonstopů. Ale naopak na večeři zajdu raději do dražší, ale luxusnější restaurace. A na drink jedině do čistých a moderních podniků centru Prahy.
Není to snobismus, ale prostě nepotřebuji už zažívat určité věci. Nepotřebuji, aby mě pánové balili na panáka vodky s Kolou anebo zvali na večeři do hospod nasáklých kouřem. A stejně tak už nechci naletět žádným „slibovačům“, kteří hned na prvním rande nabízí výlety na druhý konec světa, a přitom pak zjistíte, že nemají ani na to, aby za vás zaplatili kino.
Ať si každý o mě říká, co chce, ale můj názor je takový, že by byla prostě škoda, kdyby hezká, inteligentní, vzdělaná mladá žena, zahazovala s někým zbytečně průměrným. Chtít to nejlepší je přece naprosto v pořádku. A myslím, že tohle českým dívkám chybí – zkrátka se často zbytečně smiřují s málem.
Autor: Ivanna Benešová
23. března 2011
KAŽDÝ DEN NOVÉ SLEVY NA JEDNOM MÍSTĚ!
