Jste diskutér nebo přikyvovač? Umíte projevit nesouhlas?
Nekonečné hodiny diskusí tehdy na studiích přiměly všechny zúčastněné hledat argumenty, naslouchat názorům druhých a probírat možnosti řešení. „Ta snaha o porozumění nás sbližovala,“ podotýká Diane Dreher, koučka, profesorka angličtiny na americké Santa Clara University a současně ředitelka přidruženého Spirituality and Health Institute.
„Dnes však vzbuzuje jakýkoli projev nesouhlasu v rodinách, na pracovištích a v obcích spíš polarizaci. A místo aby podpořil budování mostů většího porozumění, staví zeď nedůvěry. Jenže když nemůžeme upřímně nesouhlasit, jak pak můžeme poznat a pochopit jeden druhého? Nesouhlasit přece neznamená dělat z někoho správného člověka a z druhého špatného. Prostě jsme každý jiný.“
JAK SE RODÍ TICHÉ DOHODY
Na jednom pólu se nachází chronický přikyvovač a na druhém neohrožený rebel, který se ze zásady netají svým míněním. Ačkoli každý z nás inklinuje k jednomu z těchto extrémů, pozice měníme podle momentální situace. Budou-li příbuzní na rodinném obědě špatně mluvit o někom, kdo je nám sympatický, možná si pro tentokrát necháme svůj názor pro sebe – nechce se nám rozčilovat, protože už tak jsme unavení a ještě nás odpoledne čeká hodně práce.
Je to tak, s věkem přibývá rafinovanosti a komplikací. Dítě je přirozeně asertivní, umí bez velkých rozpaků žádat i odmítat a nemanipuluje. Stačí mu ale dostatečně dlouho a často opakovat věty jako „Mlč, když mluví dospělí“, „Neskákej do řeči“, Chovej se slušně“, „Buď hodný, jinak tě nebude mít nikdo rád“ a dítě se velmi rychle naučí nedávat najevo, co chce, nebrat vážně své potřeby, případně na ně úplně zapomenout, a hlavně nevyjadřovat se. Žádní rodiče nejsou osvícení, takže postižení jsme všichni, někdo méně, jiný víc. Naštěstí mládí přece jen „dává křídla“.
„A pak po škole, tváří v tvář realitě dospělého života, často i ti největší bojovníci zapadnou do konzumní společnosti nebo celoživotně setrvají v pozici rebela, který si stojí za svým, ale společnost je nezřídka smete,“ říká psycholožka Jaroslava Kušnierová. Neznamená to, že jsou nutně nešťastní, ale žít s cejchem „toho problémového a konfliktního“ není pro každého.
„V mládí toho hodně nevíme. Netušíme, co všechno se nám může stát, a tolik se nestrachujeme. Jsme tedy otevřenější,“ pokračuje psycholožka. „Jenže společenský systém nám pak všelico naslibuje, abychom se do něj zapojili, a my si v touze rozvíjet své profesní kvality užíváme pocitu moci. Stejného, jaký nám předtím propůjčovalo naše rebelantství. Jenže se postupem času zapleteme a zamotáme, až zjistíme, že vlastně žádnou moc nemáme. Ne vždy najdeme odvahu něco změnit nebo odejít a naše okolí nás v tomto směru jen zřídka podpoří.“ Mimochodem, velmi působivý film k tomuto tématu s výstižným názvem Tichá dohoda natočil podle svého románu v roce 1969 Elia Kazan.
OTEVŘENOST MÁ SVÉ KLADY
Skvělým příkladem člověka, který v případě nesouhlasu neváhá projít zdí, a přitom dokáže mistrně spojit svoje rebelantství se společenským vlivem, je aktivista John Bok. Bohužel takových lidí není mnoho – ačkoli otevřenost má mnoho pozitiv. Například prokazatelně zlepšuje mezilidské, zvláště partnerské vztahy. Být otevřený k ostatním však předpokládá i otevřenost k sobě samému.
Psycholožka Amy Brunellová z Ohio State University ve studii zaměřené na zkoumání dopadu postoje k sobě samému na partnerský vztah tvrdí, že jsme-li k sobě upřímní, dokážeme reagovat přirozeněji a pro partnera důvěryhodnějším způsobem. Což pochopitelně zvyšuje hodnotu partnerského vztahu. „Být k sobě upřímný ale neznamená vzájemně si tolerovat všechny své chyby a neřesti. Je třeba si také být vědom svých možností a oblastí, kde se můžeme změnit.“
A je tu ještě něco: i rozčílení a vztek mohou být prospěšné, takže ne vždy je dobré hned každému ustupovat a být ten hodný. Psycholog Howard Kassinove v roce 1997 publikoval studii, v jejímž rámci požádal několik set lidí, aby něco řekli o svém hněvu, a zjišťoval, kdy a kde se zlobí nejčastěji a nač. Více než polovina dotázaných uvedla, že díky hněvu si všimli vlastních chyb.
Navíc rozhněvanému člověku je těžké oponovat a většina lidí mu ustoupí, jak dokázala studie z roku 2003, kterou zpracovali Antony S. R. Manstead, Carsten K. W. De Dreu a Gerben A. Kleef. Samozřejmě záleží na konkrétním rozložení sil – přilétnout vztekle za ředitelem firmy a ztropit výstup, proč vy jste nebyli povýšeni, když váš kolega ano, vám asi mnoho dobrého nepřinese.
KOMPROMIS NENÍ SPROSTÉ SLOVO
Určitě tedy stojí za to – zdravou schopnost stát si za svým přenést i do dospělého života, aby byla nám i našemu okolí ku prospěchu. Ale jak? „Když chci po škole zůstat sama sebou, budu muset spolupracovat s okolím. A lidé okolo už nejsou studenti, s nimiž jsem měla přes všechny sváry mnoho společného, ale nehomogenní skupina lidí s různými potřebami a zájmy,“ říká doktorka Kušnierová.
„Znamená to být připraven dělat kompromisy, jinak ve společnosti neobstojím a nic od ní nezískám. Neznamená to tedy, že MUSÍM za každou cenu projevit názor. A nestát si vždy za svým zase NEZNAMENÁ ZRADIT svůj postoj. O tom je dospělost, umět zvážit všechny možné dopady svého jednání, jestli mi to ve výsledku stojí za to.“
Když například omylem koupím v obchodě nahnilá jablka, naštvu se a nejraději bych je mrskla po prodavačce. Ale protože nemám jen emoce, ale taky rozum, vím, že je dobré nejprve zvážit, co mi to přinese. Ulevím si, vyvolám potyčku a sice budu možná odcházet jako vítěz, ale s žaludkem rozklepaným vzteky…
Nejdůležitější je zastavit se na okamžik a vědomě se rozhodnout. Uvědomit si, jestli mě v tu chvíli neblaze neovlivňuje nějaký rodinný vzorec. Jestli opravdu chci jablka házet a jestli by mi nebylo víc ku prospěchu reklamaci slušně vyřídit. Nebo se taky můžu rozhodnout, že to nechám tak: nechce se mi nic řešit, jsem unavená atd. „Slovo kompromis v nás většinou vyvolává negativní asociace, ale můžeme stejně tak mluvit o hledání dalších možností či jiných řešení. A vlastně i o diplomatickém jednání, protože diplomacie je plánovaný postup a určitě lze stát si za svým a vyjít přitom s okolím,“ dodává psycholožka.
Jsou také situace, kdy se nemusí vyplatit otevřeně projevovat své mínění, ale vždy je to na zvážení dopadů u konkrétního člověka. Například říkat na všechno svůj názor první den v zaměstnání a na první poradě se obecně nemusí jevit jako prozřetelné, ale možná má můj nový šéf rád impulzivní lidi a možná je mi jedno, co si o mně kdo pomyslí.
VYRŮST, NEBO SE BÁT?
„Jednání plné neshod a rozporů nám může být nepříjemné, ale psychologové tvrdí, že je to způsob, jak se učit a růst. Lídři v řešení konfliktů – Carlem Rogersem počínaje a Dudleym Weeksem konče – potvrdili, že poctivé odhalení sebe sama a aktivní naslouchání je naprostým základem budování důvěry, vzájemného respektu a spolupráce, což jsou kvality tolik potřebné v dnešním světě,“ uzavírá Diane Dreher. A těm, kteří tuto příležitost striktně odmítají a které popuzuje jakýkoli odlišný názor, nezbývá než se utkat s vlastním strachem a pocitem ohrožení, které v nich všechno „odlišné“ probouzí.
CHCI SE S TEBOU DOMLUVIT
Partner odmítá přistoupit na koupi nového auta, ačkoli to staré patří do šrotu. Klient se na poslední chvíli zdráhá podepsat smlouvu a cestou z práce se vám v obchodě při snaze vyměnit novou bundu s poškozeným zipem za jinou vysmáli. Doma vám patnáctiletá dcera oznámí, že ona tedy na rodinnou dovolenou rozhodně nepojede. Jak se s lidmi domluvit, abyste se nezbláznili vy ani oni? „Nejde o zlomení odporu druhého, ale o to, aby se sám rozhodl hrát vaši ‚hru‘,” radí Wiliam Ury, odborník na vyjednávání a autor knihy Jak překonat nesouhlas.
Nereagujte: Sledujte svoje chování. Místo abyste se vztekle vrhli na druhého a přitom zapomněli na svůj zájem, raději se vyhněte začarovanému kruhu akcí a reakcí. Lidská mysl se naštěstí může rozhodnout nereagovat. Zklidněte se a soustřeďte se na to, čeho chcete dosáhnout. Ury radí „jít na balkon“ v přeneseném i doslovném slova smyslu. Pomůže vám to nezatahovat do dění své přirozené impulzy.
Odzbrojte svého oponenta: Chtít se na něčem domluvit neznamená boj kdo s koho. Váš protihráč je taky jenom člověk. Pomozte mu obnovit duševní rovnováhu. Musíte oslabit jeho negativní emoce, strach, defenzivnost, nepřátelství, a překonat jeho odpor, aby vám naslouchal. Proto přejděte na jeho stranu, naslouchejte mu, respektujte jeho pohled na věc a vyjádřete svůj názor, aniž byste provokovali.
Změňte hru: Až navodíte klima pro vyjednávání, přimějte svého oponenta, aby přestal vyjednávat ze své pozice a začal hledat možnosti, jak uspokojit zájmy vás obou. Musíte proniknout jeho obrannými valy, odklonit jeho útoky a neutralizovat triky. Klíčem obratu je změna kontextu. Jeden z nejlepších hráčů baseballu Sadaharu Oh řekl, že tajemství jeho úspěchu spočívá v tom, že se na soupeřova nadhazovače vždy dívá jako na partnera, který mu každým nadhozem dává šanci odpálit „home run“.
Usnadněte oponentovi vyslovit ANO: V tomto kroku je zapotřebí překonat skepsi protihráče a směrovat ho k dohodě. Musíte překlenout mezeru mezi jeho a vašimi zájmy, aby mohl považovat výsledek jednání i za své vítězství. Tímto jste udělali vše, co bylo ve vašich silách, abyste umožnili oponentovi souhlasit. Pokud to neudělá, je tu ještě pátý bod.
Zkomplikujte oponentovi vyslovit NE: Pokud váš protihráč stále věří, že se mu podaří prosadit, co chce on, zintenzivněte vyjednávání – ale ne tak, aby se z oponenta stal nepřítel, který bude odolávat ještě zarytěji. Ačkoli to ve vás bude vřít, sílu nepoužívejte k tomu, abyste druhého dostali na lopatky, ale abyste ho přivedli k rozumu. Připomínejte mu, že cesta k ústupu je stále otevřená, ale zaměřujte se zároveň na to, aby si uvědomil, co je pro něj/pro vás nejlepší.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
