Kamarádka je posedlá touhou otěhotnět. Možná právě proto se jí to nedaří

Sama si dneska říkám, proč jsme s dětmi vlastně tak dlouho čekali – je to nějaký zvyk dnešní generace, že i když máme životního partnera a dobré zázemí, stejně se zakládáním rodiny čekáme, abychom si „ještě trochu užili“. A pak, když děti konečně přijdou, najednou hrozně překvapeně zjišťujeme, že ten opravdový, smysluplný život, se nám otevřel až s nimi. Se všemi kamarádkami, které už děti mají, jsme se shodly, že nás zpětně nejvíc mrzí právě to, že jsme neotěhotněly už dřív. Možná že řada z nás by pak měla i víc dětí než jen jedno.

Alice by ovšem i za to jediné miminko dala cokoli. Je to moje nejlepší kamarádka z doby vysoké školy a vždycky jsme si ohromně rozuměly, byly jsme naladěné na stejnou vlnu. Hodně jsme spolu cestovaly, půl roku jsme spolu strávily na Novém Zélandu, kratších cest bylo nepočítaně… Větší rozdíl mezi námi byl snad jen v partnerských vztazích. Zatímco já poměrně dlouho tápala a „toho pravého“, svého současného muže, jsem potkala až na prahu třicítky, Alice se dala už v polovině studií dohromady se spolužákem a jsou spolu doteď – už patnáct let.

Zpětně prý ani ona nechápe, na co s Honzou vlastně pořád čekali. Nejdřív dodělávali školu, pak hodně cestovali (někdy i se mnou a mým tehdejším partnerem), pak strašně dlouho hledali bydlení svých snů, pak ho zařizovali, pak zas jeden nebo druhý v práci povýšil. Po dvanácti letech nakonec dospěli i ke svatbě – všem okolo už to připadalo skoro zbytečné, ale oni si prostě jen tak chtěli udělat mejdan a u toho se vzali.

Alici biologické hodiny dlouho netikaly. Když jsem já v jedenatřiceti letech po roce a půl vztahu a jen pár týdnech manželství otěhotněla, skoro si ťukala na čelo, kam spěchám, že si mám ještě užívat, a ani narození naší dcery s ní nijak nehnulo. Pořád to byla stejná rozevlátá holka mnoha zájmů a děti mezi ně nepatřily.

Když jí bylo 35 let, ze dne na den se rozhodla mít dítě

Kdy se to postupně začalo měnit, nevím, asi jak kolem ní všechny ženy postupně přicházely do jiného stavu a zakládaly rodiny. Každopádně na oslavě 35. narozenin se Alice opravdu hodně opila – na záchodě mi pak vysvětlovala, že je to naposled, protože odteď začíná žít zdravě, dodržovat správnou životosprávu a chce už taky miminko. V duchu jsem si řekla „no nejvyšší čas, hlavně aby se to povedlo“, nahlas jsem ji samozřejmě radostně povzbuzovala a těšila se spolu s ní.

No, a od té doby uplynuly víc než dva roky, Alice je stále bezdětná a, ač se mi to neříká dobře, stává se z ní pozvolna napůl šílenec. První rok to ještě šlo. Sice už po dvou měsících vedla řeči, jak to, že nic, když se trefili přesně do její ovulace, ale pořád to byla stejná Alice – veselá, optimistická, pohodová. Bylo nás opravdu jen pár, kteří jsme si za pár měsíců všimli, že za tuhle slupkou se dostává ke slovu počínající panika, strach, zoufalství. Ale zhruba po roce a čtvrt už to ani nezakrývala a postupně se její svět smrskl na jediné – za každou cenu otěhotnět.

Zvykla jsem si, že se chce se mnou vidět prakticky neustále za jediným účelem – vyptávat se, jak jsme to s manželem udělali, že se nám podařilo počít tak rychle. Stále dokola jí trpělivě vysvětluju, že jsme to především vůbec neřešili a nemysleli na to. „Užívali jsme si jeden druhého, i v sexu. Kdybychom u toho mysleli tak, že vyrábíme dítě, asi bychom z toho nic neměli. Tak to ber pokud možno taky tak,“ domlouvám jí, ale marně.

Tahá ze mě polohy i všechny další technické okolnosti mého intimního života a já ji pokaždé zklamu, když nedokážu říct nic, co by jí nějak pomohlo a dalo návod na otěhotnění. A asi jsem jí moc nepomohla, když jsem jednou už opravdu nevěděla, co říct, a podotkla jsem, že v 36 letech už to zkrátka může jít o něco hůř než v jedenatřiceti. Alice se rozbrečela a já se jí hned omluvila – ale to, že mám pravdu, jsme věděly obě dvě.

Zavolal mi její manžel, že se mnou nutně musí mluvit

Vím, že takhle obchází i všechny další matky v našem okolí, vyptává se i jejich manželů. Shání kontakty na všechny možné doktory, ale i homeopaty, bylinkáře a „léčitele“, doma se jí hromadí desítky knih, ve kterých pořád leží, pokud totéž nestuduje na internetu…

Asi před měsícem mi zavolal manžel Alice, Honza, s tím, že by si potřeboval promluvit. Zněl dost naléhavě a sešli jsme se hned druhý den. „Alice neví, že s tebou mluvím,“ začal a já začínala tušit, o co jde. „Nevím, co mám dělat, ale připadá mi, že se už úplně zbláznila a já to přestávám zvládat,“ vypadlo z něj.

A pak vyprávěl, že se z manžela v jejích očích zřejmě změnil jen na dárce spermatu, navíc velmi podezřelého, když to pořád nejde. „Kromě dnů menstruace vyžaduje sex prakticky pořád – nejen v plodných dnech, ale i všech ostatních, protože co kdyby se s ovulací pletla. A hlavně si myslí, že si její tělo musí na moje sperma pořádně zvyknout, aby ho přijalo, a vůbec, že nesmíme vynechat jedinou příležitost.“

Líčil, jak je neskutečně unavený fyzicky i psychicky. „Náš život se prostě točí kolem jediné věci. Přijdu domů z práce a nikdo se mě nezeptá, jak jsem se měl, co jsem dělal, neřeší se, co bychom mohli podniknout o víkendu. Na stole mi přistane večeře nebo taky ne, a pak mě hned táhne do ložnice. Ani se nenamáhá předstírat, že ji zajímá sex jako takový, jen se snaží nějak rutinně mě vzrušit, abych splnil úkol. Nechápe, že mě tohle taky nebaví a že je pro mě čím dál těžší ji jednak neposlat do háje a jednak vůbec být schopný fungovat, jak mám.“

Bojím se, aby se jí kvůli touze po dítěti nerozpadlo manželství

Bylo mi ho líto, vím, jak Alice umí jít za svým, když jí o něco jde, pak nehledí napravo, nalevo. „Zkoušel sis s ní o tom promluvit?“ ptala jsem se. „To víš, že jo, zkouším to pořád, ale je to marné, možná pořádně nevím, jak na to. Nechci jí nějak ublížit, strašně se kvůli tomu trápí, mockrát z ní už vypadlo, jak si vyčítá, že to odkládala, že teď kvůli ní zůstaneme bezdětní, protože je stará. Nenechá si to vymluvit. A když se snažím jí nějak vysvětlit, že bychom měli taky normálně žít a tohle nechat trochu na osudu, zas jsem za špatného, protože zřejmě žádné dítě nechci a je mi to úplně jedno. Protože já si přece můžu kdykoli najít jinou a začít plodit děti kdykoli, ale jí ujíždí vlak!“

Když chce Honza Alici někam vytáhnout, aby přišla na jiné myšlenky, obvykle se mu to nepodaří. Klidně mu řekne, ať jde do kina nebo ven s přáteli sám, že má na práci něco jiného – ležet v knihách nebo na internetu a bádat. A když už se stane zázrak a někam spolu opravdu jdou, stejně celou dobu mluví jen o dítěti a večer tak jako tak za nic nestojí.

„Já vydržím hodně, jsem tolerantní a myslím, že dost chápavý, ale začíná už to být na mě moc. Dřív nám spolu bylo tak dobře, ale teď jako kdybych žil s nějakou cizí pomatenou osobou,“ říkal Honza. „Já jsem se i sám vnitřně smířil s tím, že se to třeba nepovede, že nám to souzeno nebude. Ale nikdy bych jí to nevyčítal a ani bych se kvůli tomu nezhroutil, vždyť jsou tu i možnosti adopce, a hlavně – snad máme jeden druhého a i spolu bychom měli hezký život dál, s dětmi nebo bez. Jenže ona se na to takhle dívat nedokáže a já nevím, jak jí pomoct. Jestli to tak půjde dál, vůbec nevím, jak naše manželství bude vypadat…“

Alice mezitím pokročila do další fáze, chce sebe i Honzu vzít na všechna možná vyšetření a potom se rovnou vrhnout na umělé oplodnění. Samozřejmě jí přeju, aby to vyšlo třeba touhle cestou, jenže se o ni opravdu bojím – co když je to všechno v její psychice a pomoc musí přijít tudy? Jak jí to vysvětlit? Vždyť to ani nejde, už jen tím, že s ní o tom budu mluvit (nebo kdokoli jiný), ji přiměju na to myslet… Pomohl by odborník? A jak ji přesvědčit, aby k němu třeba šla?

Klára, 37 let