Každý si o mně myslí jen to nejhorší...

Je vám sympatická Agáta Hanychová? Není? A proč vlastně? Znáte ji jinak než ze stránek bulvárních časopisů, abyste mohli říct, že její chování vám připadá nemožné, a tudíž si o ní nemyslíte nic dobrého? Nejedná se jen o celebrity z barevných časopisů, o kterých smýšlíme negativně. Tu vykřikujeme, že nemáme rádi kolegu z práce, tu zase expartnerovu novou přítelkyni, přitom – ruku na srdce – co o těchto lidech vlastně víme?

Ovšem stejně jako „nemusíme“ my je, neberou třeba ani oni nás. A důvod? „Obvykle jsme v zajetí jistých stereotypů, nezanedbatelný vliv má i tzv. haló efekt. Stereotyp je dán tím, že se chytneme nějakého snadno dešifrovatelného vnějšího definičního znaku a na jeho základě si vytváříme o druhých lidech celkový dojem. ,Všechny blondýny‘, ,každý Rom‘, ,všichni taxikáři‘,“ vysvětluje psycholog Petr Šmolka a pokračuje: „Haló efekt zase znamená, že se chytneme nějaké výrazné hodnotící charakteristiky – hodný x zlý, chytrý x hloupý – a touto optikou pak druhé vnímáme. A stejně tak oni nás.“

Že si o nás druzí lidé vytvářejí negativní dojem, aniž by nás pořádně znali, je věc jedna. Ale co když o nás smýšlejí špatně i ve chvíli, kdy nás poznají osobně, nebo jsou dokonce naši známí řadu let? Jedním z možných důvodů podle odborníka je, že skutečně nejsme až takové pozitivní „hvězdy“, jak si o sobě myslíme. Druhou možností jsou pak sdílené stereotypy, časté například u rasových předsudků. Bude-li se nápadně zmalované děvče oblečené pouze do velmi sporých kousků látky rádo pohybovat noční Prahou, pak se jen těžko může divit, pokud se k ní okolí bude chovat jako k dívce poněkud odlehčených mravů. Byť by se samo o sobě domnívalo, že je mravnější než většina novicek v klášteře,“ říká psycholog.

Smýšlení lidí kolem je navíc výrazně ovlivněno tím, jak zapůsobíme při prvním kontaktu nebo jaká je poslední zkušenost, kterou s námi měli. Hloupý rozchod nebo rozvod tak může zcela zkazit vzpomínky na všechno pozitivní, co mu předcházelo. Roli hraje i častý sklon k černobílému vnímání světa, který je jednou z univerzálních lidských charakteristik. „Máme-li pocit, že ten druhý je ,bílý‘, pak je celkem přirozené, že budeme dlouho ignorovat jakékoli informace dokazující, že je třeba pouze šedivý nebo puntíkatý. A to až do okamžiku, kdy přijde pomyslná poslední kapka, která pak může náš původní dojem otočit naruby. Možná i proto se právem říká, že od lásky k nenávisti je dost blízko,“ upozorňuje Petr Šmolka.

Kromě toho platí, že čím víc se snažíme udělat na své okolí dobrý dojem a čím silnější je naše potřeba pozitivní odezvy, tím křečovitěji se zpravidla projevujeme. Jak říká jedno staré moudro: „Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem!“ Nejrůznější nepochopení, špatné interpretace nebo neopodstatněný špatný názor k životu prostě patří a podle Petra Šmolky je nutné se s tím smířit. „Někdy stačí, když si uvědomíme, že nejsme tím, co si o nás myslí okolí, ale tím, čím jsme ve skutečnosti. Ti, jimž na nás skutečně záleží, si budou všímat a časem se třeba doberou k poznání našeho skutečného já,“ tvrdí.

Pokud vás negativní smýšlení okolí trápí, mohlo by vás alespoň potěšit, že už jednou vytvořený názor se sice mění jen svízelně a pomalu, ale přesto mění. „Třeba tím, že budete jeho nositeli poskytovat dostatečnou ,korektivní zkušenost‘. Ať si nás považuje třeba za sobce. Uvidí-li nás však opakovaně v situacích, kdy se naopak projevíme altruisticky, pak časem třeba svůj názor pozmění,“ nabízí možné řešení Petr Šmolka.