Kde může být moje dítě?!
Pojďme hned k věci: přístroj nazvaný eLokátor vypadá jako hodinky. Má v sobě zabudovaný GPS přijímač a SIM kartu. Pozici vašeho potomka dokáže ve volném prostoru určit s přesností až na tři metry. V budově, kam se nedostane signál GPS, se pozice určuje pomocí signálu mobilní sítě.
Záleží tedy na hustotě sítě vysílačů mobilního signálu, jestli dítě bude nebo nebude lokalizováno a s jakou přesností. Přirozeně existují také místa mimo dosah všeho – například sklepy – tam jsou pak hodinky v podstatě k ničemu. Celé to funguje tak, že po koupi eLokátoru se zaregistrujete na internetových stránkách, kde si vytvoříte vlastní účet a nastavíte možnosti přístroje – můžete si například okamžitě zjistit, kde se váš potomek nachází, na webových mapách Google. Nebo si můžete nechat na telefon ve vámi vybraných intervalech posílat SMS zprávy či e-maily. Hodinky se na zápěstí připínají páskem, který jde otevřít pouze speciálním šroubovákem.
Jestliže se řemínek hodinek otevře bez vašeho vědomí, dostanete okamžitě varovnou zprávu na mobil nebo e-mail s přesnou polohou, kde k této události došlo. Tolik prostý popis fungování přístroje. I když eLokátor není stoprocentně spolehlivý, v Česku je to hit. Ačkoli firma, která přístroj dováží, odmítá uvést přesná čísla prodeje, velký zájem českých rodičů o něj nepopírá. Přirozeně ho vyvolal hlavně případ Aničky Janatkové z Prahy, která se ztratila v říjnu při cestě ze školy a jejíž zmizení (a nedávné nalezení jejích ostatků) se objevilo snad ve všech tuzemských médiích.
Názory odborníků i rodičů na tuto možnost ochrany dětí však nejsou vůbec jednoznačné. „Obecně jsem proti hodinkám. Nechci ze svého dítěte vychovat neurotika bez soukromí. Jenže když čtu o tom, co se stalo Aničce, je lepší, když dítě přijde o soukromí a psychický klid, ale bude naživu,“ shodují se mnou oslovené matky a otcové a dodávají: „Člověk se nevyhne myšlence, co když to jedno unesené dítě z milionu bude právě moje? Kdyby se něco takového stalo, můžeme si jen vyčítat, že jsme ty hodinky nekoupili.“
Dětství v ohrožení života?
Když to vezmeme s trochou nadsázky, prožila většina dnešních rodičů dětství v akutním ohrožení života: leželi jsme v kočárcích před obchody a spící čekali na nakupující matky a otce, na kole a in-linech jezdili zásadně bez helmy a chráničů, v autě nás vozili na přední sedačce, protože tam byl přece nejlepší výhled…
Z dnešního pohledu je div, že jsme to vůbec přežili. Dnešní doba je totiž charakteristická tím, že odstraňujeme rizika – vymýšlíme dětské koutky, helmy na všechno možné nebo třeba eLokátory. Co by člověk neudělal pro své dítě, že? Jenže ne na všechno máme páky a veškerou ochranu nezajistíme tím, že si ji prostě koupíme a namontujeme na hlavu nebo pod kůži – stačí se podívat, co naše děti (někdy sotva školou povinné) dělají na internetu nebo jak se chovají na sociálních sítích typu Facebook. Tady už k ochraně nestačí „jenom“ mít peníze na technické vymoženosti, v tomto případě je třeba udělat si na své potomky čas a vysvětlovat a vysvětlovat… A to je podstatně náročnější investice.
Když nahlédneme do policejních statistik, bylo v loňském roce v Česku pohřešováno téměř osm tisíc dětí a mladistvých. To číslo vypadá hrozivě, jenže zmizení takřka beze stopy jako v případě Aničky je naprostou výjimkou. Tři čtvrtiny případů připadají na útěky z dětských domovů a výchovných ústavů. Navíc v 99 procentech případů se dítě najde. „Nenamlouvejme si, že současná společnost je horší, než byla před dvaceti lety,“ říká dětská psycholožka Ladislava Lažová a pokračuje: „Nepopírám, že v dnešním otevřeném světě existuje víc rizik než v minulosti, takže žádná máma už by dnes nenechala dítě v kočárku před obchodem, na druhou stranu, kolikrát ho z nedostatku času nechá jít v první třídě samotné ze školy? Jaký je v tom rozdíl?“
Hodinky: pro koho se hodí
Když budu mluvit sama za sebe, vyrostla jsem na vesnici, kde jsem jako malá holka dělala přesně všechny ty věci, na které se dneska díváme coby na život ohrožující. Od první do čtvrté třídy jsem však ani jednou nešla sama do školy nebo na autobusovou zastávku – když mě nemohla doprovodit maminka, zaskočila babička nebo děda. A co na tom, že jsem se tehdy nejvíc ze všeho bála toulavých psů…
„Nechci být staromódní,“ říká psycholožka Ladislava Lažová, „ale mně opravdu nejvíc vadí, že prvňáci, druháci dnes běžně chodí sami do školy a ze školy nebo na kroužky a že sami tráví volný čas. Uznávám, že je to možná trochu fikce, ale jakýkoli doprovod – rodičů, prarodičů nebo chůvy – mi připadá smysluplnější než sebespolehlivější monitorovací systém. A že rodiče nemají čas? Na své dítě si ho musí prostě udělat, kariéra nekariéra.“ Stejného názoru je i Zuzana Baudyšová, ředitelka Nadace Naše dítě. „Do určitého věku by dítě mělo být pod pečlivým dohledem svých rodičů. Není účinnější prevence jakéhokoli nebezpečí než mít dítě na očích a vychovávat ho k zodpovědnosti za své vlastní činy. Nestačím se divit, jak dnešní děti ztrácejí povědomí o nebezpečí internetu a například prostřednictvím Skypu jsou ochotné vyslyšet výzvu, že na druhé straně je lékař, který je potřebuje prohlédnout. K čemu nám pak poslouží monitorovací hodinky, když nedokážeme dítě upozornit na takové nebezpečí?“ ptá se.
Přesto ani jedna z odbornic používání eLokátoru úplně nezatracuje. Záleží však na rodině, jejích aktivitách i na dítěti samotném. Podle Zuzany Baudyšové by hodinky měly nosit pouze děti, které jsou v akutním ohrožení života, například děti podnikatelů nebo politiků. „Určitě si nepřeji, aby se hodinky staly módním doplňkem dětí, které pak budou žít s fobií, že se jim může něco stát. Mnohem lepší než koupit eLokátor je potomka poučit, aby se vyvaroval všech rizik. Dítě potřebuje mít důvěru v rodiče a zároveň by mělo mít určitou dávku svobody.“
Ladislava Lažová by o použití eLokátoru uvažovala ve výjimečných případech – například u dětí, které mají tendenci utíkat z domova nebo u dětí nevychovatelných. „Zhruba v páté nebo v šesté třídě už by rodiče měli vědět, jestli jejich dítě je nebo není spolehlivé a nakolik se mu dá věřit, aby mu případně mohli dát důvěru chodit samotné do školy nebo na kroužky. Pokud bych hodinky zakoupila, pak menším dětem a pro ojedinělé případy, rozhodně ne puberťákům, kteří by si jistě našli cestu, jak podvádět,“ dodává.
Kde je moje soukromí?
eLokátor nemá působit jen jako prevence únosu, ale posloužit hlavně ke klidu rodičů, když nemají dítě pod dohledem. Třeba když ho pošlou vlakem k babičce a chtějí se přesvědčit, jestli se skutečně pohybuje na vytyčené trase. „Neumím si představit, že při všech současných povinnostech ještě sedím u mobilu nebo monitoru a sleduju každý pohyb svého potomka. To je přece absurdní! Mnohem jednodušší a smysluplnější je ho k babičce odvézt nebo někoho pověřit, aby ho doprovodil,“ říká osmatřicetiletá Tereza, maminka čtyřleté dcery.
Ladislava Lažová i Zuzana Baudyšová jsou toho názoru, že spíš než eLokátorem ochráníte děti před možným nebezpečím tak, pomůžete-li jim, aby se dokázaly ochránit samy. K tomu potřebují sebejistotu, znalosti, dovednosti a váš čas – aby se vás mohly na cokoli zeptat a abyste jim dokázali vysvětlit třeba otázky týkající se sexu, který úzce souvisí se sexuálním zneužíváním, nebo podstatu nebezpečí, o kterých se píše v médiích. „Co se týká zpráv o Aničce a podobných, je důležité dítěti pravdivě odpovědět na všechny otázky. V pěti šesti letech sice nepochopí, co je to znásilnění, protože nechápe ani podstatu soulože, ale i tak bych upozornila na možné nebezpečí – nesprávné nebo nepřirozené doteky, které jsou dítěti nepříjemné. O smrti bych hovořila zcela otevřeně, samozřejmě s použitím slov vhodných pro šestileté dítě. Oprostila bych se od emocí – pláče a podobně – a zbytečného pouštění hrůzy.
Spíš bych dítě stručně a fakticky varovala, že co se stalo Aničce, může se stát i jemu, protože svět je nebezpečný, a poučila ho o tom, jak se má chovat, aby se podobným hrozbám dokázalo co nejlépe vyhnout,“ doporučuje Ladislava Lažová. Diskusi o zasahování rodičů do soukromí dětí v případě použití eLokátoru odmítá s tím, že je to přece jejich úkol. „Nezasahovat do soukromí, nosily by děti do deseti let plíny a nechodily do školy. Navíc k čemu vlastně pětileté dítě potřebuje úplné soukromí?“ ptá se.
Ať už se rozhodnete svému dítěti eLokátor nebo jiný podobný program umožňující sledování pořídit, či nikoli, určité riziko jakéhokoli nebezpečí tady bude vždycky a strachu o své dítě se nikdy úplně nezbavíte. I to je úděl role rodiče. Bohužel.
Autor: Jana Benešovská (Moje Psychologie)
