Kdy si ho pořídím? K dítěti nepřistupujte jako ke zboží. Mohlo by dojít!
Podle gynekologa a sexuologa Pavla Turčana by stačilo řešit potíže s otěhotněním dříve: „Problémy často trápí páry, kde je žena starší 35 let, takže značnou roli hraje psychický tlak. S vyšším věkem se také snižuje pravděpodobnost, že umělé oplodnění proběhne bez komplikací a na první pokus.“
Doktor Turčan proto doporučuje párům začít s prvními pokusy nejpozději před 32. rokem, aby zbyl čas i na poslední záchranu v podobě umělého oplodnění. „Lidé mají dnes bohužel často představu, že si pořídí dítě stejně snadno a rychle jako spotřebič do domácnosti.“
Přemýšlím, čím jsem se zabývala, když mi bylo 32. Dělala jsem vysněnou práci, cestovala, bavila se. Biologické hodiny mlčely, i když jsem chtěla rodinu a děti. Přirozeně. Rozumělo se to samo sebou, protože kdo by nechtěl dítě, že ano? Navenek jsem tedy spadala do kategorie žen-nezodpovědných kariéristek, které hrají vabank o svoje mateřství. Ale já to tak necítila, asi že jsem neměla v té době dlouhodobý vztah a moje kamarádky na tom byly plus minus podobně.
Moc se toho nezměnilo ani další roky. Rozhodně jsem v noci nelezla po zdi v hrůze, že si nikdy nepochovám vlastního potomka. Ani jsem neřešila, jestli mám nebo nemám zneužít nějakého muže jako dárce spermií. Ve 39 letech jsem se smířila s tím, že dítě nebude – s lítostí a s hrůzou, co tedy bude. Že jsem nakonec v jednačtyřiceti a bez jakýchkoli problémů porodila zdravého kluka, je obrovský dar (který jsem ale dostala, troufám si říci, i díky určité osobnostní proměně). A neříkám to proto, že bych chtěla obhajovat pozdní mateřství. Ostatně synovi jsou dnes čtyři a já si často povzdechnu, kolik energie bych měla, být o deset let mladší.
MÍT DÍTĚ JEN PROTO, ŽE JE TO „NORMÁLNÍ“?
Spíš mě napadá, kolik podobně „zabržděných“ žen je mezi těmi, kterým se v pozdějším věku otěhotnět nedaří? Žen, které sice přestaly brát antikoncepci a podobně jako kdysi já automaticky tvrdí, že touží po miminku, ale vlastně se nikdy pořádně nezamyslely, jestli ho opravdu chtějí? A proč ho chtějí? Protože mít děti je normální a má je každý? Protože po potomkovi touží partner (rodiče)? Protože konečně budou mít „někoho, kdo jim bude patřit“?
Nechci se nikoho dotknout, ale být tělem, jehož hlava si tohle myslí, taky bych se na těhotenství vykašlala. Ostatně pro někoho je životním úkolem mít děti, pro jiného je životním úkolem je nemít. Jde jen o to, zjistit, kam člověk patří. „Měla jsem pacientku, která velmi chtěla mít dítě, a když jednou potratila, velmi špatně to nesla. Na otázku, proč tak moc chtěla dítě, řekla: „Dítě vám do života přinese starosti a není pak čas zabývat se sám sebou.“ Touha po dítěti často supluje nějakou prázdnotu v životě,“ podotýká lékařka Ludmila Eleková v článku pro časopis o alternativní medicíně Meduňka. Neplodnost podle ní vždy znamená strach a neochotu darovat život, i když navenek je žena ochotna absolvovat neuvěřitelné anabáze, jen aby otěhotněla.
Totéž ostatně tvrdí i německý lékař a homeopat Klaus Hör, podle kterého jde o fyzické dysfunkce jen ve 30 % případů žen, kterým se nedaří otěhotnět. U zbylých 70 % je příčina na emocionální úrovni. Může jít o nevědomý odpor vůči partnerovi, nebo dokonce o vzájemnou neslučitelnost, o narušený duševní vztah s vlastními rodiči, strach z mateřství, případně o odmítnutí role matky.
Je tedy otázka, jaké procento žen, jež řeší problém s otěhotněním v pozdějším věku, by na potíže narazily už v mládí – pokud by se jím tedy už tehdy zabývaly? Nemá smysl se do mateřství nutit, pokud se na ně necítíme, jen proto, že nás začíná tlačit rok narození. Zároveň ale má smysl pokusit se zjistit, jestli to, že se na to necítíme, je jen stadium vývoje, nebo blok, na jehož odstranění je záhodno zapracovat. Zavčas. (Myslím, že v tomto smyslu jsem opravdu ten vabank hrála.) Ledničku si na rozdíl od dítěte totiž fakt můžeme pořídit kdykoli.
A co si myslíte vy?
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie.
