Kdy to s manželstvím začíná jít z kopce
Britský filozof a nositel Nobelovy ceny Bertrand Russell považoval závist za jednu z nejsilnějších příčin nešťastnosti člověka. Považoval ji za univerzální a nejnepříjemnější aspekt lidské povahy, protože činí závistivce nejen nešťastným samou podstatou závisti, ale i nepřejícím. V konečném důsledku může zá- vistivec druhým přát i něco zlého či jim způsobovat neštěstí.
Závist je emoce. Jde o citový zážitek nesoucí v sobě bolest nebo zklamání vyvolané druhou osobou, která má něco, co dotyčný sám nemá. Byli u mne ve středu navečer a hledali příčinu svých téměř každodenních „žabomyších bojů a komunikačních šumů“. Děti mají dvě, ona je na mateřské už čtvrtým rokem a on před půlrokem změnil zaměstnání a domů dochází z práce po šesté večer. Přes týden se vidí jen večer a o víkendech to málokdy neskončí hádkou.
Proto mě ani nepřekvapilo zjištění, že občasné chvíle pohody zažívají každý zvlášť. Ona je nejspokojenější, když se může plně věnovat hře s dětmi, a on, když najde malou chvilku pro sebe u počítače, u televize nebo při vaření. Oba neopomněli zdůraznit, že je jim nejlépe tehdy, když ten druhý není v dohledu.
To na šestileté manželství není rozhodně nejlepší skóre. V průběhu debaty vyplynula na povrch další skutečnost. Ve chvíli, kdy se jeden zdál spokojen a v pohodě, okamžitě vzbudil v druhém podezření, že není dostatečně zaměstnán.
Jakmile jeden z manželů zaznamenal pohodové signály u svého protějšku, okamžitě ho úkoloval nebo si stěžoval na únavu. V takové situaci jedinou obranou je svou pohodu a spokojenost utajit a rozhodně se o ni nedělit. Bohužel s tím, kdo je jeho srdci (nebo až donedávna rozhodně byl) nejmilejší a nejbližší. Posun v náhledu na problém nastal ve chvíli, kdy se v rozhovoru objevilo slovo závist. Na přímou otázku, zda jeden závidí druhému to, že si dokáže přes den udělat chvíli pohody, odpověděli oba zpočátku pokrčením ramen a po chvíli jsem uslyšela: „No, jo – asi fakt jo.“
Najednou se zdálo, že se celý jejich společný rodinný život scvrknul na spoustu nezajímavých, nudných a nepopulárních činností – „musů a mělobysů“ – a tomu odpovídající náladu. A protože těchto aktivit bylo více než dost a nikdy nebyly hotové, nezbýval ani čas na pohodu. Pár se tedy čím dál tím více odsuzoval ke každodennímu prožívání nepohody, otrávenosti a únavy. Zmizel prostor, ve kterém by se dokázali potkat a pro- žít pohodovou chvilku. Oba se cítili v pasti. V pasti rodinného života, který si sice takhle nepředstavova- li, ale nějakým nedopatřením si ho takhle zařídili. Čím nespokojeněji se každý z nich cítil, tím větší byla i jeho závist vůči tomu druhému.
Dokud si budou oba manželé závidět chvíle pohody a budou je před sebou mistrně ukrývat, pak se ze začarovaného kruhu každodenního komandování nevymotají. A pokud platí, že opakem závisti je umění přijímat radost druhých, pak ve chvíli, kdy svou závist zkrotí, mají šanci nechat se nakazit i pohodou druhého. V duchu slov „Tvé potěšení i mým potěšením, bratře“.
