Když domácnost finančně táhne žena. Jaký vliv to má na partnerský vztah?
Kdykoli v českých médiích čtete anketu typu „Vadilo by vám, kdyby vaše žena vydělávala víc?“ drtivé procento mužů odpovídá negativně, a mnozí se dokonce nezdráhají na toto téma vtipkovat. Nevysloveným dovětkem, ruku na srdce, ovšem většinou zůstává… „pokud by se to netýkalo mě“. Sedmatřicetiletý Lukáš byl v takové situaci posledních pět let. Zatímco jeho přítelkyně, obchodní manažerka hotelu, vydělávala pěti i šesticiferné částky, jeho příjem coby umělce na volné noze stačil sotva na přežití. Byly měsíce, kdy se mu dařilo, ale protože Anetě se tak jako tak vyrovnat nemohl, byla to ona, kdo finančně táhl jejich dvoučlennou domácnost.
„Tohle téma vůbec nesouvisí s penězi, ty hrají vedlejší roli,“ říká Lukáš a pokračuje: „Mně - a věřím ani spoustě dalších mužů - nevadí, že moje žena vydělává víc, ale že společnost takovou dvojici automaticky hodnotí úspěšná žena - neúspěšný muž. Přičemž úspěch ženy se jakoby zasouvá do pozadí a vyzdvihuje se fakt, že muže „živí a šatí“. Lukášova slova potvrzuje i psycholog a manželský poradce Zbyšek Mohaupt. Téma o větším výdělku není jen otázka peněz jako takových - kdo a o kolik víc - nebo mužské ješitnosti, ale také toho, že přinášet domů finanční a materiální zajištění je vždy úzce spojeno s tématem moci, vlivu a nezávislosti ve vztahu. „Muž, který se vzdává role ochránce, zajišťovatele, opory rodiny - například ztrátou zaměstnání a dočasnou finanční závislostí na ženě - je náchylnější ke ztrátě sebeúcty. Odtud je pak blízko k závislostem všeho druhu, rizikovému chování, nebo naopak depresivnímu propadu,“ upozorňuje odborník. Stejný názor sdílí i finanční poradkyně Světlana Havlíčková. Ačkoli z řad jejích klientů jsou za rodinné finance zodpovědní většinou muži, neplatí to ve sto procentech případů.
„Setkávám se také s klientkami, které přestože jsou například na mateřské, živí rodinu. Mají díky svým znalostem, jazykové vybavenosti nebo praxi v oboru větší příjem a často vydělají víc než muž, aniž by vůbec musely opustit domov. Pravda je, že obzvlášť v takovém případě musí být muž skutečně silná osobnost, aby skousl fakt, že to není on, kdo je po stránce financí,hlavou‘ rodiny, a především aby unesl společenský tlak s tím spojený. Přestože se většinově tváříme jako vysoce tolerantní, společnost jako celek ještě stále nepřekonala svůj modus vivendi: žena je ta, kdo porodí dítě, je doma na mateřské, stará se o domácnost, vaří…,“ míní odbornice.
Ještě žena, nebo už muž?
Je to necelé dva roky, co vědci z americké Cornellovy univerzity provedli výzkum, podle kterého jsou v partnerských vztazích nejvíc podváděny ženy, které živí rodinu. Manželé, kteří vydělávají méně než jejich partnerky, jsou k nevěře náchylnější údajně až pětkrát častěji nežli ti, kdo platí v domácnosti za chlebodárce, tvrdí studie. V deníku The Daily Telegraph vědci uvedli, že zálety si takoví muži kompenzují emocionální bolest ze ztráty tradiční pozice „živitele rodiny“.
Když jsem na toto téma nedávno provedla malý soukromý průzkum mezi přáteli, ukázalo se, že - kupodivu - o peníze jako takové jde až na druhém místě. „Nemám ani to nejmenší proti ženské emancipaci a vysokým výplatám, ale ženy zkrátka přestávají být ženami. Když se například podívám na svou šéfovou v kanceláři, v kalhotách, s cigaretou, rozdávající úkoly, občas dokonce padne nějaké to sprosté slovo, okamžitě mě napadne, že ten její asi musí být pěkný podpantoflák,“ řekl mi devětatřicetiletý Tomáš. Spousta žen zastávajících vrcholné pozice podle mužů přejímá typicky mužské jednání. Nejenže nepoprosí o pomoc, když ji potřebují, některé si ani nenechají otevřít dveře nebo pomoct do kabátu. A nechat se pozvat od muže na večeři? Nemyslitelné! „Nevadí mi spát se ženou, která vydělává víc nebo je úspěšnější. Vadí mi spát se ženou, která nikdy nepotřebuje obejmout a která zvládne sama úplně všechno na světě, což bohužel spousta těch dobře vydělávajících přesně takových je. Vlastně to nejsou ženy, jsou to chlapi,“ míní dvaatřicetiletý Marek.
Že na této diskusi bude zrnko pravdy, připouští i Zbyšek Mohaupt, podle kterého se vydělávání a výše příjmu snadno může stát pro vztah jakýmsi implicitním závodem obou partnerů, kdy se začnou ztrácet genderové rozdíly a postupně i odlišnosti obou rolí. „Žena tak přichází o životodárný zdroj mužovy imponující přitažlivosti, muž o příležitost vnímat svou nenahraditelnou potřebnost pro partnerku,“ říká odborník.
Žena bez sebeúcty
Znám řadu párů, kde žena vydělává víc než muž, a znám spoustu těch, kde finanční zabezpečení domácnosti leží výhradně na muži. Ani jeden model není problém, pokud z toho problém neudělají sami partneři a pokud - pochopitelně - alespoň jeden z nich vydělává dostatečné množství peněz na chod domácnosti. „Problém ze situace, kdy žena živí muže, z toho činí konkrétní pár v konkrétní situaci: čím to pro ně je problém a proč, například kvůli nízkému rodinnému příjmu, většímu nároku na ženinu výkonnost, mužově nejistotě, jeho oslabené hodnotě v očích ženy, kdy jí přestává imponovat a podobně.
Důvodů je celá řada a podle toho je také třeba páru pomoci. Zdaleka k tomu přitom nestačí jen najít mužovi lukrativnější a lépe placený džob,“ říká psycholog Zbyšek Mohaupt. Řada problémů paradoxně vzniká ze snahy problémům předcházet. To je typické zejména v situacích, kdy muž ztratí práci a žena se mu rozhodne pomoct. Přece také od toho jsou partnerství. Jenže z původně plánovaného měsíce pomoci jsou najednou tři roky, muž leží doma na gauči a práci nejenže nemá, ale ani žádnou nehledá. Adéle je třicet a s partnerem má rok a půl starou dceru, o kterou právě z finančních důvodů pečuje na mateřské manžel. „Má práce je velmi namáhavá, manžel má však pocit, že nejsem dostatečně dobrou matkou. Neustále vyzdvihuje své zásluhy za péči o dítě, dceru si také dost přivlastňuje, vyčítá a kritizuje mě za spoustu věcí,“ říká. A co je nejhorší, Adéla to bere jako své selhání!
Americký kouč Randy Gage přičítá takové chování čemusi, co nazývá stádní (celospolečenská) mentalita. Ta nás učí, že je špatné být sobecký, hledět si svého, a nutí nás pomáhat všem životním ztroskotancům kolem. Role oběti, kterou pak naše okolí hraje, nás vede k tomu, že se cítíme provinile, proto mu pomáháme. Navenek si sice stěžujeme, ale kdesi uvnitř se vlastně cítíme hrdí, jak to všechno bravurně zvládáme - v případě Adély vydělávat, živit dva lidi, vychovávat dítě; mužova kritika je prostě nutná daň, říká si. Její muž má přitom, podle všeho, problém se svou sebeúctou - proto se kompenzačně etabluje jako ten „nejlepší rodič“ - v něčem potřebuje mít za sebou úspěch, cítit ho i se jím chlubit. Získává tím jakoby nazpět svou mocenskou pozici, a navíc si pěstuje pocit, že má na cosi nárok - nechat se živit. A Adéla ho v tom svým chováním a neschopností rázně jednat jenom utvrzuje.
Rovnoprávnost postavená na hlavu. Není samozřejmě pravidlem, že každý pár, kde muž přijde o zaměstnání, se potýká se stejnými problémy jako Adéla s Pavlem. „U řady dvojic je to tak, že muž prožívá ztrátu zaměstnání jako zásah do vlastní sebeúcty a rozhodně nebývá snadné se s tím vyrovnat,“ míní Zbyšek Mohaupt. Ono vůbec akceptovat ženu, která finančně táhne domácnost, je složité nejen pro muže, ale zatím i pro celou českou společnost. Ta sice navenek hlásá emancipaci a tváří se jako vysoce tolerantní, ale jak už jsem zmínila na začátku, opak je spíš pravdou.á propos, už jste někdy v nějakém „mužském“ časopise četli článek o tom, jaké to je, když muž živí ženu, a to nejen když je na mateřské dovolené, ale i mnoho let po ní, kdy z různých důvodů nepracuje? Proč o tom nevycházejí komentáře a studie? Protože taková situace je normální, automatická, samozřejmá, zatímco opačný model něco, co nás zvedá ze židle a nutí vytvářet problémy tam, kde - nebýt diskuse o tom, jak by to mělo nebo nemělo být správně - by možná vůbec žádné nebyly.
Finanční poradkyně Světlana Havlíčková se domnívá, že pro muže je na celé situaci „žena coby živitelka rodiny“ nejobtížnější vyrovnat se s tím, co už na začátku naznačil Lukáš - totiž s kritikou okolí, protože právě jeho model nebo jeho rodina funguje jinak. „Pokud žena vydělává víc a oběma partnerům to vyhovuje, dokážou se na všem domluvit a nepředhazovat jeden druhému výši výdělku nebo útraty, nevidím důvod, proč by se měli zabývat tím, že je to žena, kdo nosí domů víc peněz,“ myslí si odbornice. Záleží pochopitelně také na konkrétní životní situaci. Je rozdíl, vydělává-li muž méně, nebo nevydělává-li vůbec a z jakých důvodů, a záleží také na místě, kde partneři žijí, na věku i životním stylu. „Pokud žena dokáže ponechat muži jeho prostor i roli, mužnost, odpovědnost a zároveň zůstane ženou, pak se vyšší výdělek ženy nestává důvodem k jakýmkoli problémům nebo rozepřím,“ uzavírá Zbyšek Mohaupt.
Počet žen, které jsou profesně úspěšné a finančně nezávislé, neustále roste. Ze statistik dokonce vyplývá, že se každým rokem zvyšuje pravděpodobnost, že si muž vezme ženu úspěšnější, než je on sám, a ona od něj převezme roli živitele. Je asi načase o tom přestat stále jen dokola diskutovat, ale spíš je třeba, abychom se s tím naučili žít: ženy, muži i společnost.
Kdo rozhoduje o financích u vás?
Svůj příjem považuje v České republice za „společný“ 67,6 % sezdaných nebo v partnerském svazku žijících lidí. Vyplývá to z analýzy Českého statistického úřadu. Průzkum mimo jiné zjistil, že v rozhodování o výdajích na své vlastní potřeby (například oblečení, koníčky nebo kulturu) nejsme omezeni názorem partnera. To ale platí jen v případě, že mají oba partneři vlastní příjem. Pokud je jeden z nich bez příjmu, konzultuje výdaje za vlastní potřeby s druhým.
Zatímco z nezaměstnaných žen jen 6 % uvádí, že peníze bez konzultace nemohou utrácet nikdy nebo téměř nikdy, nezaměstnaní muži stejnou možnost odpovědi zvolili více než třikrát častěji - 18,6 %. Pokud oba partneři vydělávají - a to bez ohledu na to, kdo víc - rozhodování o výši každodenních nákupů je na ženách. Také z nedávného průzkumu ČSOB vyplynulo, že ženy téměř v 50 % případů rozhodují o případné hypotéce, a to i v rodinách, kde nosí více peněz domů muž.
