Když nevíme, pro co žít
Možná jste ten zvláštní pocit zažili i vy. Den za dnem, týden za týdnem váš život utíká, ani nevíte jak. V záplavě běžné rutiny a stereotypu nemáte čas se zastavit, a když to uděláte, padne na vás úzkost. To už vážně zase budou Vánoce? To už je zase léto pryč?
Nemůžu uvěřit, že jde má Klárka na střední, vždyť jsem ji ještě nedávno vyzvedávala ze školky. Čas utíká mílovými kroky a mnoho z nás si klade otázku, jak ho co nejlépe naplnit. Otázky typu „Proč jsem tady?“ nebo „Jaký smysl má můj život?“ jsou staré jako lidstvo samo.
Od počátku dějin se jimi zabývali filozofové, teologové, spisovatelé a jiní myslitelé a aspoň jednou se jistě objevila v hlavě každé lidské bytosti. „Starost o smysl bytí, pochybnosti o smyslu a zoufalost z nedostatku pocitu smyslu existence nevytváří v žádném případě patologický fenomén. Hledání smyslu vlastní existence anebo pochybnosti nad tím, zda takový smysl existuje, jsou čímsi lidským, a ne patologickým,“ napsal již před třiceti lety psychiatr V. E. Frankl, zakladatel psychologického směru logoterapie, který se zabývá hledáním životního smyslu.
On sám prošel koncentračním táborem a právě tam si všiml, že pocit životní smysluplnosti pomohl mnohým přežít a zachovat si duševní zdraví. Lidé, kteří vnímají svůj život jako smysluplný, snáze čelí nárokům a lépe se zotavují z nemocí i tragických událostí. Životní smysl může být ukazatelem správné cesty, když nevíme, kudy kam, hojivou náplastí při duševních zraněních i zdrojem pocitu naplnění.
Práce, práce a práce
Někteří psychologové upozorňují na to, že lidé dnes častěji životní smysl ztrácejí nebo ho vůbec nenacházejí. Uspěchané tempo a předem nalinkovaná životní cesta je nenutí a často ani nenechá přemýšlet, jakým směrem se vydat a čemu svůj život zasvětit. Není na to čas ani prostor. Navíc to od nich ani nikdo nevyžaduje. Školu si vybíráme podle toho, v jakém předmětu excelujeme, a práci podle oboru, který jsme předtím vystudovali. Tak co vlastně řešit?
Do ordinací terapeutů ale přichází stále více pacientů, kteří by teoreticky měli být šťastní. Mají peníze, partnera i dobré fyzické zdraví. Přesto je trápí nespavost, noční můry nebo cítí, že jim chybí životní síla, jakýsi hnací motor. Sužují je pocity beznaděje, prázdnoty a neužitečnosti, nevidí ve svém životě smysl. Tito lidé tvoří až třetinu pacientů psychoterapeutů.
„Dlouho jsem nemohla přijít na to, co mi vlastně je,“ vypráví čtyřicetiletá právnička Radka. „Měla jsem všechno. Domek, hodného manžela, dvě zdravé děti. Dělala jsem to, po čem jsem vždy toužila, měla vlastní firmu a slušné zakázky. Ostatní předpokládali, že se mám skvěle, a ani já sama si nechtěla připustit, že něco není v pořádku. Jen v noci, když celý dům usnul a já zůstala sama, v tichu a se svými myšlenkami, na mě padala obrovská úzkost. Připisovala jsem to různým důvodům – náročnému případu, smrti dědečka, novým sousedům nebo předvánočnímu stresu. Vyzkoušela jsem i léky na spaní. A tak trvalo téměř deset let, než jsem poprvé zaklepala na dveře psychoterapeuta. Dnes vím, že mému životu chyběl smysl.“
Typické pro naši společnost je hledat životní smysl v penězích a jejich hromadění. Je to hodnota, kterou všeobecně uznáváme, dá se za ně koupit skoro všechno a žít bez nich je takřka nemožné. Zasvětit život jejich vydělávání je tedy skoro samozřejmé a tento prostředek se dá snadno zaměnit s životním cílem. „Musím vydělávat, abych uživil rodinu.“ „Rád bych si koupil velký dům.“ „Chci naspořit něco pro své děti.“ „Teď budu dřít, abych se jednou měl.“ Jak ale poznat, kdy už máme dost? Čím to, že někteří lidé žijí na hranici bídy a dokážou se radovat a prožívat lásku a štěstí, zatímco se jiní, ač finančně za vodou, utápějí v depresi a osamění?
Psychiatr a psychoterapeut Irvin D. Yalom upozorňuje na nebezpečí práce, které chybí takzvaný sebepřesah. Práce, ve které nevidíme nějaký vyšší cíl, naplnění, zkrátka něco, co je smysluplné a užitečné. „U mladíků, kteří v poslední době vydělali miliony na špičkových technologiích, vyvolává předčasný úspěch životní krizi, která může být poučením o systémech smyslu života, které nejsou sebepřesahující,“ říká. „Mnoho z nich začíná kariéru s jasnou představou – dostat se do hry, vydělat hromadu peněz, žít dobrý život, získat uznání kolegů, odejít brzy na odpočinek. A mnoho mladých lidí kolem třicítky přesně tohle splnilo. Potom ovšem vyvstala otázka: ‚Co teď? Co se zbytkem života – s příštími čtyřiceti roky?‘ Většina mladých milionářů, kteří mě vyhledali, dělá dál totéž. Zakládají nové firmy, snaží se zopakovat svůj úspěch. Proč? Sami sobě tvrdí, že musejí dokázat, že nešlo jen o šťastnou náhodu. Pro pocit zabezpečení sebe a své rodiny už jim nestačí mít v bance jeden nebo dva miliony – potřebují pět, deset, dokonce padesát milionů, aby se cítili v bezpečí. Uvědomují si zbytečnost a iracionalitu vydělávání dalších peněz, když už mají víc, než by kdy mohli utratit, ale to je nezastaví. Uvědomují si, že ubírají čas rodině, věcem bližším jejich srdci, nedokážou však přestat tuto hru hrát,“ vypráví o zkušenostech ze své bohaté terapeutické praxe.
Pocit existenciální prázdnoty, jak někteří psychologové nedostatek životního smyslu nazývají, je pak nutí zvýšit pracovní nasazení, přišlápnout pedál životního tempa a vyvarovat se jakýchkoli pocitům nudy nebo zahálky, při kterých by se úzkost mohla vyplavit na povrch. To je však ještě více vzdaluje od skutečného prožívání, opravdovosti a naplnění. Bludný kruh existenciální úzkosti se tak uzavírá. Zběsilé životní tempo vede k úzkosti, kterou se pokoušejí zalepit a utěšit ještě větším nasazením.
Rodina nade vše
Nejšťastnějším řešením není ani hledat životní smysl v rodině a péči o ni. Manželství se rozpadají, zažívají své krize a děti rostou, dospívají a po letech vylétají z rodinného hnízda. To potom v lidech, kteří se upnuli jen na jeho budování, vyvolává úzkost a pocit, že jejich život právě skončil a nemá už žádný další smysl. „Celý život jsem se snažila, abych byla tak dobrou matkou a manželkou, jak jen to jde. Děti pro mě byly vším, žila jsem jen pro ně,“ vzpomíná osmačtyřicetiletá Jitka. „Teď se začínají osamostatňovat a cítím podivné prázdno.
Začínají se mi vynořovat otázky, jako v čem je vlastně smysl života? Nechci vyplňovat čas milenci, alkoholem, nákupy nebo tlacháním o ničem, ale zároveň si nedokážu představit budoucnost, která by měla nějaký smysl,“ vypráví. S podobnými problémy se potýkají tisíce žen po celém světě. Dokud pečují o své ratolesti, je účel jejich života jasný. Jak s ním ale naložit potom? Tyto ženy někdy volí nešťastné řešení a svoji energii investují do zoufalé snahy svůj jediný důvod k životu udržet. Stavějí svým potomkům do cesty překážky a celou svou silou jim brání vyrazit do světa, žít svůj vlastní život. „To mi přece nemůžeš udělat, seš mojí jedinou radostí.“ „Obětovala jsem ti všechno, celý život jsem se o tebe starala a ty bys mi chtěl odejít?“ „Tobě už na mně nezáleží?“ „Co já si bez tebe počnu?“ „Vždyť jsem tu přece jenom pro vás.“ Podobná slova pak v dětech zanechávají hluboké šrámy na duši v podobě výčitek a pocitů viny a nedovolí jim prožívat v klidu a pohodě nový samostatný život.
Mrak odkrývající slunce
Mnoho lidí si uvědomí potřebu smyslu života, až když se nad jejich životem objeví mrak. Někdy je to vážné onemocnění, jindy třeba úmrtí blízké osoby, které je přinutí začít nad životem přemýšlet, uvědomit si jeho cenu a zrevidovat stávající hodnoty. Zjistit, co je skutečně důležité, a nebrat život jako samozřejmost. „Když mi před třemi lety zemřela maminka, myslela jsem, že můj život skončil, protože už nikdy nic nebude tak jako dřív,“ vzpomíná čtyřicetiletá Soňa. „Bylo to nečekaně a připadalo mi to jako velká nespravedlnost. Litovala jsem, že jsem s ní netrávila víc času, že jsem posledních patnáct let věnovala skoro výhradně jen práci. Od té doby přemýšlím nad tím, co je v životě vlastně důležité a proč tu jsme. Uvědomila jsem si, že náš život může kdykoli skončit, a tak je potřeba naplnit ho už teď a ne čekat na potom – na víkend, na to, až budu mít děti nebo až mě povýší.“
Nedostatek životního smyslu mívá souvislost s jinými psychickými problémy. Právě ty často přivedou dotyčného k terapeutovi. Vztah mezi existenciální krizí a depresí, v krajním případě dokonce sebevraždou, už není pro dnešní psychology žádnou novinkou. Beznaděj, žádná životní vize, pocit bezesmyslnosti a bezvýznamnosti našich skutků, to vše může probudit hlubokou existenční úzkost, která má k depresi už jen krůček. Někdo v těchto situacích sahá po „záchranné“ berličce v podobě drog nebo alkoholu, ve kterých se pokouší svou úzkost rozpustit. Mezi lidmi závislými na návykových látkách je podle průzkumů mnohem více osob, které nemohou najít žádný smysl života, než ve zbytku populace.
Dá se najít smysl?
Možná si teď říkáte, že jste i vy na cestě hledání a rádi byste pro svůj život smysl objevili. Jak ho ale najít? Jak zjistit, co je pro mě nejlepším naplněním života? Asi nejsnazším řešením by bylo navštívit odborníka a nechat si poradit, čemu svůj život věnovat. Mnoho lidí se obrací na psychology a žádá je „pomozte mi najít cestu“, „řekněte mi, co dělat“. Čekají rychlé řešení, radu, které se budou držet a která je přivede k radosti a naplnění. Tudy ale bohužel cesta ke štěstí nevede. Jednou ze zásad při hledání smyslu života totiž je, že jej není možné nařídit, dotyčný ho musí rozpoznat a nalézt sám. Psychoterapeut mu ale na jeho cestě může být oporou a průvodcem, podobně jako třeba i duchovní, učitel nebo jakýkoli blízký člověk. Samotné hledání a konečné rozhodnutí zůstává však jenom na něm. Jinak totiž hrozí, že se stane obětí fanatismu, sektářství anebo svůj život prožije podle představ někoho jiného.
Autor: PhDr. Veronika Kavenská (Moje Psychologie)
