Když psaní léčí duši
Jestliže se poptáte ve svém okolí, možná vás překvapí, že psaní deníku není nic výjimečného. Spousta lidí to alespoň někdy zkusila. Deník může mít různé formy: někdo denně zapisuje svůj život, jiný sny, další zážitky z dovolené a spousta z nás schovává diáře nebo archivuje zajímavé e-maily a SMS. I pod vlivem moderních technologií zůstává oblíbenou formou deníku osobní zpověď psaná na papír.
„Proč píšu na papír? Pomáhá mi to utřídit si myšlenky a vyrovnávat se s vlastními chybami. Na počítači zmáčknu ‚Backspace‘ a mám dokonalý text. Na papíře škrtám a přepisuju a všechno je vidět. Musím nad sebou přemýšlet. Psaní této formy deníku je vlastně práce na sobě sama,“ vysvětluje třicetiletá Petra.
Psát rukou na papír je osobnější. Na druhou stranu pomocí počítačů, internetu a blogů dnes píšou deníky a všemožné jiné záznamy i lidé, kteří by se k tomu jinak asi neodhodlali. Obecně se má za to, že deník – někdy i ten internetový – má obrovský vliv na lidský mozek. Zvyšuje kreativitu, propojuje hemisféry, ujasňuje hodnoty a napomáhá k lehčímu rozhodování nebo plnění cílů – vezměte si třeba obyčejné poznámky o jídelníčku při redukční dietě.
Psaní deníku značně souvisí s věkem člověka. „Skutečně jsou věkové skupiny, ke kterým psaní deníku patří více než k jiným. Většinou jde buď o věk bohatý na zážitky a emoce – například dospívání – nebo naopak o fázi bilancování. Nicméně touha zaznamenávat si život může přijít kdykoli. Děje se tak většinou pod vlivem nějaké významné události,“ říká psycholožka Martina Trojanová. Zdálo by se, že k psaní deníku budou mít sklony spíš introvertně založení lidé, ale není to pravda: záznamy o životě si vedou introverti i extroverti. Rozdíly jsou patrné spíš v pohlaví: deníky si častěji píšou ženy. „Důvod je prostý – ženy mají obecně větší tendenci sdílet zážitky i problémy. Jejich deníky bývají emocionálnější a intimnější než mužské. Častěji popisují své myšlenky a pocity, kdežto muži spíš komentují události kolem sebe,“ dodává odbornice.
SEŠITOVÁ TERAPIE
Když jsem mezi přáteli pátrala po tom, co je vedlo k tomu psát si deník, nejčastěji zmiňovali touhu někomu se svěřit: štve je práce, partner, rodiče… a teď komu to říct? „V tomto případě je deník ideální,“ myslí si Martina Trojanová a pokračuje: „Kamarád nebo kamarádka na vás nemusí mít vždycky čas nebo náladu. Nehledě na to, že jsou věci, které se vám svěřovat třeba nechce, ale potřebujete je ze sebe dostat. Do deníku může napsat cokoli. A nesoudí vás. I sebelepší přítel může mít někdy tendence vás hodnotit nebo vám napovídat, co máte s danou situací udělat. Úskalí takové nápovědy je v tom, že dotyčný i při sebelepší vůli staví pouze na svých zkušenostech.“
I když si to mnohdy neuvědomujeme, při psaní deníku dochází ke katarzi – prožití vlastního příběhu prostřednictvím někoho jiného než skrze sebe sama –, která následně vede k sebereflexi. Zkrátka když se „vypíšete“ a po nějaké době si zápisky znovu přečtete, měli byste na základě obojího dojít k reálnému pohledu na situaci, kterého většinou v době, kdy problém prožíváte, nejste pod vlivem emocí schopni. Díky deníku tak dostáváte zpětnou vazbu sami od sebe.
„Psaní deníku je z hlediska duševního života velmi ozdravný a očistný proces. Rozhodně doporučuji udělat si na něj čas,“ říká Martina Tichá. No jo, říkáte si, ale kde ten čas pořád brát? Copak nestačí, že si dokážete najít chvilku týdně na kino, knihu, cvičení nebo jen tak zírání do prázdna? To si ještě máte psát deník? Pravda je taková, že při kultuře, sportu nebo jakékoli jiné formě relaxu můžete přemýšlet o ledasčem, ale jenom při psaní deníku myslíte pouze sami na sebe a jste nuceni myšlenky nějak zformulovat. A co si budeme povídat: sednout a popsat stránku sešitu něčím, co má hlavu a patu, může být větší dřina než hodina v posilovně.
STRACH Z ODHALENÍ
Nikdo neříká, že deník je nutné si psát každý den a perem do sešitu. Je to sice účinnější, ale i počítačová klávesnice je pořád lepší než nic. Prostředkům ani formě deníku se limity nekladou. Neexistuje „mustr“ jak na to a neřeší se „správně/špatně“. I když začnete třeba: „Já vlastně vůbec nevím, co sem psát. Mám v sobě takový zmatek…“ Píšete, co cítíte, a to je podstatné. Psát se má ve chvíli, kdy to potřebujete, a forma má být taková, jaká vám vyhovuje. Psycholožka Martina Trojanová si například píše glosy – o tom, co ji potká, zaujme, co jí připadá neobvyklé. „Píšu si je všude možně – na papír, který mám zrovna po ruce, do diáře, do sešitu připomínajícího deník. To všechno pak schovávám v jedné složce,“ říká.
Každopádně, ať už má deník sloužit jenom jako milá vzpomínka let minulých, nebo má mít terapeutický smysl, je tu jedna důležitá zásada: psát otevřeně a pravdivě, byť člověk má přirozenou tendenci svůj život trochu zkreslovat, aby lépe odpovídal současnému sebepojetí. Bohužel psát naprosto bez zábran je pro většinu lidí problém. Osobně neznám nikoho, kdo by se netřásl strachy, že jeho deník padne i do jiných rukou, a tak v něm tu a tam dotyčný (někdy i nevědomky) provede nějakou tu autocenzuru. Jiní lidé z důvodu strachu nezačnou psát vůbec.
„Přemýšlet o tom, zda je psaní deníku bezpečné, nebo nikoli, mi připadá jako přemýšlet o tom, jestli mě náhodou nepřejede auto, když vyjdu z domu. Pokud mám potřebu si deník psát, pak ho jistě psát budu. Strach je většinou výmluva,“ myslí si odbornice. Pisatelé deníků přiznávají, že zábrany mizí postupem času a s rostoucím počtem stránek. Nicméně nemůže být otevřenost přece jenom za jistých okolností nebezpečná? Člověk může mít odvahu si svoje trápení přiznat, ale bude mít sílu se s ním i poprat? „Jestliže je toho najednou na člověka při psaní příliš, postup by měl být stejný jako v reálném životě – nebát se a požádat o radu odborníka,“ říká Martina Trojanová a dodává: „Důležité je nesnažit se za každou cenu poprat se s problémy sám. Do určitého momentu to člověka sice posiluje, ale pokud se motá v kruhu, pak mu to síly ubírá. A požádat o pomoc není hanba. Když se vám porouchá pračka, taky zavoláte odborníka.“ Hodí se vědět i to, jak se chovat v případě, jestliže někde objevíte cizí deník. Psycholožka Martina Tichá doporučuje ho nečíst, a pokud přece jenom neodoláte, rozhodně si nechat informace pro sebe. „Obezřetnější bych byla v případě adolescentů, kde ‚náhodně‘ zapomenutý deník třeba na kuchyňském stole může být voláním o pomoc například při závislosti na drogách.“
DENÍKY NA INTERNETU
Ruku v ruce s rozvojem internetu se stalo hitem psaní internetových deníků – blogů nebo weblogů. I když některé blogy jsou ryze soukromé, u většiny dochází ke zvláštnímu paradoxu – zatímco klasický deník na papír píšou lidé většinou pro sebe, v blogu dávají své prožitky k dispozici všem. „Moderní technologie nemohou nahradit terapeutickou funkci papírového deníku už ze své podstaty – není to věc intimní, osobní, byť někteří lidé na internetu popisují i velmi osobní zážitky, ale poloveřejná nebo veřejná, takže i pod přezdívkou má člověk tendenci věci cenzurovat,“ myslí si Martina Tichá.
Blogy však nevznikají jenom z nutnosti „vypsat se“, ale i z jiných důvodů: někdo se chce podělit o výjimečné zážitky, jiný se touží zviditelnit a tak podobně. Dvaadvacetiletou Simonu k založení blogu přiměla touha zjistit, jaké emoce může vyvolat názor. „Ráda pročítám příspěvky a komentáře pod články na internetu, samozřejmě jenom ty neurážlivé, protože zamyšlení nad různými tématy a následná diskuse je pro mě obohacující. Pomáhá mi utvářet můj vlastní názor a svým způsobem mě učí vycházet s druhými. Proto jsem se připojila k blogerům: můžu se snadno vyjádřit a získat zajímavou zpětnou vazbu, kterou bych jinak nedostala.“
Ale i Simona přiznává, že blog je spíš než zrcadlo jistá forma zábavy. Každopádně proč ji zatracovat? I když blogy nejsou ideální formou terapie, podle psychologů vychovávají ke schopnosti vyjadřovat se, kultivují psaný projev a umožňují sdílet a tříbit názory, a to není málo. Důležité je uvědomit si, že stejně jako všechny ostatní aplikace na internetu jsou mincí o dvou stranách, a proto je třeba používat je s rozumem. Na blogu můžete svůj názor publikovat tak rychle, že leckdy ani nestihnete dopředu zvážit všechny potenciální dopady svého jednání.
Zřejmě i z tohoto důvodu zůstává papírový deník pořád ve hře a navíc dost vysoko – je vlastně relativně bezpečný a můžete si s ním dělat, co chcete, bez ohledu na připojení k internetu: listovat v něm, škrtat, trhat nebo ho spálit. Ať se nakonec rozhodnete pro cokoli, nic není špatně. Důležité je, že se vám uleví a uklidní vás to.
Autor: Jana Benešovská (Moje Psychologie)
9. února 2011
