KHADŽURÁHO: I bohové milují sex
V Indii si můžete veřejně užívat vizuální erotiku, aniž byste se za to museli stydět. Chrámy v Khadžuráho naznačují, že k vykoupení mohou vést i nečekaně příjemné cesty. Dvaadvacet chrámů vystavěli v 9.–12.století králové dynastie Čandéla. Připomeňme, že v době jejich vzniku v Čechách vládli Přemyslovci.
Pokud se na sochy podíváte „nepřipravenýma“západníma očima, spatříte nejkrkolomnější propletence dvojic, skupinový sex, obcování se zvířaty… Jenže výtvarné zpracování erotiky tu přechází z fyzické do spirituální dimenze. Slavný španělský kunsthistorik José Pijoán ve svých Dějinách umění píše: „Ať jsou pozice zdejších soch sebeodvážnější, nikdy nejsou vulgární. Reliéfy se vyznačují tak pozoruhodným estetickým smyslem, že se vyrovnají nejlepším mistrovským dílům všech dob. Vyjadřují tělesnou lásku v nejryzejší podobě, jaké se jí kdy ve světovém sochařství dostalo.“
Uprostřed pustiny
Khadžuráho je vlastně jen větší vesnice, leží na cestě odnikud nikam. Od nejbližší železniční stanice je to sem sto dvacet kilometrů a v dosahu není žádné větší město. Po příjezdu vás proto dřív nebo později napadne otázka: Proč tak rozlehlý chrámový komplex stojí uprostřed pustiny? Kde je dávné sídelní město, kde je opevnění, kde jsou rušné bazary? Odpověď je jednoduchá: Khadžuráho bývalo jen spirituálním centrem říše Čandélů. Dynastie ale žila jinde – především v pevnostech Mahóba, Káliňdžar a Adžajgarh.
Prohlídku chrámů, které jsou od roku 1986 pod ochranou UNESCO, zvládnete i za pár hodin. Pak je z toho ale nutně jen uhoněné klouzání po povrchu. Lepší je nechat si na Khadžuráho aspoň dva nebo tři dny a soustředit se na detaily. Jako bonus vám to umožní udělat si výlet po okolí a zblízka poznat život indické vesnice. Začněte asi nejznámějším a největším chrámem Kandária Mahadév, který vznikl v letech 1025–1050 (vČechách v té době panoval kníže Bořivoj).
U vchodu do areálu si za pár desítek korun můžete najmout průvodce, který vám vysvětlí, ve které době který chrám vznikl a komu je zasvěcen. V průběhu dvou staletí zde totiž stavěli chrámy nejen šivaisté, višnuisté a další hinduistické sekty, ale i přívrženci džinismu. Průvodce ale vybírejte pečlivě. Ne každý má v rukávu náboženské a historické detaily, ne každý dokáže vyprávět o tzv. nagárském severoindickém stavebním slohu. Někteří průvodci se zaměřují jen na vnější „senzační“stránku věci. „Ukážuvám kamenný orálek po indicku! Vím, kde je socha muže souložícího s koněm!“ nabízel mi jeden z nich.
Temný věk zániku
Turisté tu opravdu většinou chtějí vidět „fucking gods“, souložící bohy, jak se tu občas můžete doslechnout. Jenže to je základní nepochopení. V západní křesťanské tradici je sex interpretován jako protiklad spirituality, respektive jako něco nízkého a hříšného. Na Východě mu lidé rozumějí jinak. Jaký ale tedy měla zdejší erotika význam? Ta otázka se neodbytně vnucuje každému jen trochu přemýšlivému návštěvníkovi Khadžuráha. S jistotou se to nedozvíme – skutečný smysl sexuálně explicitních soch upadl během staletí v zapomnění. Dnešní teorie jsou ale na kamenném sexu asi to nejzajímavější.
Mohlo jít o kritiku úpadku mravů a varování před blížícím se zánikem – analogii kostlivců a lebek v evropských barokních chrámech. Podle hinduistické mytologie totiž žijeme v temném Kálijugu, posledním ze čtyř světových věků, který předznamenává konec světa. Vyznačuje se úpadkem ducha a morálky, špatností, násilím, nevědomostí a obscenitou.
Před vstupem do chrámu musí člověk zapomenout na svou tělesnost a případné sexuální touhy zanechat venku. Sochy tak mohly být zkouškou, jež měla prověřit náboženské zanícení věřících. Měly otestovat, že to, co zobrazují, věřícího nevzruší. Toto vysvětlení by potvrzoval fakt, že erotické výjevy nikdy nejsou uvnitř chrámů, ale jen na vnějších stěnách.
Podle nejpopulárnějšího vysvětlení jde o „Kámasútru v kameni“, respektive o ilustraci 84 sexuálních poloh zmiňovaných ve slavné knize mnicha Vátsjájany ze 4. století po Kristu. Sochy prý byly jakousi učebnicí erotiky, určenou poddaným, kteří se měli co nejvíc množit. Mohly ale fungovat i jako bizarní obdoba hromosvodu. Král bohů a vládce bouře Indra by přece neničil bleskem chrámy s vyobrazeními rozkoší, které podle legend v nebi sám tak rád provozuje…
Spojení dvou božských principů
Jiná teorie říká, že šlo o dobovou „reklamu“chrámové prostituce. Podle indické tradice byly některé mladé dívky před dosažením puberty rituálně „provdány“ za chrámové božstvo. Tyto dévádásí ale nezůstávaly pannami. S příslušníky vyšších kast mohly mít pohlavní styk, který byl považován za formu oběti.
Podle dalšího vysvětlení erotické sochy promlouvají tajným ezoterickým jazykem, který chápou jen zasvěcení. Jejich doslovný význam není podstatný – jde totiž o náboženské šifry, které je třeba správně „vyluštit“. Zatímco my vidíme kopulující páry, kněží spatří symbol konečného splynutí átmanu (individuální duše) a brahmy (veškerenstva).„Já“a „svět“ jsou podle Indů jedno stejně, jako se muž a žena při souloži stávají jediným tělem. Fyzická rozkoš (káma) je tedy alternativní cestou ke konečnému vysvobození z koloběhu převtělování (mókša).
A konečně poslední teorie o chrámovém komplexu se přiklání k názoru, že šlo o odkaz na praktiky tantrických sekt využívajích sexuální vytržení k probuzení vyššího spirituálního vědomí. Tantra označuje polaritu sexuálních sil za základní princip světa. Lidská erotika je podle ní jen pouhou analogií božského spojení Šivy (mužský princip, vědomí) a Šaktí (ženský princip, energie). „Kosmická soulož“ tak vytváří vesmír podobně, jako když se milujete se svým partnerem. Což si koneckonců na výletě do Khadžuráha můžete bohatě dopřát…
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
