Kolik je vám doopravdy let?
Většina z nás si tak nějak automaticky přeje být mladý, nebo alespoň mladší. Je ale opravdu lepší být mladý? Upřímně řečeno, jak kdy. Podle socioložky Lucie Vidovicové z Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity je podle výzkumů nejlepší věk mezi 30. a 49. rokem: „Když jste moc mladí, diskriminují vás kvůli nízkému věku a po padesátce zase kvůli vysokému.“
Dokazuje to i jeden z článků zařazený na Facebooku (www.facebook.com/ageismus), kam Vidovicová zařazuje příspěvky k problematice ageismu, tedy věkové diskriminace. V článku se píše o 29letém porodníkovi z Prahy, který zavinil postižení novorozence a kvůli tomu dnes porodnice musí rodičům vyplatit odškodné 30 milionů korun. Zdůraznil by autor zprávy věk, i kdyby šlo např. o 48letého lékaře?
S přibývajícím věkem chuťové pohárky slábnou, zrak ani hmat už tak dobře neslouží, metabolismus je línější, ubývá svalové i kostní hmoty, stoupá riziko chronických onemocnění. Ale o tom, kdy a jestli ten který zdravotní problém postihne zrovna nás, rozhodne styl života a genetika. Věk uvedený v občance je z toho pohledu opravdu jen číslo orientační, nikoli popisné.
Nicméně jak tvrdí americká socioložka Dawn C. Carr ze Stanford Center of Longevity, která se zaměřuje na problematiku stárnutí, se zvyšujícím se chronologickým věkem narůstá také pocit štěstí. Zčásti je to proto, že jako mladí dospělí se obecně víc zaměřujeme na to, co je před námi, zatímco s přibývajícími roky přesouváme pozornost k věcem, které považujeme za emocionálně smysluplné v přítomnosti.
„Na druhou stranu, máme-li pocit, že náš zdravotní stav je v porovnání se zdravím našich vrstevníků horší, necítíme se se svým životem příliš spokojeni. Chronologickému věku přikládáme důležitost podle toho, jak ho prožíváme,“ poznamenává expertka.
UŽ JSME STAŘÍ? NEBO JEŠTĚ NE?
O věku mluvíme zřejmě častěji v kontextu „stáří“ než „mládí“, asi proto, že léta nám přibývají, nikoli ubývají. Hodnocení je to vždy relativní. Teenageři vidí jako kmety už třicátníky, pro některé zaměstnavatele jsou věkovití čtyřicetiletí a šedesátiletým připadají staří až pětasedmdesátníci. Tak kdy to stáří vlastně začíná? Nejčastěji citovaným mezníkem je 60 až 65 let.
„Otázkou je, co to stáří vlastně je. V poslední době se vžilo rozdělení na 3. a 4. věk s tím, že 3. věk je jakýmsi prodloužením středního věku a je pro něj charakteristická aktivita a různé zájmy. Do 4. věku člověk vstupuje ve chvíli, kdy začíná být nemocný, nesoběstačný a závislý, přičemž tato rizika se zvyšují po 75. roce,“ vysvětluje Lucie Vidovicová. Rozdělení stáří na minimálně dvě období považuje za rozumné. Ale jen za podmínky, že se vyhneme hodnocení v tom smyslu, že jeden věk budeme považovat za lepší než druhý. „Obě kategorie patří do života stejně. Jsme tady na jedno použití a úpadek a smrt jsou součástí života a jeho koloběhu,“ dodává socioložka.
PŘELSTÍT VĚK JE SNADNÉ
Jak už bylo řečeno, umíme už dnes chronologický věk „přelstít“ péčí o své fyzické zdraví a duševní svěžest. Jíme zdravě, cvičíme, rozvíjíme láskyplné vztahy, zajímáme se o okolní dění, takže v 60 letech dnes mnohdy vypadáme mladší než před sto lety čtyřicetiletí.
Chronologický věk je stále méně svázán s konkrétními životními událostmi. Prodloužila se doba, kterou strávíme na studiích, odsouváme založení rodiny, takže logicky oddalujeme i výše zmíněnou hranici stáří.
Vždyť rozdíl ve věku rodičů, kteří si pořídí své první dítě, může být klidně i 15 let a více! Není divu, že se život „mladší rodiny“ (20letá matka, 22letý otec) značně liší od života „starší rodiny“ (35letá matka, 40letý otec). Američtí sociologové Alice a Peter Rossi porovnali tyto případy a konstatovali, že u „mladší rodiny“ je nejproblematičtější raná dospělost, kdy náklady na dítě neodpovídají příjmu rodičů. Když potomek nastoupí na střední školu, rodičovské příjmy se stabilizují. Když je rodičům 70 let, je na příjmovém vrcholu naopak dítě, které jim může vrátit podporu.
Scénář „starší rodiny“ je výhodnější pro kariéru rodičů. Podle Rossiových je také pravděpodobnější, že „pozdní“ děti se narodí páru již usazenému v manželství. Komplikace se dají očekávat, když rodiče dospějí do sedmdesátky a místo výplaty pobírají jen malou penzi. Jejich dětem je však v té době sotva dvacet třicet let a od vrcholu kariéry a finanční jistoty je dělí minimálně deset let. A jako čtyřicátníci jsou současně nuceni starat se o své děti i dlouhověké rodiče.
VRAŤ SE DO HROBU. ANEBO NE.
Dawn C. Carr soudí, že vzhledem k tomu, že chronologický věk už tak jasně neukazuje, v jaké jsme životní fázi, je namístě uvažovat, co by ho mohlo nahradit. Lucie Vidovicová ale nesouhlasí: „Z výzkumů nevyplývá, že by věk ztratil na významu. Je to moderní vynález – ještě do 19. století nebyly hodinky a lidé čas neměřili. Věk je jednou z kategorií, kterou moderní stát využívá k výkonu své správy, a v zásadě neexistuje oblast, kde bychom se mu vyhnuli.“
Pro socioložku nejsou argumentem ani posuny a změny v životních obdobích: „Věci se dějí třeba později, ale pořád jsou většinou svázány s určitým věkem,“ dodává. Věk je podle ní stále vypovídající, zejména v kombinaci s dalšími dvěma charakteristikami, a sice s pohlavím a sociální třídou (starý bohatý muž, mladá chudá žena, starý chudý muž atd.).
Věk slouží k identifikaci a také nám pomáhá lépe se orientovat mezi lidmi: „Číslovka udávající věk dává základní informaci, čím zhruba dotyčný prošel, ke které patří generaci. A snažit se věk něčím nahradit může být ošemetné, raději bych odešla do důchodu‚ protože na to mám „věk“, než proto, že jsem v nějakých testech propadla jako už neschopná.“
Ani Dawn C. Carr přesně netuší, čím věk nahradit. Nová metrika by podle něj měla brát v úvahu naše pocity, preference, chování a životní styl, odrážet naše psychosociální a fyzické zdraví. Jestli a případně kdy vymažeme chronologický věk a budeme popisovat stadium, v němž se v životě nacházíme, jinak, je otázka. Můžeme nad tím přemýšlet, každopádně u toho nezapomeňme žít. Vždyť život je tak krátký. Nebo není?
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
