Komplex méněcennosti
Z průzkumu Slovensko-českého ženského fondu vyplynulo, že velká část českých žen trpí nízkým sebevědomím. Mají pochyby o sobě samých, bojí se projevit vlastní názor, cítí se provinile při představě, že by se měly prosazovat nebo dokonce pokusit o úspěch. Na pozadí těchto obav bývá často společný jmenovatel – komplex méněcennosti.
Co přesně toto slovní spojení znamená? Dá se říct, že pro každého něco jiného. Škála sebevědomí je totiž dost široká. Počínaje arogancí a přílišnou nabubřelostí, konče lidmi, kteří se utápějí v pochybnostech o sobě nebo si sami sebe vůbec neváží. Pro každého je porce přiměřeného sebevědomí jiná. Zatímco někomu by stačilo nestydět se požádat sousedku o laskavost, jiný má pocit, že mu chybí sebevědomí, když nedokáže prezentovat projekt před nacpanou aulou. Oběma společný je ale subjektivní pocit nepohody.
Pocit, že nedokážu naplnit své možnosti, dosáhnout toho, co bych chtěl, protože sám sobě podrážím nohy. Marie chtěla vždycky pracovat v cestovce. Vystudovala překladatelství, protože ji lákala představa cestování a provázení turistů po památkách. Pět let po ukončení školy ale stále učí angličtinu na gymnáziu a její sen ji brání zrealizovat hlodavé pochybnosti.
„Každý týden přemýšlím nad tím, že bych poslala životopis do nějaké cestovky, ale vždycky ten nápad nakonec zavrhnu. Jsou to jen mé bláznivé představy a asi se nikdy nedostanu dál než k nim. Bojím se, že by se pohoršovali nad tím, jak je má angličtina příšerná, a divili se, jak můžu vůbec někde učit. Možná by pak ještě napsali stížnost do školy nebo do novin, co já vím. Navíc mi práce průvodce připadá strašně zodpovědná. Asi bych to nezvládala, na práci průvodce vážně nemám, byla jsem naivní, když jsem si dávala naději, “ hodnotí své ambice Marie. Možná je její odhad realistický. Spíš za ním ale stojí komplex méněcennosti. Pochybnosti o sobě samé jsou jedním z jeho charakteristických projevů.
„Tohle nezvládnu“, „tohle nedokážu“, „vypadám příšerně“, „nestojím za nic“, to jsou slůvka, která svým obětím často našeptává do ouška. Často bývá terčem jeho jedovatých šípů fyzický vzhled. Ten totiž nelze objektivně posoudit. Neexistuje žádná šablona, která by vám potvrdila, že jste krásná například na 80 % a že tedy máte právo považovat se za pěknou. I proto je tak snadné ho zpochybnit. Nikdo není dokonalý, na každém najdeme něco, na čem ho můžeme potopit. Někdy se tak stane, že komplexu méněcennosti podlehnou i ženy, které jejich okolí považuje za velmi přitažlivé. Potíží totiž nebývá vada na těle, ale červíček v mysli.
„Chodil jsem se ženou, která si chorobně nevěřila,“ vypráví čtyřicetiletý violoncellista Radek. „Mohl jsem ji tisíckrát přesvědčovat o tom, jak ji miluji a jak okouzlující mi připadá, ale ona jako by mě neslyšela. Namísto toho mi jen vypočítávala své vady a tvrdila, že s ní chodím ze soucitu. Dokonce se styděla svléknout se při sexu. Vždycky na sobě mívala podprsenku, nechtěla prý, abych viděl její nehezká ňadra. Po půl roce jsem byl ze vztahu s ní úplně vyčerpaný. Nezvládal jsem její pochybnosti a to, jak podkopává sebe samu. I když mě to bolelo, rozešel jsem se s ní, a naplnil tak vlastně její obavy.“
Co si o mně pomyslí?
Lidé s komplexem méněcennosti jsou doslova závislí na hodnocení druhých. Co si o mně pomyslí sousedi? Jak mě asi vnímají kolegyně? Co když se manželovi už nelíbím? Možná se mnou šéf není spokojený. Obavy, že by je mohlo okolí pomlouvat jim mnohdy nedají spát a úzkostně se bojí, aby se někoho třeba omylem nedotkli. I proto mívají tak často potíže druhé odmítnout. Říci „ne“ je pro ně takřka nemyslitelné. Někdy proto, že se chtějí zalíbit za každou cenu, jindy je důvodem strach, a to především pokud je tato druhá osoba vnímaná jako autorita. Postavit se šéfovi, otci nebo autoritativnímu manželovi? Nemožné. Problémem je také jakákoli kritika. Tito lidé ji nedokážou přijmout. Obvykle si ji totiž vztahují na sebe a považují ji nesprávně za kritiku celé jejich osobnosti. Jako by měli v hlavě překladač, který přeloží všechny ne zrovna pozitivní výroky související s nimi do slov totálního odsouzení. A tak se třeba z výroku „tyhle šaty ti moc nesedí“ stane osočení „jsi tlustá“ a z věty „nemohla bys tu zprávu trochu dopilovat?“ obvinění „tvoje práce nestojí za nic“.
Odkud vítr vane
Sebevědomí se nerodí z ničeho nic a podobně ani komplex méněcennosti člověka nezasáhne jako blesk z čistého nebe ani se jím nemůžeme nakazit jako virózou. I když do jisté míry možná „nakažlivý“ je. Často za jeho vznikem totiž stojí negativní zkušenosti z dětství. Výchova rodičů přímo a výrazně ovlivňuje to, jak si bude malý človíček v budoucím životě počínat. Zda bude zdravě sebevědomý, přesvědčený o vlastních schopnostech a hodnotě, nebo jestli uvěří tomu, že nestojí za nic a musí se pekelně snažit, aby byl aspoň z poloviny tak dobrý jako ostatní. „Sebevědomí je velmi křehká nádoba a při špatném zacházení se snadno rozbije. Nepřicházíme na svět jako sebevědomí jedinci, kteří vědí, na co mohou být hrdí a na co ne. Hodnocení své osoby posloucháme nejdříve od svých rodičů, jejich známých a dětí okolo sebe. Posléze je přebíráme, vnitřně se s nimi ztotožňujeme,“ upozorňuje psychoterapeutka MUDr. Mgr. Erika Matějková. „Tyto odposlouchané a zvnitřnělé názory o nás tvoří poté naše sebehodnocení a sebevědomí. Pokud naše výchova byla příliš přísná, máme tendenci si přenášet do dospělosti pocit, že stejně nic neumíme. Nic neuděláme tak dobře jako ostatní, druzí jedinci jsou zajímavější, schopnější a hezčí než my. Pokud naopak žijeme v rodině, kde nás každý chválí i za banalitu, věříme, že jsme přinejmenším stejně schopní jako jiní, nic pro nás není problém,“ vysvětluje. Někdy nás o vědomí vlastní hodnoty může připravit i nepříjemná zkušenost. Třeba výrazný pocit zklamání a neúspěchu nebo zraňující vztah. „Pocity méněcennosti ve mně zanechal náročný vztah, který skončil přibližně před půl rokem,“ vypráví čtyřiatřicetiletá úřednice Petra. „Můj bývalý partner mě při každé příležitosti shazoval a porovnával s jinými ženami. Samozřejmě jsem z toho vždycky vyšla jako ta horší. – Podívej se na Alici, ta se ale umí obléknout, – Kdybys tak měla postavu jako ženská od Radka, – Ani se neumíš pořádně postarat o domácnost. Podobné komentáře jsem slýchala prakticky každý den. Časem jsem je začala brát vážně a nakonec uvěřila tomu, že fakt nestojím za nic. Dneska už samozřejmě vím, že to neměl v hlavě v pořádku, asi si na mně potřeboval dokazovat, že je někdo, to ale neznamená, že bych na jeho slova dokázala zapomenout.“
Maska sebevědomí
A jak vlastně vypadá přiměřeně sebevědomý člověk? „Mít sebevědomí znamená věřit si ve všem, co dokážete udělat, a nestarat se o to, co udělat nemůžete,“ popisuje Martin Perry. „Přirozené sebevědomí je stav klidu, který začíná v mysli. Žádné rušení zvenčí, žádné pochybnosti nebo srovnávání se s druhými, žádný strach z omylů, žádné obavy z toho, co si pomyslí ostatní.“ Sebevědomý člověk vidí sám sebe realisticky. Nebojí se prosadit své potřeby, je odhodlán rozvíjet své schopnosti a realizovat svá přání a touhy.
Je klidný a vyrovnaný, spokojený sám se sebou, bez potřeby zvyšovat si svou hodnotu na úkor druhých. Je však třeba odlišit sebevědomí skutečné od předstíraného. Okázalost, hlučnost, arogantnost – to vše často slouží jako maska, pod kterou se skrývá tvář plná pochybností o sobě samém. Někteří své potíže s nedostatkem sebevědomí zase řeší domnělou nadřazeností. Jednají s druhými spatra, neustále je shazují a ponižují. Někdy si vezmou na pomoc i násilí, výhrůžky a nadávky. Obzvlášť nepříjemné je střetnutí s takovým člověkem, pokud se dostane do řídící funkce. A jak se s komplexem méněcennosti vypořádat? Jednoduchou odpověď, jak už tomu u psychických záležitostí bývá, nenajdeme. Existuje řada příruček typu „Jak získat sebevědomí během jednoho týdne“, jejich rady ale obvykle příliš nepomohou.
Jedná se spíše o triky, jak se naučit sebevědomí předstírat, což k dlouhodobému řešení potíží nepovede, nanejvýš nám pomohou vypořádat se s některými konkrétními situacemi. Co tedy dělat? Přijmout roli toho, kdo si nevěří? Účinným řešením bývá dlouhodobá psychoterapie. Pomůže nám odhalit příčiny komplexu méněcennosti a změnit způsob, jakým o sobě přemýšlíme. Uvědomit si, v čem jsme dobří a že jsme jedinečné bytosti, malý zázrak, unikátní dílo, které je hodnotné a cenné už jen proto, že chodí po této planetě. Přijmout se takoví, jací jsme, a mít se rádi. Protože před sebou samými nikdy nikam utéct nemůžeme, a tak je lepší udělat si ze sebe spojence.
Autor: PhDr. Veronika Kavenská (Moje Psychologie)
