Láska na druhý pokus - příběh, který napsal sám život

Nečekala, až se František rozhoupe, a vzala situaci do rukou sama.Ještě toho večera se František ocitl s Joan sám na chodbě a naučil se líbat. Když Františkův pobyt skončil, rozloučili se s tím, že se co nejdříve znovu uvidí. František odjížděl zpátky do Čech, měl hlavu plnou drzé holky a v kapse její adresu. Zamilované dopisy ale brzy zastavil únor 1948.

Život šel dál. Joan v Anglii vystudovala, stala se učitelkou, vdala se, porodila dvě dcery a vedla spokojený spořádaný život. Na Františka čekala mnohem dobrodružnější cesta. Únor 1948 ho nasměroval od poklidné kariéry v rodinné nábytkářské firmě na leteckou akademii.
Plavil se po světě, sloužil u elitního pluku zpravodajské služby a také se stihl oženit a vychovávat syna a dceru.

V roce 1968 byl zatčen a odsouzen za podvracení republiky, propuštěn a opět zatčen a obviněn za přípravy ke špionáži. Tentokrát se za ním dveře věznice měly zavřít na dlouhých dvanáct let. Po devíti letech se o jeho případ začala zajímat Amnesty International. Na konci dubna 1989 byl František nečekaně propuštěn a vrátil se domů. Blížil se listopad 1989 a vypadalo to, že se Františkovi vrátí vše, co mu život na devět let vzal. Vězení ale změnilo víc, než se zdálo. I když se s manželkou snažili vést zase normální život, byly to jejich děti, které
jim nakonec řekly, ať se raději rozejdou.

František se rozvedl a nastoupil přímo do porevoluční mašinerie. Pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, na velvyslanectví v Bonnu a v penzi pracoval dál pro Akademii věd. Na vědecké konferenci NATO-AGARD, kterou Akademie věd spolupořádala, se v roce 1996 spřátelil s anglickým air marshalem. Jeho nabídku na návštěvu Anglie František neodmítl už jenproto, že air marshal bydlel nedaleko Portmadocu. František si do kufru pro jistotu přibalil i zamilovaný dopis od Joan a odletěl do Anglie. Na zdejších garden party se brzy stal středem pozornosti, kdy místní dámy vzdychaly nad příběhem o dávné lásce. „Zítra jedeme do Portmadocu,“ zavelel air marshal, kterého příběh také zaujal. František si velké šance
na to, že by Joan našel, nedával, ale s vytrvalostí sobě vlastní se pustil do pátrání. „Znal jsem jen Joanino jméno za svobodna a věděl jsem, že měla dvě sestry,“ vzpomíná dnes.

Když se ale na Joan zeptal hospodyně v hotelu, ve kterém bydleli, usmála se na něj: „To je moje spolužačka!“ Druhý den se František za Joan rozjel. Viděli se po padesáti letech. Joan bylo 67, Františkovi 65. Na první pohled se nepoznali. On jí podal její dopis a ona ze zásuvky vytáhla jeho zamilovanou pohlednici. „Jak vypadala? No, na svůj věk docela dobře,“
hodnotí dnes jejich neuvěřitelné setkání František. A pak se dali do řeči. „Zjistil jsem, že je šest let vdova, tak jsem jí rovnou navrhl, jestli se nechce odstěhovat do Čech,“ vzpomíná František. A Joan, která neztratila nic ze své dřívější pohotovosti, odpověděla, proč ne. Párkrát za Františkem přiletěla do Čech a o Vánocích ho představila své rodině. Když Joan zjistila, že je v Praze každý rok i třicet plesů, rozhodla se sem přestěhovat natrvalo. „Ona totiž hrozně ráda tančí, a tam tolik plesů nemají,“ vysvětluje František.

Už dvanáct let žijí spokojeně v domku za Prahou. „Svatba v našem věku? Nám je takhle dobře,“ dodává František nad albem fotografií ze společných dovolených a garden party u bazénu.