Lenka (40): Máme problémy, chci je řešit v poradně. Manžel to odmítá

S Vaškem se známe asi patnáct let, potkali jsme se kdysi pracovně a časem se dali dohromady. Tři roky jsme spolu chodili, před deseti lety se vzali. Rok po svatbě se nám narodila dcera, za další dva roky druhá.

Zatímco já byla na mateřské, Vaškovi se dařilo v práci a i s jeho platem jsme se nakonec odvážně vrhli do stavby vlastního domku. Oba jsme vyrůstali na vesnici, a i když jsme se pak přestěhovali do velkého města, a i díky tomu se potkali, táhlo nás to zpátky do přírody a klidu. Vašek pracuje jako finanční poradce a postupně se mu začalo dařit natolik, že se mohl osamostatnit a začít fungovat na volné noze.

A tak jsme řadu let měli pořád co na práci. Výchovu dětí, stavbu domu, pak jeho zařizování a vylepšování. Měla jsem pocit, že se neustále něco děje, prakticky jsme se nezastavili. Teprve když i mladší dcera začala chodit do školy a já jsem se vrátila do práce, paradoxně jsem trochu zvolnila.

Abych všechno zvládla, musela jsem trochu pozměnit priority a nebažit za každou cenu po dokonalosti, ať šlo o úklid domu, víkendový program nebo zábavu pro děti. Snažila jsem zkrátka najít určitou rovnováhu a klid, necítit se pořád uštvaná.

Postupně jsme se odcizili

Kupodivu díky práci se mi to povedlo. Jenže oč lépe jsem se nejdřív cítila, o to hůř to postupně začalo fungovat mezi mnou a Vaškem. Sama přesně nevím, co konkrétně bylo a je špatně, asi je to souhra více okolností. Jsme spolu dlouho, už se nemáme zas tak čím překvapit, v posledních letech jsme byli především rodiče (což platí pořád), stavitelé, designéři, údržbáři… a stále méně partneři a milenci. A jednou se to asi projevit muselo.

Že jsme se nějak odcizili, jsem si začala uvědomovat bohužel až ve chvíli, kdy jsem vůbec na nějaké přemýšlení o nás měla čas. Ale postupně jsme zjistili, že si máme čím dál méně co říct, respektive spíš už spolu neumíme mluvit jinak než ve stylu, kdo vyzvedne děti, kdo bude doma, až přijdou opravit tu verandu, a co je potřeba nakoupit.

Čím dál méně spolu také spíme. V předchozích letech to bylo celkem pochopitelné, nebyl moc čas, ale především energie. Večer jsme byli rádi, když jsme padli a mohli spát. Teď už je možností víc – oba máme pružnou pracovní dobu a doma se čas od času vyskytujeme sami dva bez dětí. Ale že bychom toho nějak využívali, to se říct nedá! Vlastně těch intimností máme snad ještě méně.

A také se hádáme. Často a kvůli zbytečným věcem. Ne snad, že bychom se hádat chtěli. Ale zkrátka už nejsme tak trpěliví, abychom druhého vyslechli, tak tolerantní, abychom ho nechali vymluvit, chybí nám velkorysost. Každý si chce prosadit to svoje a hned.

Když jsem si tohle všechno konečně uvědomila, povolala jsem Vaška k vážné debatě. Jenže znáte chlapy. Nechtějí o ničem mluvit, nic rozebírat, nic řešit. Chtějí pohodu, klid, mít vše, jak jsou zvyklí. Každý náznak problému, natož hledání jeho řešení, je děsí. A tak Vašek při každém mém pokusu si promluvit jen mávl rukou s tím, že se ve všem moc šťourám. Uznal, že se hádáme, ale to prý dělají všichni.

Už spolu téměř vůbec nespíme

Když se situace ani za několik měsíců nezlepšila, už jsem se na něj obořila víc. „Tobě nevadí, že spolu nespíme? Že si ani normálně nepovídáme? Že jsme oba snad radši v práci než spolu? Že nebýt dětí, vůbec netušíme, jak spolu trávit čas?!“ Koukal na mě a nakonec zahučel něco v tom smyslu, že to zas přejde, jen jsme oba unavení.

Nepřešlo nic. Naše krize trvá už víc než rok. Oba jsme vyčerpaní, unavení z věčných konfliktů a ani jeden z nás moc neví, jak z toho ven. Já začínám mít strach, aby si Vašek někoho nenašel – pokud už se tak nestalo. Pořád ho miluju, jen si zkrátka teď tak nějak lezeme na nervy a neumíme to ovládnout a najít to hezké, jak to bylo dřív.

Navrhla jsem mu proto, že bychom se mohli vydat do manželské poradny. „K někomu, kdo nás nestranně vyslechne společně i každého zvlášť a třeba objeví něco, co my nevidíme. Poradí nám z odstupu,“ říkala jsem. Ale to jsem píchla do vosího hnízda. Vašek o něčem podobném nechce ani slyšet.

„A ke cvokaři bys mě tahat nechtěla?“ vyletěl. „Co je nějakýmu rádoby poradci do toho, jak žijeme? Co nám asi tak řekne? Ani omylem, k nikomu takovýmu v životě nepůjdu!“ křičel. Jenže mě tím víc utvrdil v tom, že bychom to měli zkusit. Mě Vašek odmítá vyslechnout, nechce o ničem mluvit. Ale sami dva ten blok asi neodstraníme.

Jsou to asi dva měsíce, co jsem mu o poradci řekla, od té doby jsem to zkusila zmínit ještě asi třikrát nebo čtyřikrát. Ale zatvrdil se, jen otevřu pusu, už dostanu. Nechci to vzdát, ale ani ně něj tlačit, tím bych ho ještě víc odehnala. Jak ho mám přemluvit?

Lenka, 40 let