LENKA (51): Vdávám se podruhé, podruhé za stejného muže
Rodila jsem v den promoce
Naše děti z nás mají legraci, moje máma si klepe na čelo, naši společní kamarádi nám plánují nějaké „úžasně vtipné“ svatební překvapení a svorně se těší na svatební mejdan. Já jsem úplně obyčejně šťastná, a dalo by se říct, že i zamilovaná. I když samozřejmě jinak, než jsem do svého muže byla před 25 lety, když jsme se v 16 letech poznali a začali spolu chodit. Byli jsme středoškolská láska, on chodil do vedlejší třídy a já z něj byla úplně paf. Byl nejkrásnější, nejzábavnější, nejbláznivější, byl rebel.
Brali jsme se před dvacítkou. Museli jsme. Čekala jsem miminko, o které jsem ale v 7 měsíci za dramatických okolností přišla. Byla to jedna z nejtěžších situací, které jsem v životě prožila. Zdravotně i psychicky jsem na tom byla šíleně, ale tehdy se ukázalo, že jsem si vzala toho pravého. Můj mladičký manžel se choval neuvěřitelně skvěle. Od miminka jsme si tenkrát dali dlouhou pauzu a šli oba na vysokou. Rodila jsem v den promoce. Tentokrát vše klaplo a narodil se nám zdravý syn. Svět se zdál úžasný, tolik jsme toho spolu už zvládli. Měli jsme vzdělání, miminko, manžel dostal skvělou pracovní příležitost a já zdědila byt po babičce a do roka jsem byla opět „v tom“. Děti jsme moc plánovat neuměli…
Z rozumného chlapa se stal ze dne na den labilní a nevybouřený puberťák
V mých 28 se mi narodila krásná holčička. Syn sotva začal chodit, což bylo samozřejmě hodně náročné, ale byla jsem ten typ, kterému děti dávaly křídla. Po tom, co jsem si v 19 letech prožila, pro mě bylo lítání kolem dětí a domácnosti prostě něco, co patří k životu a kvůli čemu se nehodlám hroutit. Život běžel, děti rostly, byly šikovné a bezproblémové, manžel byl úspěšný v práci – jednoduše jsme dle mého vedli spokojený rodinný život.
Po mateřské jsem nastoupila do práce, začátky byly těžké. Znáte to; máma bez praxe, 5 let na mateřské, s dvěma malými dětmi. Ale nakonec jsem to zvládla, už od mateřské jsem stále ve stejné firmě. Ne že bych byla tak šíleně konzervativní, ale svou práci mám úplně jednoduše ráda a ve slabších chvilkách mě ve firmě držela parta fajn lidí. Manžel vystřídal víc zaměstnání, všude se o kousek posunul, a v té poslední ale jinam, než bych chtěla. Děti byly v té tobě na gymnáziu a manžel se šíleně zamiloval do své o generaci mladší kolegyně a z rozumného chlapa se stal ze dne na den labilní a nevybouřený puberťák, kterému na mozek neúprosně tlačila druhá míza a další tělní tekutiny.
Odešel za o generaci mladší „princeznou“, ale za půl roku už mi volal
Přišla jsem na to po půl roce jejich vztahu, ne že bych byla tak „blbá“, ale manželovi jsem prostě věřila, ve snu mě nenapadlo, že by si s někým začal. Vlastně jsem na to nepřišla já, ale dcera, která to ve svých 16 letech měla v hlavě neuvěřitelně srovnané. Manžel se bohužel choval jako načapaný puboš, jako rozcapený „zmetek“, co má v hlavě absolutní zmatek. Jeden den říkal, že vše skončí, že mu záleží na dětech a rodině, druhý den chtěl půlku společného majetku a svojí princeznu k tomu. Princeznu nakonec dostal, s majetkem to bylo těžší, ale nakonec jsme se nějak dohodli. S holým pozadím neodešel, ale nedala jsem se. Princeznu si nevzal, ale začali spolu žít.
Neuběhlo ani půl roku a muž mi začal nejprve psát a pak volat. Chtěl poradit s vařením, pak s něčím v domácnosti, pak řešil nemoc své maminky a trable našeho společného kamaráda. Dcera to shrnula naprosto lakonicky: „Mami, prostě mu chybíš. Princka má sice hezkou makovici, ale duto v ní. Asi si s ní moc nepokecá.“ Nakonec se ukázalo, že dcera nebyla daleko od pravdy a neuběhly ani dva roky od rozvodu a už jsme se tajně scházeli na víně – zatím tedy ve vší počestnosti.
Po třetí už do toho nejdu!
Život je plný paradoxů a v našem mém případě se mu povedl opravdu husarský kousek, bývalý manžel podváděl svou princeznu se svou bývalou ženou, od které kvůli princezně odešel. Růžové zamilované brýle se mu nevratně porouchaly nečekaně brzy, a ani ne po roce vztahu se manžel od své mladé partnerky odstěhoval. (Ta si velmi brzy našla náhradu. Opět o generaci staršího ženáče, manželova obchodního partnera.)
Manžel žil nějakou dobu sám, v pronájmu, kde jsme se potají scházeli. Potají z toho důvodu, že nám to bylo tak nějak trapné. Jenže naše dcera je neuvěřitelně všímavá, takže to na nás brzy „prasklo“. I tak ale trvalo rok, než se manžel stěhoval zpět domů, nechtěla jsem spěchat.
„Hele, když už spolu budete zase bydlet, nechcete se i vzít? Komu se to podaří, opít se na svatbě vlastních rodičů? To by bylo super! Klidně bych šla i za svědka nebo za družičku!“ šprýmovala naše holčička. No, a tak jsme jí to nakonec splnili. Je nám 51 let, brát se budeme první letní den. Poprvé to bylo první zimní den, tak snad jsme vybrali lepší datum. Potřetí už do toho nejdu!
