Lucie (39): Když otěhotněla, znala jen barvu jeho trenýrek. Teď oslaví dvacáté výročí
Letos na Silvestra, pár minut před půlnocí, uplyne přesně dvacet let 20 let od okamžiku, kdy byl počat můj první syn. Jeho otce jsem poznala zhruba o tři hodiny dříve a ráno jsem si pamatovala jen nemožnou barvu jeho spodního prádla. Ano, mládí jsem měla občas divoké, ale tenhle „úlet“ mě usadil nohama na zem. To samozřejmě neznamená, že bych zbytek života pekla buchty a štrikovala ponožky, ale některé věci jsem ve svém životě razantně přehodnotila.
Obličej jsem si vybavila jen matně...
Onen památný novoroční mejdan byl hodně divoký, byli jsme s kamarády na horách a po celodenní jízdě v bílé stopě nastala k večeru jízda naprosto jiného druhu. Navíc k nám na chatu dorazilo dvě hodiny před půlnocí rozjařené osazenstvo z vedlejší chalupy, mezi kterým vyčníval (zhruba o dvě hlavy) i jeden neobyčejně urostlý sympaťák. Nebylo vyhnutí, musel se mnou jít ihned tančit, což mu očividně nebylo vůbec proti srsti. Jenže pak už bylo všechno šíleně rychlé.
Pár minut před půlnocí jsme se oba překotně oblékali, abychom si mohli s ostatními připít. Ráno jsem se probudila s šílenou kocovinou (hlavně tou morální) a snažila jsem se vybavit, jak vypadal ten pěkný kluk, se kterým jsem se před půlnocí vyspala. Obličej jsem si vybavila jen matně, ale ze vzpomínek na mě svítily jeho nemožné trenky.
Hezounek byl však nejen pohledný muž, ale také gentleman. Druhý den se mi přišel omluvit, že se choval, jako „buran“ a pozval mě k nim do chaty na guláš. Cítila jsem se hrozně trapně, oběd jsem odmítla. Nicméně jsme si vyměnili telefonní čísla. Prý dnes odjíždí, ale za dva dny bude zpět a celý leden si tu bude přivydělávat jako instruktor lyžování, tak ať se určitě ozvu nebo přijedu, moc rád mě zase uvidí! Jeho pozvání mě skoro urazilo, jako by mě zval jen proto, abychom si silvestrovskou noc zopakovali…
Byl to osud…
Leden rychle uplynul a sympaťák mně několikrát volal domů, ale buď jsem doma nebyla, nebo jsem ho kvůli studu odbyla. Koncem ledna jsem však s hrůzou zjistila, že jsem těhotná. Silné podezření potvrdila na začátku února lékařka a já byla zralá „na prášky“. Dokončila jsem školu, rok měla skvělé místo, a teď mám o něj přijít? Navíc budu svobodná matka, která bude všem vysvětlovat, že otce svého dítěte skoro nezná. Jenže na potrat jsem jít nechtěla, nevyrovnala bych se s ním psychicky.
Nezbývalo mi nic jiného, než Danovi zavolat. Ještě jsem nějakou dobu váhala a pak jsem se přeci jen odhodlala. „Dane, musím ti něco říct… Jsem těhotná,“ vykoktala jsem ze sebe zmateně. Dan na to nebyl schopen v první chvíli říct vůbec nic, ale přijel za mnou takřka okamžitě. Pozval mě na večeři a dlouho jsme si povídali. Byla jsem dojatá, jak se k nečekané zprávě postavil. Vůbec mě nepřesvědčoval, abych šla na potrat. Právě naopak!
Jsme spolu už dvacet let
Vlastně jsme spolu po onom setkání začali doopravdy chodit. Úžasně jsem si rozuměla nejen s Danem, ale i s jeho rodiči a sestrou. Dokonce i mým velmi náročným rodičům padl Dan do oka. Obě rodiny však byly poněkud zmatené, když jsme na začátku mého pátého měsíce těhotenství oznámili, že se zhruba za čtyři měsíce narodí první vnouče v obou rodinách. Nikomu samozřejmě mé těhotenství „matematicky“ nevycházelo a vzbudilo mnoho otázek a ohleduplně ukrývané nedůvěry. Jenže když se narodil David, bylo jasné, že nejde o žádnou „kukačku“. Chlapeček byl klonem svého otce. Při porodu vážil čtyři a půl kila (naše rodina je vzrůstem velmi drobná, manželova naopak), měl jeho olivovou barvu kůže, havraní vlasy a nezaměnitelné znaménko na zádech. Davídek byl krásný a všichni z něj byli „paf“. Úplně nejvíc jeho tatínek. Nedlouho nato jsme se vzali a nyní na Silvestra oslavíme dvacáté výročí.
Lucie, 39
