Lze být „závislá na lásce‟?
Být závislý na lásce zní v naší společnosti posedlé idealizováním tohoto citu možná romanticky, ale nic si nenamlouvejte – je to stejně romantické jako třást se doma na gauči zbrocení potem a fantazírovat o flašce levné vodky. „Závislost je prostě závislost, a je jedno, jestli visíte na pervitinu nebo někomu na krku. Jste jako kabát pověšený na věšáku a dolů si pomůžete sami jen stěží. Když s tím nic neuděláte, závislost vám zničí rodinu, děti, vztahy, práci a nakonec semele většinou i vás samotné,“ hned na úvod varuje psycholožka Zdeňka Sládečková.
Na začátku závislosti je obvykle naše vnitřní duševní prázdnota. Cítíme obrovské nutkání ji naplnit, ale běda, jakmile sáhneme po vnějším zdroji, protože jsme pak na něm závislí. Emoční závislost se může jevit jako láska. Jenže zatímco skutečná láska je o vzájemném sbližování, ovšem za současného zachování osobností partnerů, její patologická podoba žádné hranice neuznává – když přizpůsobení, tak totální. Citově závislý se tedy stává beztvarým hadrem, který je nucen měnit svou osobnost s každým novým partnerem.
ZÁVISLOST NA LÁSCE?
Závisíme na prožitku lásky jako citu, nebo na konkrétním partnerovi? Existuje obojí. Můžeme být závislí na „chemických látkách“, které tělo uvolňuje (dopamin, oxytocin atd.), jsme-li zamilovaní, respektive na stavu, do kterého nás ten koktejl uvrhne. Cítíme se nabití energií, šťastní, máme pocit, že dokážeme, cokoli si zamaneme. Upřímně řečeno, kdo by v takovém rozpoložení nechtěl být pořád, že? Bohužel, všechno krásné jednou skončí a tehdy jsme jako praví narkomani nuceni ulovit další objekt, který by nám přivodil ten čarokrásný stav těla i duše. Častější je druhá varianta, kdy jsme posedlí konkrétním partnerem, přesvědčeni, že bez něj nemůžeme žít. On je naším jediným světýlkem, jediným zdrojem štěstí.
Za většinou závislostí se podle Zdeňky Sládečkové skrývá nezralost, emoční labilita a obrovský komplex méněcennosti. „Hýbat, manipulovat a podrobovat si člověka s takovouhle psychickou výbavou je pak snadné, ať je řidičem autobusu, premiérem, nebo úspěšnou zpěvačkou,“ vysvětluje a dodává, že závislost ve vztahu může být jednostranná i oboustranná: „Závislí partneři se buď sami od sebe podřizují a pasují se do role otroka, nebo mají narcistickou strukturu osobnosti, pro kterou je typické střídání dvou fází v chování vůči druhému – totální dominance s totální podřízeností. Tyran se tak za určitých okolností mění v otroka a naopak.“
AŤ UŽ TO SKONČÍ…
To ale neznamená, že by na tom tyran byl lépe než otrok, který sice působí jako oběť, ale ve skutečnosti by bez něj tento pokřivený vztah nemohl fungovat. Nešťastní jsou ve finále tedy oba. Oba očekávají, že jejich problémy vyřeší ten druhý, vzájemně si nedůvěřují a nikdy si nedovolí chovat se k sobě upřímně, vzájemně se obelhávají a oba se cítí ve vztahu pod tlakem.
Když jednoho dne jednomu z nich dojde energie a vztah exploduje, oběma se uleví. Ale jen na chvíli.
Pro citově závislé je totiž největší peklo zůstat sám. A mnozí se teprve od psychologa, za nímž přicházejí pro pomoc a radu, jak zachránit rozpadající se partnerství, dozvědí, jak na tom jsou. Pokud se chtějí své závislosti zbavit, není jiná cesta než sám nebo společně s odborníkem (znovu)nalézt sebe sama, své vlastní hodnoty, zájmy, schopnosti a hlavně sebevědomí.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
