Macechy nežijí jen v pohádkách. Můžete se jí stát i vy

Julie (55) – vyvdala jsem dvě pubertální dcery

Psala se ještě osmdesátá léta, a Julii se rozpadlo první manželství. Skončilo i díky tomu, že se nedařilo otěhotnět. Shodou okolností se krátce po rozvodu Julie seznámila s Antonínem, a její bývalý muž také brzy poznal novou ženu. A to, co jim se léta nedařilo, se oběma s novými partnery podařilo prakticky okamžitě.

„Otěhotněla jsem prakticky hned. Měla jsem z toho radost, i obavy, přece jen už mi bylo přes třicet a skoro se dá říct, že jsem s tím, že umřu bez dětí, byla smířená. Ale velmi brzy jsem si na myšlenku, že to tak nebude, zvykla. Moje štěstí ale netrvalo dlouho. Když jsem jednou v zimě scházela do garáže, podjelo mi to a ošklivě jsem kecla na zem. Ucítila jsem lupnutí v podbřišku a věděla jsem, že je zle. Potratila jsem a naděje se rozplynula,“ vzpomíná Julie na minulost.

„S Antonínem jsme se dohodli, že se i tak vezmeme. Částečně i proto, že měl ve své péči dvě pubertální dcery. Ne, že by se s jejich maminkou rozvedl, ale bohužel podlehla onkologickému onemocnění. Holkám bylo ve chvíli, kdy jsem se přistěhovala, 13 a 11 roků. Rázem se ze mě stala macecha, a samozřejmě mi to obě dávaly patřičně najevo.

Od okázalé ignorance postupně přešly k tiché rezignaci, když pochopily, že jim opravdu nehodlám suplovat mámu, po které se jim samozřejmě stýskalo. Krátce po svatbě jsem opět otěhotněla a tentokrát se mi podařilo miminko donosit, přestože jsem musela dva měsíce ležet v porodnici, aby to dobře dopadlo. To zase naším vztahem trochu zamávalo, ale ve finále se dá říci, že do okamžiku, než se odstěhovaly, vše plynulo v poklidu. Ano, dělaly si legrácky, že se z malého Toníka můžeme zbláznit, ale říkala jsem si, že až budou samy matkami, vše pochopí.“

Absence maminky se ale projevila jinak. Obě nevlastní dcery porodily dvě děti, ale nechávaly jim příliš volnou ruku. „Na můj vkus ty děti rostly jako dříví v lese. Všechno si vybrečely, jakmile nebylo po jejich, spustily takový jekot, že byly slyšet hodně daleko. To já Toníka držela na kratší uzdě, aby z něj něco bylo a lidé neprchali, jakmile se někde objeví. A tehdy se objevily dlouho utajované problémy, které mi holky vyčítaly. Že jsem na jejich děti zlá, protože nejsem jejich pravá babička, že ta by jim to určitě odpustila…

Nechtěla jsem Antonínovi brát kontakt s dcerami a jejich dětmi, tak jsem to vyřešila jinak. Když měly přijet na víkend, klidila jsem se z dosahu. Jela jsem ke kamarádce do Prahy, k bratrovi na Šumavu, zkrátka kamkoliv. Děti z nejhorších telecích let vyrostly, už se s nimi i dá domluvit, ale ta bariéra zůstala. Nikdy pro ně nebudu babička, vždycky jenom dědova žena. Ale nevadí, na svá vnoučata si počkám, a doufám, že je můj syn povede líp,“ uzavírá své povídání s nadějí v hlase Julie.

Zuzana (42) Jaké to je být macechou? Je to role, na níž Vás nikdo nemůže připravit a zároveň v ní nikdy nemůžete obstát.

Se svou zkušeností se svěřila i další z vás. Bohužel, ani ona nepatří k těm, které by potvrdily, že s nevlastními dětmi se dá v pohodě vycházet. Ale nechme vyprávět Zuzanu samotnou: „Na první setkání se svou nevlastní dcerou nezapomenu, bylo jí šest a naprosto bez skrupulí mi řekla - „Mám ráda svého dědu, protože má hodně peněz“. Už tehdy jsem pochopila, že se setkávám s poněkud nestandardní situací.

Maminka pak dost vehementně bránila jejím návštěvám u nás. Dohodnuté termíny neustále přesouvala a měnila. Tudíž v návštěvách chyběla pravidelnost, a přestože jsme se snažili maximálně přizpůsobit, vše marně. Navíc tatínek se pro ně obě smrskl na kasičku a malá k nám jezdila s tím, že já jsem vylízaná nána a tatínek blbec, který jim posílá peníze, proto ho musí snášet.

Jednoho krásného dne maminka prohlásila, že je holka kvůli mně pořád nemocná a jiné podobné nesmysly a zakázala jí k nám jezdit. Přítel dceru odvedl k lékaři a ukázalo se, že holka trpí autoimunitní poruchou (měla s tím problémy už v batolecím věku), načež jí maminka vyhodila léky do koše.

Nepřála si, aby je brala a měla pocit, že je nepotřebuje. Dva roky jsem byla bez kontaktu s ní a přiznám se, že mi nechyběly věčné přesuny termínů, scénky kvůli každé maličkosti a jiné podobné a zbytečné nepříjemnosti. Nemusela jsem prostě dělat chůvu na povel tehdy, když si maminka narazila zase nového chlapa a potřebovala okamžitě hlídání.

Dnes se holka blíží pomalu k dospělosti. Zase k nám jezdí. V zásadě se ale nezměnilo skoro nic. Dali jsme sice jasně najevo, že neustálé přesuny termínů a jejich diktát tolerovat nebudeme, že se musíme domluvit oboustranně, ale to je tak všechno. Je také fakt, že dnes už k nám nejezdí otrhaná, špinavá a hladová, jako kdyby týden nejedla. Ale nejsem si jistá, jestli se v jejím vnímání něco změnilo.

Proto bych každé ženě radila, ať si hodně rozmyslí, jestli žít s mužem, který má závazek v podobě dítěte z předchozího vztahu. Ne všechny maminky totiž mají na zřeteli, že nejdůležitější je zájem dítěte… Možná jsem macecha, ale vím jednu věc, že všechno to, co se dělo a děje odnese vždycky jenom dítě a také vím, že je chyba, když maminky berou záměrně svým dětem otce…,“ krčí rameny Zuzana.

Klára (35): Děti především

Ve všech vyspělých kulturách se v první řadě hájí zájmy dětí, v první řadě vlastními rodiči. Takže pokud váš vyvolený je otec, musíte počítat s tím, že nikdy nebudete první, ale vždy „až“ druhá. Děti jsou přece jeho krev, a o ni se musí postarat. Neblahou zkušenost s postojem „děti především“ má i Klára (35), která nám svůj příběh svěřila.

„S Patrikem jsem se seznámila na dovolené, na které byl sám. Vytlačený proužek po snubním prstýnku na něj prozrazoval, že se nedávno rozvedl, a ani to nijak nezapíral. Během dovolené a mnoha drinků v pobřežních barech mi vyprávěl, že se před dvěma měsíci rozvedl, že si jeho žena našla mladšího a jeho moc mrzí, že se tím pádem moc nevídá se svými dětmi, Natálkou a Honzíkem, že se snaží si je brát tak často, jak to jen jde, ne jenom ob víkend, jak určil soud.

Udělalo to na mě dojem, takový hezký chlap, příjemný společník a navíc ještě se zájmem o své děti,“ pokyvuje i dnes uznale hlavou Klára, a pokračuje ve svém vyprávění. „Časem jsme se s Patrikem sestěhovali, a dohodli jsme se, že je na čase, abych se seznámila s jeho dětmi. Neměla jsem z toho strach, vždyť jsem je znala z jeho vyprávění, jako pohodové děti, které sebral rozvod rodičů. O to větší byl můj šok, když jsem se s nimi viděla v ZOO.

Natálka byla už dvanáctiletá slečna v pubertě, která mě celou dobu okázale ignorovala a házela patkou. Honzík byl malý kluk, který měl jít po prázdninách do první třídy. Říkala jsem si, no co, tak se domluvím aspoň s ním a ona časem pochopí, že jí tátu neberu. Bohužel, všechno dopadlo jinak. Z Honzíka se vyklubal ukňouraný fracek, který sakra dobře věděl, že táta mu dopřeje všechno, jen aby neplakal, a Natálčinu vyčůranost nebudu ani komentovat.

Oba těžili z toho, že Patrik se snažil jim všemožně vynahradit rozpad rodiny. Jen jednou jsem se odvážila mu k tomu něco říct, a se zlou jsem se potázala. Chceš-li si mě vzít, prosím. Ale musíš počítat s tím, že moje děti ke mně patří a jsou pro mě všechno. A tak jsem radši šla. S dětmi se totiž nedá vést rovný boj,“ uzavřela své povídání Klára.

Jak na to?

Seznámila jste se s báječným mužem, je vám spolu dobře a plánujete společný život? Pak tedy neváhejte, a pokud víte, že váš vyvolený má z prvního vztahu děti, ptejte se. Ptejte se na jejich vzájemný vztah, ptejte se, jak vychází s jejich matkou, zda ona už někoho má, nebo zda je to věčná „hledačka“ pana Božského… Má děti v péči matka, a otec je mívá ob víkend? Nebo snad mají zavedenu střídavou péči? Možná vám bude trapné se na podobné věci ptát, ale ostych stranou, jde přece o vaše štěstí a spokojenost. A to za to stojí, ne?