Magda (32): Závidím potvorám, jak to s muži umí!
Nemohla jsem uvěřit svým očím, Mirek ji znal sotva týden a už z ní byl naprosto „paf“! Mirek byl moje tajná láska, kolega z práce, který se mi skoro půl roku moc líbil. Byli jsme spolu mnohokrát na obědě a probírali život, především tedy Mirkův probíhající rozvod a nevěru jeho manželky. Svěřoval se mi, vyléval srdce, já ho vyslechla, poradila a mnohokrát mu i prakticky pomohla. Všichni kolegové včetně mě si mysleli, že to dáme dohromady.
Dávala jsem však Mirkovi po bolestném rozvodu prostor, neuháněla jsem ho, snažila se mu ze všech sil pomáhat. Přirozeně jsem čekala, že mi dá najevo, jak si mé pomoci a zájmu všiml, že ke mně cítí to, co cítím já k němu. Několikrát mi to dokonce naznačil. Jenže pak do naší malé firmy nastoupila ona! Upřímně, je to docela fajn ženská, ale je to přesně ten typ, který já nejsem. Během pár dní mi bylo jasné, že na Mirka mohu zapomenout, na novou kolegyni začal koukat jak na svatý obrázek (a nejen on) a mně bylo jasné, že to, že jsem mu „utírala slzy“, bylo naprosto k ničemu a že místo slziček „utřu svůj vlastní nos“!
„Nepotřebuji, aby mi někdo říkal, že mi to sluší a ujišťoval mě, že jsem přitažlivá. Já to o sobě vím!“ řekla nám se smíchem.
Nová kolegyně není žádná oslňující krasavice, dokonce bych řekla, že jsem mnohem pohlednější. Bohužel umí to, co já neumím. Přesně ví, co chce, a jde si přímo za tím, vycítí kdy je jí ku prospěchu úsměv a kdy kamenný obličej a odmítnutí – u toho všeho je kupodivu naprosto přirozená. Její silné sebevědomí jí umožňuje dělat jen to, co chce, a příliš nepřemýšlet nad tím, co si proboha pomyslí ostatní. Ale abych jí nekřivdila, myslím, že by nešla přes mrtvoly a že v jádru není zlá. Na podobných typech žen jsem si všimla, že velkou roli v jejich způsobu života hraje to, že se mají skutečně rády.
Jednou na to ve firemní kuchyňce náhodou přišla řeč a kolegyně prohlásila: „Víte, já nepotřebuji, aby mi někdo říkal, že mi to sluší a ujišťoval mě, že jsem přitažlivá. Já to o sobě vím!“ řekla se smíchem a kupodivu to vůbec neznělo nabubřele. Kdybych to řekla já, kolegyně by si měly týden o čem povídat. Zatímco z ní jednoduše vyzařuje zdravé sebevědomí, životní nadhled a zároveň křehkost, ze mě cáká nejistota, absolutní spolehlivost, věrnost a loajalita až k pláči.
Když je něco potřeba, každý se obrací na mě
Nejenže jsem nyní ztratila naději na lásku a hezký vztah, ale jsem opět konfrontovaná se svou ochotou a obětavostí, která mě provází už od základní školy – a naprosto upřímně mě to opět pěkně „žere“. Jenže si nemůžu pomoci, prostě jsem hodná (alias „blbá“). Každému pomohu, vždycky říkám „ano“, vše odpouštím nebo toleruji, každého chápu. Když je něco potřeba, každý se na mě ihned obrací, když se jde „pařit“ vzpomenou si na mě jako na jednu z posledních. Pokud si vůbec vzpomenou…
Bylo to tak už na gymplu i vysoké škole, mé lásky mi nakonec vždy utekly za „potvorami“. Myslím, že jsem kluky prostě časem nudila. Jenže já neumím být jiná. Přeci existují i muži, co chtějí mít po boku hodné, věrné a spolehlivé holky, které všechno zvládnou a z ničeho se nehroutí.
Třeba Mirek nakonec uvidí a pochopí, jak moc jsem ho měla ráda
Někde jsem četla, že největší rozdíl mezi hodnou holkou a potvorou, je strach. Že prý potvora dává muži najevo, že se života bez něj nebojí. Možná na tom něco je. Na druhou stranu znám několik hodně samostatných holek, kterých se muži doslova bojí. Tedy nebojí se je milovat a mít je za milenky, ale bojí se s nimi žít. Třeba Mirek nakonec uvidí a pochopí, jak moc jsem ho měla ráda, kolik jsem toho pro něj byla ochotná udělat, že bych za něj dýchala, že mě jeho problémy skutečně zajímaly a opravdu jsem mu chtěla pomoci.
Magda, 31 let, Olomouc
