Mám doma hypochondra. Bojí se i mít dítě

Hromada multivitamínů, kniha Sám sobě lékařem, Wobenzym. Myslíte, že jde o noční stolek uvědomělého seniora? Kdepak, to byl seznam dárků, který si můj pětatřicetiletý manžel sestavil k letošním Vánocům. Je totiž hypochondr, alespoň podle mě. Tak jako on se přece lidi v jeho věku běžně nechovají!

Radkův problém odjakživa byl, že chtěl být ve všem dokonalý. Jenže taky chtěl mít dokonalé podmínky k tomu, aby to šlo. Známe se už deset let a za tu dobu jsem byla svědkem docela velkého vývoje, jakým prošel. Od nadšence, kterého nemůže nic zastavit, až ve věčně brblajícího nespokojence, který má pocit, že se proti němu všechno spiklo. A to se projevuje i přesvědčením, že na něj ze všech stran útočí bacily a hrozí mu nejrůznější choroby.

Začalo to nenápadně, takže ani nevím, kdy jsem si nějak víc uvědomila, že to už asi není úplně běžné. Dřív Radek občas skuhral, že ho třeba bolí záda po fotbale. Ale pravdou je, v prvních letech našeho vztahu a pak manželství prakticky nikdy nebyl nemocný, aspoň si to zpětně nevybavuji.

Stačila jedna chřipka a začal se o sebe bát

Pak asi před pěti roky dostal opravdu pořádnou, regulérní chřipku. Ležel s ní asi tři týdny, měl skoro čtyřicítky teploty, vypadal strašně. Nevím, nad čím celé ty dny v posteli přemýšlel, ale od té doby už to šlo z kopce. Začal se o sebe strašně bát a řešit každou s prominutím prkotinu.

Nejdřív mi to přišlo skoro úsměvné. Můj muž, který lítal i v lednu málem v kraťasech, zelenina pro něj byla sprosté slovo a čepici snad ani nevlastnil, najednou začal dbát o své zdraví. Prý že si ho předtím nevážil, ale teď začne. To jsem mu samozřejmě schvalovala, protože jsem ještě netušila, že přijde druhý extrém.

Postupně všechno, co bylo dřív v pořádku, začalo být špatně, a pak se to zase změnilo. Zkrátka aktuální situace nikdy není správně. Moc topíme, pak je suchý vzduch, špatně se dýchá, tělo je zhýčkané a snáze venku ofoukne. O týden později topíme moc málo, organismus prochladne a nastydne.

Větrání, to je přímo věda. Větráme málo, držíme doma bakterie. Větráme moc, prochladneme. Průvan, to je katastrofa. „Chceš, abych dostal zápal plic?“ hořekuje Radek, když při vaření otevřu ventilačku.

Všechno se proti němu spiklo

Když jde ven z bytu, vypravuje se déle než tři ženské dohromady. Desetkrát se podívá na teploměr, kolik je venku stupňů, zkontroluje předpověď, jestli nebude deštivo či větrno, a pak složitě skládá nejrůznější vrstvy oblečení, aby byl připraven na každou situaci. Přesto když se vrátí, naříká, jak prochladl nebo se naopak zpotil a že to určitě odskáče a bude marod.

Není den, někdy mám pocit, že ani hodina, abych neslyšela věty typu. „Bolí mě hlava, něco na mě leze. Ježiš ta moje záda, já jednou ochrnu, já to vím. Bolí mě koleno, budu muset k doktorovi, co s ním mám.“

V manželovi se teď bijí dvě věci a on je chudák celý rozpolcený. Strašně by chtěl sportovat, protože pohyb je zdravý, ale zároveň skrývá tolik rizik! Nakonec z toho obvykle vyleze nějaký kočkopes, který nestojí za nic.

Naše domácnost připomíná tak nějak tělocvičnu, ordinaci a lékárnu dohromady. Ještě že máme docela velký dům, jinak netuším, jak bychom se tam vešli! V každém pokoji stojí nějaký cvičební stroj, v ložnici máme masérské lehátko. Kolikrát už jsem tam dávala dohromady manželova záda!

Bojí se mít dítě

A těch lahviček a krabiček s léky… to se ani nedá spočítat. Na stole v obývacím pokoji je stále měřič tlaku a stetoskop. Radek dokonce poslouchá sám sebe a neustále – nečekaně – slyší nejrůznější šelesty. Jindy leží hodiny v knihách a zkoumá příznaky nejrůznějších nemocí. Samozřejmě na sobě všechny pozoruje a pak je z toho vynervovaný.

Možná to všechno zní spíš jako úsměvné vyprávění. A asi bych to zas tak neřešila, protože v normálním životě to Radka zas tak neomezuje, kromě častých „sickdays“ a „homeoffice“, které si v práci vybírá – naštěstí to v jeho firmě jde.

Jenže máme nejvyšší čas pořídit si dítě, já už bych moc chtěla, ale on v poslední době začal panikařit. Že dítě si mají pořídit jen zdraví lidé a to on určitě není. „Kdoví, co mu předám za geny, takovej chcípák. A kdoví, jestli jsem vůbec plodný, určitě na mně něco najdou. A jak se mám starat o dítě, věčně marod, vždyť na to nebudu mít ani sílu…“ fňuká.

„Vzmuž se, ty trosko,“ houkám už na něj a připomínám mu, že výroba miminka nanečisto ho rozhodně nijak neunavuje. Pevně doufám, že se trochu vzchopí, protože jestli toho má být otec, tak tedy moc mužným vzorem pro potomstvo nebude.

Helena, 32 let