Manžel a táta od dvou dětí se mi přiznal: Jsem gay! Jak to, že jsem to nepoznala?

Je mi 48 let a myslela jsem si, že v mém poklidně ubíhajícím a celkem spokojeném životě už mě nemůže nic zásadně překvapit. S manželem jsem začala chodit už na střední škole, klasická gymnaziální láska 80. let. Patřili jsme do jedné velké party, podnikali všechno možné a několikrát se rozcházeli a scházeli – včetně krátkých pokusů s někým jiným, než jsme se definitivně dali dohromady a na jaře jen pár měsíců před Sametovou revolucí se vzali.

A ani po těch velkých změnách se náš život nijak výrazně nezměnil. Žili jsme v malém městě na Vysočině, na pomezí Čech a Moravy, a překotné změny se nás vlastně zas tolik nedotýkaly. V Praze a velkých městech to bouřilo, u nás lidé jen změnili oslovení soudruhu na pane a zvykali si na nové zboží v malé samoobsluze. Navíc jsem krátce po svatbě otěhotněla, a tak jsem první polistopadové roky prožívala na mateřské.

Když byly synovi dva roky, navrhla jsem pořídit mu sourozence, ale Štefan o tom nechtěl ani slyšet. Prý že nevíme, co bude – přitom to byla léta plná všeobecného optimismu – a jedno dítě úplně stačí. Přemlouvala jsem ho dlouho, moc jsem toužila po holčičce, ale chtěla jsem, aby to bylo společné přání obou, ne jen moje. Manžel jako by mi ovšem nevěřil a postupně se mnou úplně přestal spát. Dost často se na něco vymlouval, jenže mně připadalo, že se prostě bojí, abych neotěhotněla.

Sex z našeho života skoro vymizel

Dneska, když se na to dívám s novým poznáním, si říkám, že to pro něj byla dobrá záminka, jak přestat se sexem se mnou… Každopádně to trvalo snad rok, než jsme se znovu milovali, ale už to nějak nebylo ono. Jako by to chtěl mít rychle za sebou. Často mě jen uspokojil rukou, výjimečně ústy, s tím, že chce, abych byla spokojená, on že to tolik nepotřebuje. Když jsem se snažila mu to oplatit, byla jsem úspěšná jen někdy.

Roky plynuly a my žili pořád tak nějak stejně. Až po dalších osmi letech, v mých čtyřiatřiceti, zničehonic Štefan řekl, že by to druhé dítě možná nebyl špatný nápad. Měla jsem radost, už jsem nevěřila, že by se to mohlo stát. A tak jsem se nakonec té vytoužené holčičky dočkala. A že pak sex už prakticky vymizel, mi bylo tak nějak jedno. Realizovala jsem se v dětech a zvykla si, že se milujeme třeba jednou za měsíc, někdy za dva.

Kamarádky mávaly rukou. Prý že to je ještě dobré! Když jsem nadhodila, jestli třeba nemůže můj muž mít milenku, tvrdily, že to určitě ne. To prý by naopak se mnou spal víc než dřív, abych nic nepoznala. Jejich řeči mě tak nějak ukolébaly, a hlavně, jak jsem už zmínila, jsem se věnovala dětem. A na to, že jsme s mužem skvělí kamarádi, ale mizerní milenci, jsem si postupně zvykla, až mi to přišlo úplně přirozené.

Kvůli práci jsme se přestěhovali do velkoměsta

Nevím, co by se stalo, kdyby nepřišla před pěti lety krize a s ní řada propouštění. Došlo i na nás. Nejprve jsem o práci přišla já a půl roku po mně i Štefan. Ten už zažil, jak se několik měsíců marně snažím najít nové místo, a rovnou řekl, že v tak malém městě, navíc v oblasti, kde obecně je to s hledáním práce těžší, si už neškrtneme. A navrhl, abychom se přestěhovali do Brna.

Nejdřív jsem o tom nechtěla ani slyšet. Jsem na své rodiště dost vázaná, nikdy jsem nechtěla žít ve velkoměstě. Jenže nakonec jsem manželovi musela dát za pravdu. Navíc samotné stěhování nás nic nestálo. V Brně totiž žili Štefanovi rodiče, kteří už v tu dobu byli v důchodu, a podařilo se nám je přesvědčit, abychom si bydlení prohodili. Aspoň na čas a pak by se vidělo.

V Brně se nám naštěstí opravdu povedlo najít práci docela rychle, i když v jiném oboru, než jsme do té doby celý život pracovali. Já jsem si našla práci v knihovně a můj muž jako provozní restaurace. Trávil v práci hodně času, i po večerech, kolikrát jsem se viděli jen pár minut denně u snídaně. Bylo to takové období frmolu a změn, že jsme jeden na druhého němli čas.

V počítači jsem objevila gay porno

Zpětně si uvědomuji, že pár měsíců poté, co jsem se do Brna přesunuli, se Štefan začal chovat jinak. Ožil, celý rozkvetl, pískal si, navíc o sebe začal víc dbát. Víc sportoval a lépe se oblékal, ale sám mi to zdůvodňoval tím, že v restauraci zkrátka nemůže chodit v džínách. A protože jinak se u nás doma nic nezměnilo, včetně sexu, brala jsem to tak.

Jenže ono to bylo jinak. A to jsem zjistila před třemi měsíci, když manžel zapomněl zavřít internetové okno na počítači a já zjistila, že se dívá na gay porno. Nejdřív mi to přišlo odporné, pak k smíchu – říkala jsem si, že to je zřejmě nějaká recese, že něco řešil s chlapy v práci.

Takže jsem mu večer v posteli v legraci řekla – od kdy ty jsi na chlapečky, prosím tě? Ale on se úplně vyděsil a zbělel. Pak začal koktat, o čem to mluvím. Jeho reakci jsem nechápala, vysvětlila jsem mu, co jsem viděla, a on se to pak snažil nějak zamluvit. Jenže od té doby se choval divně. Nemluvil, utrhoval se na mě i na děti, pořád s někým telefonoval, nevnímal mě, když jsem na něj mluvila.

Prostě mi to oznámil. Jakoby nic

Trvalo to asi dva týdny, až jednoho dne mě zkrátka bez jakýchkoli vytáček postavil před hotovou věc. „Máš pravdu, jsem na chlapy,“ oznámil mi. Jen jsem zalapala po dechu a řekla, že si teď ze mě dělá určitě srandu. „Nikdy jsem nemluvil víc vážně,“ na to on. A dal se do vysvětlování, že to tak bylo vždycky, jen si to nechtěl připustit. Někde uvnitř to věděl, ale zachoval se jako drtivá většina takových mužů jeho generace – oženil se, založil rodinu, doufal, že to půjde.

A asi by to tak zůstalo, nebýt stěhování. Anonymita velkoměsta, náhodné setkání s jiným gayem, sex – a poznání, že už to nejde vzít zpátky. Je to měsíc, co se od nás odstěhoval. K němu. Nikdy jsem ho neviděla, nevím, jak se jmenuje. Ani to nechci vědět. S manželem spolu nekomunikujeme.

Ani děti s ním nemluví, i když se jim snaží volat, píše jim maily. Jsme z toho tak špatní, že vůbec nevíme, co máme dělat. Denně brečím do polštáře. Milenku bych mu snad odpustila, ale tohle? Mám pocit strašného podvodu, 25 promarněných let po boku někoho, kdo se mnou byl, protože „musel“. Ano, mám s ním dvě úžasné děti, ale co já? Jak se s tímhle srovnat?

Jana, 48 let