Manžel miluje sex na neobvyklých místech. Já trpím

Můj muž byl vždycky hodně sexuálně založený. Když jsme se před 16 lety seznámili, bylo to jako uragán. Ani já jsem tenkrát nebyla žádná upejpavka. Padli jsem si do oka na studentské diskotéce na kolejích a ještě ten večer naše seznámení završili sexem na lavičce před kolejemi. Dodnes jsem si pamatuji, že jsem tenkrát byla poměrně dost opilá, a tak mi vůbec nedocházelo, že nás může kdokoli vidět (a asi taky viděl).

Ráno jsem byla přesvědčená, že šlo jen o jednorázovou záležitost, ani jsem vztah vyloženě nehledala. Kolik vážných známostí taky začne, kdy se spolu vyspí lidi, kteří se znají tři hodiny? Jenže pak jsme se spolu vyspali znovu, pak zase… a najednou jsme zjistili, že spolu chodíme.

Vzali jsem se po roce, když jsem oba dokončili školu. Není to nijak dlouhá doba, abychom se dokonale poznali, ale nějak jsme oba cítili, že je to ono a že k sobě prostě patříme. Kromě toho, že jsme měli plno společných zájmů a stejné názory na zásadní životní otázky, jsme si opravdu skvěle rozuměli právě i v posteli.

S nikým jiným jsem si nikdy tolik neužila, do té doby jsem vlastně ani netušila, že sex může být tak skvělý. Dělali jsem to často – a všude. Vlastně když si to tak promítám, tak klasická postel doma v ložnici byla místem, kde jsme to dělali nejméně. Tomáš razil (a dodnes razí) teorii, že na postel je času dost, až budeme staří a nemohoucí.

„Dokud jsme mladí, musíme si to užívat kdekoli. Je to mnohem větší zábava, na nudu je času dost,“ říkával. A tak jsme to dělali nejen na všech možných místech nejen na koleji, později v našem bytě, ale především všude možně mimo stěny našeho domova.

Dělali jsme to snad všude

Zažila jsem sex ve výtahu na úřadě, v autě na parkovišti u supermarketu, v převlékací kabince, v sauně, na posedu, na veřejných záchodcích, v letadle, na lodi, ve škole, v nemocnici, na hradě, v zrcadlovém bludišti… zkrátka na všech možných myslitelných místech.

„Ty si prostě neumíš najít normální klidné místo,“ smála jsem se mockrát, když jsme odněkud utíkali polonazí se zbylými svršky v rukou, protože nás někdo vyrušil nebo na nás rovnou vystartoval, jako třeba kastelán na hradě, kde jsme zůstali i po zavírací době s vidinou romantického milování na hradbách.

Jenže co bylo vzrušující, dobrodužné či úsměvné v době, kdy nám bylo pětadvacet, už s čerstvou čtyřicítkou na krku působí poněkud jinak. Když někde přistihnou náctileté puberťáky nebo řádící studenty, je to něco jiného, než když ostraha obchodu v kabince vyhmátne lidi našeho věku.

Snažila jsem se to Tomášovi vysvětlit, když se ukázalo, že ani s přibývajícími léty jeho záliba v sexu na neobvyklých místech neustupuje – spíš naopak. Jenže on se jen směje. Prý jsem prudérní a zbytečně upjatá. „Jestli to někomu vadí, tak jen závidí. Člověk, který to má doma v ložnici v pohodě, se na nás usměje a bude nám fandit,“ zní jeho teorie.

Nad vzrušením převažuje stud

Podle něj není žádný důvod se nějak omezovat a věkem už vůbec ne. Jenže já jsem z toho nešťastná. Když si to tak uvědomuju, vlastně jsem snad nikdy nezažila to krásné romantické milování, kdy přijdu domů, na stole bude večeře, po ní společná koupel, v ložnici svíčky, květiny, hezká hudba… Znám sice vášnivý sex (na tom, že riziko přistižení a s ním spojený adrenalin zážitek zvyšují, něco je), ale teď už bych přece jen preferovala trochu něco jiného.

Zkoušela jsem si o tom s Tomášem promluvit, ale moc se mi to nedaří. A když jsem se vysněné kulisy pokusila připravit sama, zhltl večeři, vanu jsme přeskočili a novinek v ložnici si v podstatě ani nevšiml. Zkusila jsem tedy ještě jiný způsob, tedy odmítnout ho tam, kde se mi to nelíbí.

Jenže pak jsme měli týden tichou domácnost, protože on to prostě nedokáže pochopit. „Kašli na to, co si budou myslet ostatní, jde o nás dva. Buď ráda, že mě tak vzrušuješ, to je přece úžasný, po tolika letech…“ A k tomu přidal další argument – doma nás obvykle ruší děti a je málo příležitostí.

Na jednu stranu mu musím dát za pravdu, navíc díky jeho zálibě jsme pořád někde venku – nevím, kolik manželských párů jako my chodí tak často na večeře, za kulturou, jezdí na výlety. Jenže přes to všechno, víc než požitek z takových chvílí u mě prostě převažuje pocit strachu a studu, že nás zas někdo načape. Připadá mi, že už to nestojí za to.

Andrea, 40 let