Martina a Tomáš: Brali jsme se v 16 a jsme spolu už 22 let
Někdo nepotká lásku celý život, k Martině a Tomášovi nakráčela odvážně už v pubertě. Potkali se v patnácti, na gymnáziu. Znali se téměř rok, když se jim o silvestrovské půlnoci, jak sami říkají, „přihodila“ dcera. Rodiči se měli stát ještě před maturitou. „Pamatuju si, že byla zima, šli jsme městem a já jsem zabořil hlavu do sněhu,“ vzpomíná Tomáš na den, kdy mu Martina oznámila těhotenství.
„Byl to samozřejmě šok. První, co mě napadlo, bylo, jak se o všechny postarám. Když jsem dorazil domů, oznámil jsem své matce: Babi, nekuř. Moje máma byla tehdy náruživá kuřačka,“ vzpomíná. „Šok, panika, strach s rodiči musely lomcovat řádně. Protože však oba pocházíme z rodin, které drží při sobě, nikdy nám nedali najevo, že nám nevěří, a vždycky nám byli maximální oporou,“ dodává Martina.
Zatímco rodiče podporovali, odborníci spekulovali, že tohle partnerství nemá špetku naděje. Protože Martina s Tomášem se rozhodli vzít, když ještě nebyli oficiálně dospělí, potřebovali k svatbě úřední povolení a posudek psychologa. Měl jim posvětit, že jsou způsobilí být odpovědnými rodiči i manželi. „Připadalo nám to absurdní vzhledem k tomu, že naše dcera byla v tu dobu už na světě. Výsledek posudku byl, že spolu nevydržíme ani půl roku, a že tedy doporučují dítě k adopci. V tu chvíli jsem věděla, že udělám cokoli na světě, ale dceru nikomu nedám.
Následně jsme zjistili, že onen psycholog byl třikrát rozvedený a svým čtyřem dětem pořídil každému vlastní maminku,“ svěřuje se Martina. Jejich dceři bylo už šest měsíců, když spolu stanuli před oltářem. Svatba nebyla podmínka, spíš přirozený vývoj situace. Jenže v patnácti spolu dva lidé obvykle nechodí s myšlenkou, že spolu zestárnou. Ono vůbec představit si v tomto věku budoucnost delší než pár dnů je téměř nadlidský úkol. Žijete ze dne na den a potomka se učíte vychovávat za pochodu. Žádné komplikované přemýšlení, chováte se a jednáte, jak nejlépe umíte. Paradoxně to často funguje lépe než obklopit se návody na život a snažit se z nich logicky pochopit tak křehkou emoci, jakou je láska.
Tomáš s Martinou jsou dnes spolu 22 let a nikdy se netajili tím, že láska je dennodenní tvrdá práce na tisíci a jedné zdánlivě nepodstatných drobností, které dohromady tvoří celek. I oni dva dospěli jednoho dne do okamžiku, kdy si mysleli, že jim štěstí přinese někdo jiný. „Moment, kdy si uvědomíte, jakou bolest způsobujete druhému a jakou ztrátu si způsobujete sami, okamžitě spustil ochranné mechanismy.
Věděli jsme, že jediný způsob, jak chceme prožít své životy, je společně. Množství práce, stavba domu, rostoucí děti, zajetý rytmus, plíživá monotónnost každého dne. Byla by to velmi vysoká cena. Nechtěli jsme ji platit. Začali jsme si znovu dělat právě ty malé radosti: sportovat, objevovat naši zem, víc si cenit chvil společně strávených než hmotných věcí,“ vyprávějí.
Vždycky šli proti proudu a dělají to i dnes. Kde psychologové hlásají hlavně vlastní spokojenost, říkají Tomáš s Martinou, že nejdůležitější je nemyslet na sebe, ale na druhé. „Pokud přijmete tuto filozofii a uvědomíte si, že větší radost je dávat než dostávat, že smyslem života je, aby vás někdo potřeboval, pak budete šťastní ve vztahu i celkově. Podmínkou, aby to fungovalo, je, že najdete člověka, který bude mít stejnou filozofii jako vy,“ uzavírají.
MARTINA A TOMÁŠ TRAGANOVI
