Matka nebo kamarádka?

Emma byla tak udýchaná, že ze sebe sotva dokázala dostat kloudnou větu. Ale až když ji matka dívčiny, se kterou její dcera chodí do stejné třídy, pozvala dál, ztratila řeč docela. Přišla, aby se podělila o své obavy ohledně drog, ale ocitla se v obýváku, v němž si marihuanu balily nejenom teenagerky, ale i jejich matka. „Dívaly se na mě, jako bych spadla z měsíce. Ta hloupá ženská se chová, jako by byla jedna z nich, stejně nezletilá. Jakoby autorita a disciplína byly přežitek,“ rozčilovala se Emma.

VYTOČ SI SVOJI BABIČKU

Překvapilo mě, že právě Emma, která vždy podporovala své dcery, aby se bouřily proti každé autoritě, se jí najednou sama dovolává. Vždycky jí dělalo radost, když byly holky hubaté ve škole, a když zlobily její matku, nejenže je neokřikla, ale všichni mohli z jejího obličeje vyčíst, že jí jejich drzost dělá zlomyslnou radost. Výsledek byl, že babička, když musela, hlídala velmi neochotně a často se vytáčela, protože holky ji neposlouchaly.

Emmu to netrápilo, těšila se, že matce názorně předvede, jak moderní osobnosti svědčí volná výchova. Jenomže v pubertě holky neposlouchaly vůbec nikoho, přestaly chodit do školy, začaly brát drogy. Emma zjistila, že tím, jak léta podrývala autoritu všech ostatních, přišla o svou vlastní. Prošla si velmi těžkým obdobím, nicméně se jí podařilo po několika letech dcery vrátit do škol a probudit je z letargie. Bylo to ale jenom o fous (od katastrofy) a během pěti let Emma zestárla o dvacet let.

KÁMOŠKA SÁMOŠKA

Proč ale tolik matek (a odrostlých dcer) považuje kamarádství mezi rodičkou a dítětem za normální a žádoucí vztah?

Chceme respektovat osobnost dcery, chceme jí dodávat sebevědomí, chceme, aby jí narostla křídla. A k tomu potřebuje naši lásku, péči, vnímavost, ale to není totéž jako pěstovat přátelství.

Své tchyni jsem nikdy k srdci nepřirostla, ale jak mi na jejím pohřbu potvrdila její kamarádka: „Co ovšem obdivovala, byla výchova vaší dcery.“ Líbilo se jí, že mrňavá Eliška měla slušné způsoby. Ale jinak jsme se neshodly. Jako třeba když batole prohlásilo uprostřed polí, že vidělo slona. Tchyně odsekla, ať nevykládá nesmysly, každý přece ví, že v Evropě se sloni na poli nevyskytují. Dětská tvrzení beru vážněji než prohlášení mnoha dospělých – měla jsem vyzkoušené, že pokud moje tříletá dcera říká, že viděla slona, musí tam někde být. Vrátila jsem se s ní zpátky, a skutečně jsme slona našly – na odhozené plechovce byl jeho zřetelný obtisk. Potvrdila jsem si, že se dětem vyplatí naslouchat.

Stejně jako když jsem dceru nechala, ať si rozhodne, kam našijeme aplikaci kočky na její božíhodový kabát. Tvořivost a originalita dítěte je nesmírně osvěžující. Respektovat ji, dávat jí průchod, dávat prostor osobnosti dítěte patří k modernímu rodičovství. Ale to ještě neznamená, že ji matka nebude posílat včas spát, dohlížet na to, že si čistí zuby, že pravidelně a zdravě jí, že respektuje své sourozence, že se chová slušně k dospělým… Jenomže právě toto se mnoha matkám dnes příčí.

Překvapilo mě, že dnes doslova tolik potřebujeme odvahu být matka – být přísnější, zásadovější. A občas se proměnit v přísnou velitelku. A být sama sobě protivná, ale vychovávající. Být kamarádka je rozhodně zábavnější. Ale v zájmu své dcery a v zájmu sebe samotné musíte rozhodovat vy, odpovědnost leží na vás. Jasně stanovit dítěti limity je prospěšné, dcera se tak naučí chápat, co je bezpečné a co není, co se hodí a co se nesluší. A stejně důležitá je pro ni disciplína.

SVĚŘTE SE VRSTEVNICI

Matka i dcera by si kamarády měly hledat mezi svými vrstevnicemi. Je to přirozenější a pro ně zdravější. Pro obě je dlouhodobě prospěšnější, když se naučí být nezávislé – místo toho, aby jedna vyplňovala osamocenost té druhé.

Nahrubo se mateřství dá rozdělit na dvě role: funkční a citovou. K funkční patři krmení, přebalovaní, citové mazlení, broukání… Dítě samozřejmě potřebuje obojí. Jak ale roste, role matky je čím dál víc funkční a méně citová. Funkční role se přitom s věkem mění. Nejdřív jsou to plenky, v osmi letech to znamená dohlédnout, jestli má hotový úkol, v patnácti, že se vrátí domů v rozumnou dobu. Jak dcera roste a naše citová role se zmenšuje, některé matky si tuto ztrátu intimity snaží nahradit tím, že se chtějí s dcerou kamarádit.

Jednou z nejčastějších chyb, jakých se matky na svých dcerách dopouštějí, je, že se jim svěřují s vlastními problémy. Omlouvají si to tím, že si chtějí být s dcerou blízké, chtějí být kamarádky. Ve skutečnosti ale taková matka potřebuje někoho, komu by se mohla svěřit. Začíná to těmi nejlepšími úmysly: chcete, aby dcera věděla, co si opravdu myslíte o tchyni, o sousedovi, o učitelce. Problém je v tom, že dítě není ani morálně, ani emocionálně nebo intelektuálně zralé tuto roli hrát. Pokud je vám čtyřicet a potřebujete se svěřit, svěřte se čtyřicetileté kamarádce, ale neobracejte se na svou dceru.

Jeden psycholog uvádí následující příklad. Pokud vás vytočí, že učitelka nenechá dceru používat mobil během vyučování, můžete být její kamarádka a říct: Učitelka je blbá a ztrácí čas nesmyslnými příkazy. Nebo se můžete chovat jako rodič a říct: Taky bych nevydržela celou hodinu nezkontrolovat si mobil, ale taková jsou pravidla, je lepší se jich držet nebo vám škola mobily úplně zatrhne.

Obě odpovědi sympatizují s dítětem, ale jenom ta druhá ho učí, že svět je plný pravidel a má-li se jím jeden úspěšně prodírat, musí se naučit je respektovat. A taky, budete-li před dcerou podrývat autoritu jiných, dříve nebo později se to obrátí proti vám. A když pak budete nadávat, že si vaše dcera nikoho a ničeho neváží, bude vás oprávněně mít za pokrytce.

Nejlepší způsob, jak pomoci své jak malé, tak odrůstající dceři, když se topí ve smutku nebo si neví rady, je podělit se s ní o svou vlastní zkušenost podobnou její situaci. Povzbudí ji slyšet, že i vy jste zažila její malér, rozumíte, jak jí je. Toto není svěřování se, toto je sdílení zkušeností. Svěřování se je něco, co dceři přidává problémy, sdílení jí pomáhá poprat se s jejími vlastními.

Jakmile se dceři začnete svěřovat, dáváte jí najevo, že ji vtahujete do rozhodovacího procesu. Je v pořádku, když chcete znát její názor, jak vidí věci, co se jí líbí a co nelíbí. Ale klíčové otázky musí rozhodnout matka. Dítěti musí být jasné (protože to mu dodává jistotu), že rodina funguje jako jednotka, ve které rozhoduje rodič.

Samozřejmě že se můžete s dcerou podělit o věci i bez toho, že byste se svěřovala: Tohle si teď nemůžeme dovolit – je faktické oznámení, které vysvětluje vaše finanční limity. Ale prohlášení typu: Nevím, jak splaším peníze, abych měla koncem měsíce na podnájem, je nefér, neměla byste s ním dítě stresovat.

Pokud máte i tak nutkání chovat se k dceři jako kamarádka, měla byste si uvědomit, že kamarádi jsou ti, kteří mají stejný pojem o životě. Dospělí a děti mají o životě a o chápání toho, co se má a co se nemá, velmi odlišné představy. Jsou to často dcery chladných a odměřených matek, které se snaží ze svých vlastních dcer udělat si kamarádky. Nemusíte ale být ani jako psí čumák, ani odměřená, coby matka máte být milující a odpovědná mentorka, která respektuje osobnost dítěte a má pro něj uznání. A přitom vést dítě k disciplíně, k návykům, které mu pomohou úspěšně dospět. Kamarádku si hledejte mimo rodinu. Pokud nechcete být jedna z matek, které brečí dceři do telefonu a vydírají ji, aby s nimi trávila víc času.

PUBERTA A MATEŘSTVÍ

Pozorujete chování příbuzných a známých puberťaček, myslíte, že přibližně víte, co vás čeká a stejně je to šok. A nejenom pro vás, ale hormony, které s ní mlátí, jsou šok i pro vaši milovanou ratolest. Jenomže právě touto vzpourou, částečným odcizením a popíráním vašich hodnot se dcera může osamostatnit a vyloupnout se jako nezávislá osobnost. Je to další z momentů, který je mnohem hůř zvládnutelný, když se snažíte být dceři kamarádkou. Ona se v této fázi nepotřebuje družit, potřebuje se s vámi měřit. Chce vás střídavě respektovat a nenávidět. Myslete na to, že kamarádů může mít hodně, ale matku jenom jednu. Vzdát se této role vás ochudí a jí zkomplikuje dospívání.

Hledala jsem příklady mateřství v literatuře a zaujalo mě, jak často je postava matky mrtvá nebo nepřítomná. A když není ani jedno, ani druhé, pak je matkou chybující. Samozřejmě že pokud jsme, jsme chybující. Ale to není důvod se mateřství vzdávat nebo z něj utíkat do kamarádství. Pokud ustojíte vztah, kterému se dostává láska a ochota vychovávat, dcera vás bezpočtukrát za vaše statečné mateřství odmění. Nemusíte být jak Kainarův seschlý věchýtek, můžete být svižná a moderní, a přitom maminka s velkým M. Na světě není většího privilegia, tak proč se ho vzdávat?

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.