Matky a dcery: Navždy spolu

Vztah mezi matkou a dcerou je označován za nejtěsnější pouto na světě. Silné pouto vzniká už v těhotenství a hluboká symbióza přetrvává i po narození. První tři roky je matka pro svou dceru absolutní vládkyní nad všehomírem. Okolo tří let se u dítěte objeví první období vzdoru, kdy dochází k uvědomění si JÁ, kdy se odváží udělat první krůčky jiným směrem, ale elastické pouto ho vždycky přitáhne zpět. V tomto období se do zorného pole holčičky dostává více také otec, díky kterému holčička zjišťuje, že existuje také jiný živočišný druh, a začne si vůči němu vymezovat svoji roli, zatímco matka slouží jako identifikační vzor s vlastní sexualitou. (Podle autora knihy Anatomie lásky Guye Corneaua se žena na sebe jako na ženu dívá očima otce, ale ženství se učí od matky.)

Především ale také dochází k prvnímu období separace od matky, kdy dcera objevuje, že ona a její matka není jedna a tatáž osoba. Do té doby je spojení mezi matkou a dcerou natolik těsné, že se projevuje i v komunikaci při známém rodičovském plurálu: „My jsme papaly, my jsme spinkaly atd.“ A právě proto, že je to vztah tak blízký, vznikají v něm stejně silné konflikty a střety zájmů a proces separace bývá tak složitý a bolestivý.

Moje holčička mi rozumí

„Vztah mezi matkou a dcerou je složitý, protože je tak důvěrný. A důvěrné vztahy jsou složité, protože do nich hodně investujeme,“ říká psycholožka PhDr. Šárka Gjuričová z Institutu rodinné terapie Praha.

Její kolegyně MUDr. Lea Brodová se na vztah mezi matkou a dcerou dívá i z pohledu kulturních a genderových stereotypů. Jako příklad uvádí výzkum, kdy novorozeného chlapečka převlékli do holčičích oblečků a opačně. „Zjistilo se, že je úplně jedno, jakého pohlaví skutečně miminko bylo, okolí se k němu chovalo podle toho, jaké obecné vědomí mělo v dané kultuře o chlapcích a děvčatech. U domnělého kluka se vyzdvihovalo, že hodně křičí a bude mít silné plíce, u holčiček, jak se hezky dívají a podobně,“ říká.

Z podobných výzkumů vyplynulo, že se matky na své dcery oproti synům víc dívají, víc s nimi komunikují a mají pocit, že jim víc rozumějí, a jsou spokojenější s výchovou než u chlapců.

Jsi hrozná!

K druhému radikálnímu vymezení se vůči rodičům, a tedy i matce, dochází v pubertě. „Z toho piedestalu se rodič ve skutečnosti zřítí už mnohem dříve, tak kolem desátého a jedenáctého roku, kdy dítě zjistí, že rodič není bez chyby, a přichází pocit zklamání a pohrdání. Anebo se naopak z matky a dcery mohou stát nejlepší kamarádky,“ upřesňuje Šárka Gjuričová.

Vymezení dcer vůči matkám bývá ale často dramatické už jen proto, že ženy jsou - na rozdíl od věcnějších mužů - mnohem emocionálnější. Máma je najednou trapná, staromódní a má příšerné názory, a mámě je líto, že přichází o svoji kamarádku a že si její krásná holčička barví vlasy namodro a vypadá jako bubák.

„Pochopit, že dítě najednou vidí věci jinak, bývá pro rodiče těžké. Rodiče by se prostě v tomhle období měli smířit s tím, že můžou udělat cokoli, a bude to špatně,“ uvádí Lea Brodová. „Odpor dcer vůči matkám je v tomto období ale zcela v pořádku a je důležitý právě proto, aby došlo k separaci, aby se dcera uměla podívat na svět svýma očima, ne očima své matky. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je to období nesmírně těžké, kdy rodič je za své dítě ještě právně zodpovědný, ale prakticky nemůže dělat už skoro nic, jenom se modlit, aby to přežilo ve zdraví,“ říká psycholožka Martina Porkertová.

Z pohledu odborníka ale potvrzuje, že pořádná puberta je důkazem toho, že se takové oddělení skutečně pořádná puberta je důkazem toho, že se takové oddělení skutečně povedlo.

povedlo. „Některé dívky vzdorem v pubertě neprojdou, všechno vypadá bezproblémově, ale později zjistí, že se nedokážou vůči svojí matce vymezit a zůstávají v jejím vlivu. Setkávám se i s případy, kdy si matka a dcera nebyly nikdy tak blízko, aby si takové oddělení mohly dovolit. Jde o to, že se taková dcera bojí úplně oddělit od své matky, protože má podvědomý strach, že by o ni přišla definitivně,“ dodává.

Chyba ve vývoji Pokud se puberta podaří přežít oběma stranám ve zdraví, ve vztahu matky a dcery může opět dojít k postupnému sbližování, aby se v ideálním případě dostal do fáze vztahu dvou dospělých žen, kdy si matka své dcery váží, i když řadu věcí dělá jinak než ona, a dcera bere matku jako tu zkušenější, ke které si může přijít kdykoli pro radu. Pokud se ale v průběhu vývoje vztah někde zastaví, stane se zdrojem řady chronicky známých střetů a nedorozumění. Například pokud se zasekne už v dětství a matka zůstane pro dceru navždy bohyní, bude se dcera i v dospělosti snažit všechno dělat tak, aby se to její takzvané „vnitřní matce“ líbilo a byla s ní spokojená.

Zásek v pubertě vede k opačnému extrému, kdy matka odmítne nad dcerou pustit kontrolu, takže cokoli její dospělá dcera udělá, je špatně, a matka pro dceru zůstane vždycky tou trapnou paní, která nic nechápe. Časté je také takzvané narcistické prodloužení, kdy matka do své dcery vkládá to, co sama nestihla, a na dceru klade obrovské nároky, nebo matky, které zůstávají nejdůležitější osobou v životě dcery, i když se dcera vdá, a v podstatě zabírají místo jejího partnera, což zajímavě komentuje Lea Brodová: „Všimněte si, že muži, kteří mají příliš blízký vztah s matkou, jsou bráni jako mamánci, zatímco blízký vztah mezi matkou a dcerou naše kultura preferuje.“

Kde jsem to zvorala?

Co se týče vývoje vztahu a výchovy, nabízí Lea Brodová i opačný názor z pohledu dnešního rodiče. „Výhodou tradičních společenství bylo, že bylo přesně dané, jak ve výchově postupovat. Dnes máme mnohem více svobody a můžeme k výchově přistupovat rozdílně, ale také za to pak neseme zodpovědnost. Když se dítěti nedaří a není úspěšné, rodiče si to dávají za vinu,“ říká Lea Brodová.

Zároveň ale dodává, že matky byly ve své absolutní moci a zodpovědnosti alespoň částečně osvobozeny. „Máma je samozřejmě důležitá, ale když něco nevyjde, neznamená to, že za to může vždycky jen ona. V industriální společnosti otec chodil do práce a vydělával, zatímco matka byla doma a starala se o děti. Za cokoli, co se ve výchově zvrtlo, mohla tedy automaticky ona. V psychoanalýze dokonce existoval pojem schizofrenogenní matka, kdy se věřilo, že některé matky mohou u dítěte vyvolat schizofrenii,“ říká Lea Brodová. Dnes do vývojové hry vstoupili už i otcové, i když je to podle Šárky Gjuričové a Ley Brodové prozatím změna výraznější spíš navenek než uvnitř hlav. Když se něco nepovede, je to většinou stále matka, která si řekne: „Sakra, kde jsem to zvorala?“

Jiný pohled nabízí ale Martina Porkertová, která souhlasí, že otec v dnešní rodině nemá takovou pozici jako dříve, ale to může mít na dcery spíš negativní dopad. „Zatímco dříve to byla hlava rodiny, člověk, který v rodině rozhodoval o všem, dnes bývá v pozadí nebo chybí úplně. Matka, která často zastupuje jeho i svoji roli zároveň, má pak v očích dcery neomezenou moc a dokáže vše. To potom v dceři vyvolává pocit, že ona tohle musí zvládnout taky, a logicky si pak o to hůř hledá partnera, který by se jí vyrovnal.“

Nechci být stejná!

Každá dcera jednou vysloví větu: „Ježiši, teď jsem úplně jako moje matka!“ Psychologie zná dokonce diagnózu zvanou matrofobie neboli strach dcer z toho, že budou stejné jako jejich matky. Otázka je, zda je skutečně důvod se takové kletby tolik bát. „Já tomu říkám rodinné stříbro, je to něco, co se dědí, co důvěrně známe, a postupem času to začneme dělat nevědomky taky, protože jsme v tom vyrostly,“ říká Martina Porkertová.

Pokud se takové stříbro týká postupu při pečení buchet nebo žehlení prádla, není důvod se mu bránit, ale pokud jde o věci závažnější, které vám skutečně vadí nebo komplikují život, máte moc z takzvaného transgeneračního přenosu traumatu vystoupit. „Stačí, když si konkrétní věc, která nám vadí, zvědomíme, což zní jednoduše, ale je to dlouhodobý proces. Důležitý okamžik je právě to uvědomění,teď se chovám stejně jako moje matka‘ a další fází uvědomění, jestli to tak chci, nebo ne. Prostě si v klidu vybrat a podle toho na sobě začít pracovat,“ říká Martina Porkertová.

Aby to nebylo jednoduché, upozorňuje, že naše štěstí závisí do velké míry také na tom, zda naplňujeme domnělá očekávání rodičů. Pokud je takové naplňování v harmonii s tím, co jste sama chtěla, je to fajn. Pokud ne, útěchou vám může být, že svoje matky řešily i naše matky a babičky, jak potvrzuje Šárka Gjuričová. „Dobře si vzpomínám, jak to vypadalo, když za mojí sedmdesátiletou babičkou přišla na návštěvu její devadesátiletá maminka. Hned od dveří na ni houkla, že je skoro poledne, a ona nemá navařeno. A babička? Ta vyskočila jako zajíc a začala dělat oběd.“

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie