Menší sebekontrolou k lepšímu životu?

O sebekontrole se dnes mluví jako o jedné z nejdůležitějších naučených vlastností. Ze studií opakovaně vyplývá, že lidé s lepší sebekontrolou jsou zdravější, šťastnější, bohatší, vzdělanější, spokojenější se svou prací a také žijí naplněnější partnerský život. V některých zdrojích se pak dokonce hovoří o tom, že sebekontrola má pro člověka minimálně stejný význam jako inteligence. Když jsem při přípravě tohoto článku pročítala internetové komentáře na tohle téma, v žádném jsem nenarazila na otázku „jak mám být na sebe méně přísná?“.

Zato volání o pomoc typu „chtěla bych mít silnější vůli, co mám dělat?“ jsem našla nepočítaně. Máme pocit, že se silnější vůlí a lepší sebekontrolou by se dostavil pocit větší spokojenosti, větší úspěch, a tedy lepší život. Že kdybychom pokaždé dokázali odmítnout zmrzlinu a sníst místo toho jablko, budeme šťastnější. Že kdybychom se v této chvíli přestali povalovat na gauči a šli si zaběhat, budeme sami pro sebe snesitelnější. To je sice v určité míře pravda, ale slova „určitá míra“ tu hrají důležitou roli. Zatímco někteří ji nesplňují, druzí ji značně překračují. Dokážou si odepřít všechny zmrzliny a nahradit je jablky. Umějí vstát z gauče a jít běhat. Problém je, že z toho nemají žádnou radost.

Jak píše ve své knize Overwhelmed: Work, love and play when no one has the time americká novinářka Brigid Schulte, když je každý zvládnutý krok třeba odškrtnout v diáři, vyhodnotit, podrobit analýze, postupně se z jednotlivých kroků stávají povinnosti. Až jsme jimi tak zavaleni, že nemáme čas na nic jiného. Zkuste si odpovědět na otázku, kdy jste naposledy měli volný čas a kdy naposled jste něco dělali bez pocitu, že by vaše konání mělo přinést nějaký výsledek? Veškerý čas se u řady lidí zaplnil snahou o dosahování met plněním úkolů, které si sami uložili, kontrolou výsledků a updatováním plánů. Sebekontrola pro ně přestala být dobrým pomocníkem, ale začala být zlým pánem.

ŠPATNĚ NASTAVENÁ MOTIVACE

Ale abychom se správně pochopili: motivace, stanovování cílů a postupné směřování k nim není vůbec nic špatného. „Co ale bývá problém, je způsob, jakým si cíle vytyčujeme. Že je kolikrát jen odkoukáme od někoho jiného, případně někomu dovolíme, aby nám je určil. To ale nejsou naše cíle,“ upozorňuje psycholožka Katarína Filasová. To nejsou cíle, kdy jejich dosahováním strávíme klidně celý život, protože cítíme, že mají smysl, a tak žádné úsilí není marné. Tohle jsou cíle, o nichž kolikrát ani nevíme, proč je vlastně plníme. Nejít na večírek a učit se cizí jazyk může vyžadovat obrovskou dávku sebeovládání, anebo úplně malou, když víte, proč to děláte a že tak činíte kvůli sobě.

Moje kamarádka se tři měsíce tvrdě připravovala na soutěž v bodybuildingu, nesměla si dát ani kafe. Probíraly jsme spolu, jak vypěstovat tak přísnou vůli. Vysvětlovala mi, že v devadesáti procentech případů o tom vůbec nepřemýšlí. Zajímavé je, že slovo sebekontrola Eva za celou dobu nepoužila. Její konání bylo naprosto přirozené – občas sice přinášelo nepohodlí, ale cíl jí v důsledku správné motivace jasně vymezoval hranice.

Pevná vůle ani sebekontrola nejsou vlastnosti, které máme od narození. Obojí je spíš způsob našeho prožívání a našich voleb. Jedná se o schopnosti, z nichž si můžeme na zbytek života uplést nepříjemný bič – když plníme, co nám není vlastní. Anebo také vydláždit cestu k životu, po jakém toužíme – když si plníme sny.

ZAPOMEŇTE NA PERFEKCIONISMUS

Ale tak úplně jednoduché to není. Můžete žít v souladu se svými ambicemi, pořád to ale bude v době, která je charakteristická extrémním nátlakem na výkon a dokonalost a rovněž přítomností velkého množství lidí kráčejících za podobnými cíli jako vy. A ačkoli se říká, že to nejlepší, co pro sebe v dnešním světě můžete udělat, je přestat se ohlížet na ostatní, všichni víme, jak složité to je. „Udržet vědomí toho, že druhý je jiný, má jinou výbavu, zkušenosti, a nepropadnout pocitu, že moje já je horší, se dnes daří opravdu málo lidem. Většina sama sebe vyhodnocuje jako horší, a tak začínáme s honičkou, abychom to,dorovnali‘,“ říká Katarína Filasová.

Právě představa, že bychom na své cestě měli být jinde, než aktuálně jsme, má pak za následek úporné snažení a až přehnané sebeovládání: dělám to tak, jak bych měl? Anebo druhý extrém – absolutní rezignaci. Té si nedávno všiml i americký novinář a autor kuchařek Mark Bittman, když se v časopise Time zamýšlel nad tím, jak se změnilo naše stravování pod vlivem přítomnosti milionu cizokrajných ingrediencí v supermarketu za rohem, čtyřiadvacetihodinových kuchařských show, blogů a Instagram fotek, z nichž vám kapou sliny až na ponožky. A víte, co si myslí? Že místo, aby nás motivovaly vařit, způsobují, že si radši objednáme pizzu nebo jídlo z fastfoodu. „Kdybychom vařili, nebyli bychom ani zdaleka tak perfektní jako naše vzory. A když nemůžeme být perfektní, nesnažíme se být ani dobří,“ říká. Psycholožka Katarína Filasová k tomu dodává: „Bohužel toto je přístup, který nám dokáže úplně zničit život. “

Ale zpět k prvnímu zmíněnému. Potřebou dohnat své vzory a být perfektní na sebe vytváříme velký tlak, který přináší jenom stres, vyčerpání, a naopak skoro nikdy to, kvůli čemu ho vyvíjíme. Neříká se nadarmo, že životního partnera potkáte s největší pravděpodobností ve chvíli, kdy se přestanete snažit. O úspěchu, štěstí, radosti platí něco podobného: dostaví se, když jim to dovolíte. Tím neříkám přestat o ně usilovat, jen možná s o něco menší vervou než dosud. Prostě abyste jim v napěchovaném životě udělali skulinu, kterou k vám vůbec můžou proklouznout.

PUSŤTE PŘÍSNOST K VODĚ

Nedávno jsem dělala rozhovor s velmi úspěšným byznysmenem. Když jsem se ho ptala, jak úspěchu dosáhl, řekl mi, že se dostavil až ve chvíli, kdy se vzdal posedlosti: být všude, stihnout všechno, zkontrolovat všechno a znát veškerou konkurenci. Prostě a jednoduše: tomuhle muži se začalo dařit přesně ve chvíli, kdy se po letech rozhodl nejít na dřeň, nikomu nic nedokazovat a svoje podnikání, o kterém několik let jenom snil, si užít. Ostatně s tím plánem kdysi odcházel z velké korporace a svůj byznys zakládal.

Tento přístup je poměrně výjimečný, sama kolem sebe obvykle vnímám přesně opačný. Hlavně ve chvíli, kdy nám život do cesty postaví překážky, to buď vzdáme, nebo se zakousneme ještě víc. „Dát tomu všechno“ je heslo dneška. Vyhodili nás z práce? Budeme studovat. Nedaří se byznys? Nebudeme pracovat dvanáct, ale šestnáct hodin denně. Mám kolem sebe lidi, kteří si nakládají tolik a jsou na sebe tak přísní, že už se s nimi kolikrát nedá ani bavit. To neznamená přestat mít ambice, vyhodit plány a stát se lenochem. Ale znamená to především, že když si na naše více či méně ambiciózní cíle občas záměrně „dovolíme“ zapomenout a povolíme to nezměrné úsilí, budeme mít minimálně pocit, že život je jaksi méně namáhavý.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.