Míla Sehnalová: Mám v péči osm romských dětí

„Když jsem žádala o svěření dítěte do péče, nikdy jsem neměla nároky na vzhled dítěte, intelekt rodičů a podobně. Všechny moje děti jsou romské a společně jsme museli překonat i řadu těžkých období.“ Míla Sehnalová vlastní děti mít nemohla, ale vždycky po nich toužila. O svěření dítěte do pěstounské péče poprvé požádala v roce 1988, když jí bylo dvacet sedm let. „Skočila jsem do toho rovnýma nohama, nic jsem o tom nevěděla, ani to, že se na děti berou příspěvky v podobě pěstounských dávek,“ vzpomíná.

Jako první k ní přišel dvouapůlletý Péťa. „Říkám si, že to opravdu nebyla náhoda, že zrovna on byl první. Zvládnout Petra bylo doopravdy náročné.“ Petr neuměl mluvit ani jíst, protože v kojeneckém ústavu dostával pouze kašovitou stravu. Zmocňovaly se ho nekontrolovatelné záchvaty vzteku.

„Dnes je mu dvacet sedm let a teprve před čtyřmi lety mu diagnostikovali Aspergerův syndrom. Když byl malý, tak mi říkali, že jsem ve výchově málo důsledná, a proto se takhle projevuje. Důvodem ale bylo toto postižení.“ Postupem času k Petrovi přibyl Milan a pak Robert. „Milanovi je dnes třicet dva let a ani s ním to nebylo snadné. Bral drogy, kradl. Ale nakonec se z toho dokázal dostat – když opustil toto prostředí, odešel do Anglie, kde se postavil na vlastní nohy a pracuje jako tlumočník.“

Z Roberta, kterému je dnes třicet jedna let, má Míla také radost, vystudoval vysokou školu, založil rodinu a má syna. Ke třem chlapcům pak přibylo pět dívek: Denisa, Nikola, Miriam, Rosalinda a Veronika. Denisa i Miriam jsou vyučené; Nikola – ač je dospělá – bude v Mílině péči i nadále, protože je mentálně postížená a k tomu jí byl diagnostikován autismus. Míla se snažila děti vychovávat a klást na ně nároky odpovídající jejich handicapům. Což byl v mnoho případech i důsledek dlouholeté ústavní péče.

„Nejtěžší bylo nezhroutit se, když s dětmi přišly nějaké problémy. Musela jsem si uvědomit, že některé věci prostě nezměním, že se musím smířit s tím, jak to je. Dětem dokážete dát nějaký základ, ale všechno ostatní je pak už na nich. Postavit na vlastní nohy se musí samy, třeba si i natlučou, ale vlastní zkušenost je důležitá. Pomoc a péče nekončí úředním ukončením pěstounské péče,“ dodává Míla Sehnalová.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.