Míla Sehnalová: Mám v péči osm romských dětí | e15.cz

Míla Sehnalová: Mám v péči osm romských dětí

ZDROJ: Ženy - E15

Monika Otmarová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Často kolem sebe slyším, že vychovávat dnes dítě chce pořádnou dávku odvahy. Pěstounka Míla Sehnalová jich sama vychovala hned osm.

„Když jsem žádala o svěření dítěte do péče, nikdy jsem neměla nároky na vzhled dítěte, intelekt rodičů a podobně. Všechny moje děti jsou romské a společně jsme museli překonat i řadu těžkých období.“ Míla Sehnalová vlastní děti mít nemohla, ale vždycky po nich toužila. O svěření dítěte do pěstounské péče poprvé požádala v roce 1988, když jí bylo dvacet sedm let. „Skočila jsem do toho rovnýma nohama, nic jsem o tom nevěděla, ani to, že se na děti berou příspěvky v podobě pěstounských dávek,“ vzpomíná.

Jako první k ní přišel dvouapůlletý Péťa. „Říkám si, že to opravdu nebyla náhoda, že zrovna on byl první. Zvládnout Petra bylo doopravdy náročné.“ Petr neuměl mluvit ani jíst, protože v kojeneckém ústavu dostával pouze kašovitou stravu. Zmocňovaly se ho nekontrolovatelné záchvaty vzteku.

„Dnes je mu dvacet sedm let a teprve před čtyřmi lety mu diagnostikovali Aspergerův syndrom. Když byl malý, tak mi říkali, že jsem ve výchově málo důsledná, a proto se takhle projevuje. Důvodem ale bylo toto postižení.“ Postupem času k Petrovi přibyl Milan a pak Robert. „Milanovi je dnes třicet dva let a ani s ním to nebylo snadné. Bral drogy, kradl. Ale nakonec se z toho dokázal dostat – když opustil toto prostředí, odešel do Anglie, kde se postavil na vlastní nohy a pracuje jako tlumočník.“

Z Roberta, kterému je dnes třicet jedna let, má Míla také radost, vystudoval vysokou školu, založil rodinu a má syna. Ke třem chlapcům pak přibylo pět dívek: Denisa, Nikola, Miriam, Rosalinda a Veronika. Denisa i Miriam jsou vyučené; Nikola – ač je dospělá – bude v Mílině péči i nadále, protože je mentálně postížená a k tomu jí byl diagnostikován autismus. Míla se snažila děti vychovávat a klást na ně nároky odpovídající jejich handicapům. Což byl v mnoho případech i důsledek dlouholeté ústavní péče.

„Nejtěžší bylo nezhroutit se, když s dětmi přišly nějaké problémy. Musela jsem si uvědomit, že některé věci prostě nezměním, že se musím smířit s tím, jak to je. Dětem dokážete dát nějaký základ, ale všechno ostatní je pak už na nich. Postavit na vlastní nohy se musí samy, třeba si i natlučou, ale vlastní zkušenost je důležitá. Pomoc a péče nekončí úředním ukončením pěstounské péče,“ dodává Míla Sehnalová.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor: Monika Otmarová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video