Miláčku, stůňu!
Připadáte si jako ve snu. Hovíte si v oblíbeném pyžamu pohodlně v pelechu zachumlaná od hlavy až k patě, na nohou teplé ponožky a pod hlavou stovky polštářů. Stačí jen křiknout: „Lásko, mám žízeň!“ V tu chvíli se směrem k lazaretu na podnose nese lahodně vonící čaj – pro jistotu s vitaminem C. Ovladač od televize máte na dosah ruky. V případě potřeby můžete mít k dispozici knihu, čerstvé pečivo, ovoce či vydatnou polévku.
Pomineme-li, že se v téměř ideální chvíli určitě necítíte nejlépe, nos máte jako rajče červený a od rýmy celý ušmudlaný a v hlavě slyšíte znít přinejmenším celý orchestr, je to představa více než jen lákavá. I když přiznejme si, který „pan úžasný“ by vydržel svou partnerku takto ochotně obskakovat bez řečí typu: „Zase ti něco je, zase tě něco bolí. No jo, ženská. Nejsem tvá služka.“
Nemoc počká, plotna nikoliv
Většina žen, ať už svobodných, vdaných, rozvedených, s dětmi či bez nich, dle statistik stůně méně než jejich protějšek. Odborníci soudí, že tento fakt je zapříčiněn především obavou pocházející z období matriarchátu. Lépe řečeno mateřským pudem, kvůli němuž nemůžete strachy zamhouřit oči. Hlavu máte plnou myšlenek, kdo se postará o rodinu. Kdo dětem, příteli, manželovi či jinému členovi domácnosti zajistí teplou večeři, vypere, vyžehlí a uklidí.
Jen žádný stres. V dnešní době naštěstí existují myčky, a tak alespoň mytí nádobí můžete s „klidným“ svědomím přenechat mužské polovičce. Supermarkety přetékají docela poživatelnými polotovary. Pár dní se domácnost obejde bez matky živitelky, pečovatelky a ošetřovatelky. Uvelebte se v posteli a vypoťte z těla vše, co do něj nepatří. Nejen ono, ale určitě i blízcí, budou spokojenější, když budete plná síly a energie.
I udatného rytíře dokáže skolit rýma
Nemějte strach říci: „Omlouvám se, ale bolí mě hlava a necítím se příliš dobře. Mohl bys prosím ztlumit televizi (na kterou se mimochodem již od návratu z práce naprosto soustředěně díváš)?“ Říká se, správní chlapi nepláčou. Ano, v akčních trhácích a velkofilmech můžete sledovat hrdiny s ošlehanou tváří, letmým strništěm a atletickou postavou. Bez mrknutí oka dovedou skolit pěknou řádku gangsterů. Čelí dennodenně přítomnosti smrti, ale bohužel ani ona nedokáže vyloudit z jejich pomněnkově modrých očí jednu jedinou slzu, která by romanticky protnula jejich drsnou tvář.
Váš protějšek s nímž sdílíte lože, není žádný „hero“, je normálním mužským odolávajícím sice urputně nastupující nemoci jako dravé šelmě v gladiátorském klání, leč někdy zcela marně. Nenechte se zmást přívalem hollywoodské klasiky. I hrdinu dovede skolit obyčejná rýma. Při prvním „vážném“ zakuckání chrchlá a soplí stejně jako vy.
Jako malé dítě!
Ty tam jsou domněnky v jeho hlavě o vaší údajné hypochondrii. Myšlenky zavrhující otroctví ve prospěch partnera se rozplynou jako pára nad hrncem. Z chorého se pomalu ale jistě stane chromý, bezmocný a nemohoucí učinit jakýkoliv pohyb. Rýma se rovná ortelu smrti a teplota? Ta znamená již jednu nohu v hrobě. Z pokoje se ozývá sténání a hekání postřeleného zvířete, které žadoní o milost. Skřípete zuby, rvete si vlasy a opakujete si, že nejste žádné „hop a skoč“. Jenže miláček stůně! Přehráváte si scénáře, co by se asi stalo, kdybyste skučící zvíře nechala napospas své bolesti. Přežilo by? To víte, že ano. Přežilo.
Partner by se po několika hodinách strávených na smrtelné posteli pyšnil svou udatností a chrabrostí, díky níž odolal ataku nebezpečného onemocnění (jakým je například rýma). Okázale by naznačoval, jak postradatelná jste byla v procesu jeho rekonvalescence. Nepotřeboval chůvu či opatrovatelku. Zvládl vše sám. Potlačte smích. Zatněte zuby. Zapomeňte na pilulky, které vyplivoval jako malé dítě ještě dříve, než je měl skutečně v puse a řval: „Nechci prášky. Nechutnají mi. Nechci!“
Odstraňte vzpomínky na scény, kdy jste musela drtit pilulku a smíchat jí s ovocným přeslazeným čajem či hroznovým cukrem, aby „udatný“ nepoznal, co ve skutečnosti požívá. Oprostěte se od časů, kdy jste se málem vžila do role kojné. Stačilo, aby miminko jen drobátko začalo natahovat moldánky, v tu ránu jste k němu preventivně s rychlostí světla v zádech uháněla. Ještě ani nestihlo vztáhnout pacičky směrem k místu, kde jste se dle jeho mínění údajně nacházela. Ano, údajně, jelikož i jen pootevření očních víček by mohlo způsobit nemocnému těžkou újmu na již tak chabém stavu.
Když jej milujete…
Realita je úsměvná a neúprosná, ale přiznejte si na rovinu, která by svého milého odmítla a nechala ho napospas zákeřným virům a bacilům. Téměř vždy zapřete i poslední zbytky své soudnosti a přenesete se přes své ješitné já. Co byste pro něj neudělala, když jej milujete…
Autor: Petra Konečná
