Miluji ho... ale jeho taky...!
Chtělo by se mi podotknout bohužel. A ačkoli nehodlám hlásat bezuzdné oddávání se vášním a divoké přelety z jedné postele do druhé, po nichž zůstávají rozbořené domovy, plačící děti a rozvodoví právníci si kupují nová vozidla značek Audi, Mercedes a Masserati, upřímně a zcela seriózně říkám, že se můžete zamilovat do dvou chlapů najednou, i když nejste žádná „rajda“. (A pro ty největší „expertky“ ani dva nemusí být konečné číslo.)
Stalo se mi to. Přiznávám. A stalo se to v tu vůbec nejpitomější chvíli. Vlastně je to klasika. Když někoho sháníte, nemůžete na žádného solidního typa natrefit. A čím zoufaleji hledáte, tím nemožnější je objevit aspoň trochu použitelného jedince. Sklady s chlapy jsou totálně vymetené a v tom nejposlednějším rohu se pod dekou z pavučin nekrčí snad už ani čtyřicetiletý panic s bobřím předkusem. Ovšem v okamžiku, kdy jste spokojeně zadaná, začne se najednou kolem vás rojit celé hejno zajímavých chlapíků…
S Tomem jsme měli za sebou rok pohodového společného bydlení, vybrané zásnubní prstýnky a naše rodiny braly svatbu jako jistou věc. Otázkou nebylo, jestli svatba bude, šlo už jenom o to kdy, jestli spíš v únoru v duchu valentýnské romantiky na čerstvém prašanu, nebo jestli bude lepší počkat do jara a oddat se rovnou na kvetoucí louce. Vůbec nic mi s ním nechybělo, nic zásadního mi na něm nevadilo a byla jsem do něj zamilovaná.
A pak jsem při řešení spolupráce na sérii PR článků pro jistou developerskou firmu potkala jeho – velmi kreativního, rozevlátého architekta. Svobodného a svobodomyslného, trochu bohéma, přesto s velmi citlivou duší. Působil na mě tak trochu jako zjevení z jiného světa. Nebudu to natahovat, Janův mix vlastností byl pro mě příliš nebezpečným koktejlem. A po třech týdnech odolávání jsem se toho koktejlu napila a nemohla jsem přestat.
Peklo mezi dvěma postelemi
Nebylo to vůbec jednoduché, a oč to bylo složitější, o to víc mě to bolelo. Milovala jsem oba, oba byli v posteli na jedničku a ani jednomu jsem nechtěla ublížit. Takže ač nejsem od přírody lhář, musela jsem se naučit kličkovat, vymlouvat se a neříkat pravdu. Dělalo se mně samé ze sebe špatně, když už jsem podruhé v jednom týdnu spala u kamarádky Petry, která prochází vážnou porozchodovou krizí, takže ji fakt nemůžu nechat v noci samotnou…
Abych jednomu vynahradila to, oč jsem ho ošidila kvůli druhému, bičovala jsem se k extrémním výkonům. Fantazie jela na plné obrátky, milé pozornosti, romantické večeře a únosy na výlety se ze mě jen sypaly. A k tomu mě okolí včetně snoubencových tetiček horem dolem chválilo, jak jsem celá rozkvetla a jak zářím. Láska holt dělá s člověkem divy a já jela jako dynamo, vždyť jsem měla té lásky dvojnásobnou porci. Stereo život ale nebyl dlouhodobě udržitelný, navíc se divím, že mě nevyhodili z práce, které jsem se v té době věnovala zoufale málo. Když na mě tahle eskapáda praskla, vlastně se mi i tak trochu ulevilo. Přestože se mnou navždy přestal mluvit Tom, celé jeho příbuzenstvo i část mého, neboť jsem doživotně svým „rajdovstvím“ pošpinila čest rodiny. A citovou vichřici nakonec neustál ani Jan a já zůstala sama.
Dodnes mi ve slabých chvilkách oba chybějí, protože jsem – věřte, nebo ne – oba milovala. A pochopila jsem tvrzení evolučních psychologů a sexuologů, že monogamie není pro člověka přirozená. Že je to jen kulturní vzorec a zřízení, ve kterém je snazší a výhodnější žít. Než jsem si sama prošla touto zkušeností, dokázal mě tenhle názor vzteky zvednout ze židle. Kde je nějaká romantika a láska? A co všechny ty hollywoodské slaďáky, u kterých jsem spotřebovala nejedno rodinné balení papírových kapesníčků?! Teď už líp rozumím tomu zvířátku v sobě. V šestadvaceti ale pomalu začínám přemýšlet o dětech. A těm bych ráda dopřála jen jednoho tatínka a přehlednější rodinnou strukturu bez úletů a bokovek. Ovšem nikdy neříkej nikdy, že…
Nekazit obraz světice
„O tom, jak muž poletuje mezi několika dámami, byly popsány hory papíru. Ale žena jako by se nemohla zamilovat do více mužů. Může, jen to není tak běžné,“ podotýká partnerská terapeutka a psycholožka Mgr. Jana Tomačáková. Podle ní se ženy drží víc norem a předpisů, mívají přísnější výchovu a je jim odmalička více vtloukáno do hlavy, co je správné a co ne. „Navíc v tomto směru pořád panuje v naší společnosti dvojí morálka. Zatímco záletný muž je vnímán okolím víceméně jako sekáč, co to umí se ženami, nevěrná žena je děvka, které se dostane odsudku a určitého vyobcování z tzv. slušné společnosti jak od mužů, tak i od žen. A také ji víc brzdí děti a domácnost. Ale vždy ji neubrzdí,“ dodává terapeutka.
Žena zamilovaná do dvou nebo dokonce i více mužů je zkrátka tabu, o kterém se raději moc nemluví. „V nepopisování faktu, že i žena může být okouzlena více muži zároveň, vidím snahu nekazit obraz ženy jako matky-světice, která kvůli starosti o děti a rodinu zapomíná na své osobní blaho a potřeby. A také staletí přetrvávající podprahový strach mužů, kteří si neumějí poradit s představou ženy, která je ve svých rozhodnutích a prosazování vlastních tužeb zcela samostatná,“ podotýká psycholožka. Jaké to je, když žena miluje víc mužů najednou, píše například spisovatelka Sylva Lauerová ve svém erotickém románu Hračka. Kromě velmi otevřeného popisu vášní a orgastických extází však zmiňuje i duševní peklo, kterým žena zamilovaná na více frontách prochází. A nemusíte být zrovna autorkou odvážných románů, abyste věděla, oč jde.
„…mezi dvěma kluky se rozhoduju už dva roky a pořád jsem tam, kde na začátku. Je mi hrozně, přemýšlím nad tím v podstatě pořád, v práci, doma, ovšem řešení stále nemám. Pořád zvažuji pro a proti. Pořád si říkám, když opustím jednoho, jestli ten druhý nebyl přece jen lepší, jestli jsem neudělala chybu. Věčný kolotoč, ze kterého se mi po dvou letech nepodařilo najít cestu ven,“ svěřuje se v internetové diskusi na téma zamilovaná do dvou najednou 23letá Martina. A zdaleka není sama. Až by jednoho po přečtení všech těch příspěvků napadlo, jestli by nebylo lepší žít v jakýchsi větších skupinách, řekněme po pěti šesti lidech, kde by se všichni měli rádi. Nebylo.
K pokusu založit společenství, kde by mohl mít bez následků sex každý s každým a všichni by byli v pohodě, došlo už v 19. století. Sex sice každý s každým měl, ale v pohodě moc dlouho nezůstali. Jistý J. H. Noyes založil společenství lidí, kteří uznávali tzv. komplexní manželství. Všichni muži byli ženatí se všemi ženami, nikdo se však nesměl zamilovat, a o tom, kdo s kým plodí děti, rozhodoval vůdce tlupy. Potomstvo pak vychovávali všichni společně. Celá akce však záhy ztroskotala, zúčastnění se rozhádali na ostří nože, divže se navzájem nezmrzačili, a po čase se rádi vrátili k osvědčené klasice, tedy k životu v páru.
Nevěra je zdravá?!
Co to vlastně v nás lidech je, že nedokážeme být dlouhodobě monogamní? Je to chyba ve výchově, nebo v sebeovládání? Možná oboje. Ale také je to naše biologická danost. Podle odborníka přes evoluční a sexuální psychologii Christophera Ryana je totiž monogamie pro člověka nepřirozená. Podle něj jsme z biologického hlediska pořád jen opice, přestože jsme se naučili chodit po dvou a nosit jehly od Blahnika nebo kravaty od Hugo Bosse. „Homo sapiens je jedním z velkých lidoopů Afriky, vedle šimpanzů, bonobů a goril,“ střílí ostrými psycholog a dodává, že jsme stále „zakleti“ ve zvířecím těle a nějaká tisíciletí vývoje v tom zas až takovou roli nehrají. A to, že se snažíme o věrnost a nechováme se zcela bezuzdně, je záležitostí našeho sebeovládání a víceméně kvůli tomu strádáme.
„Monogamie je pro člověka nepřirozená,“ trvá na svém. Po jediném člověku prý netouží nikdo z nás a monogamie byla v lidském rodě zavedena až poté, co jsme přestali kočovat. Tehdy začalo být nutné vědět, čí je majetek, pole a také čí je kdo žena. A nevěra je podle doktora Ryana vlastně jen potvrzením toho, že jsme v pořádku. „Páry jsou nuceny uvěřit, že ubývající sexuální vášeň v manželství a touha po jiné osobě než po partnerovi je selhání vztahu, i když to ve skutečnosti jen dokazuje, že jsou pravými příslušníky druhu homo sapiens,“ tvrdí Ryan. Faktem je, že monogamie je kulturní vynález. Poprvé ji v Evropě zavedl židovský vůdce Geršom ben Juda roku 1000 na synodu v Mainzu, a to na přechodnou dobu jednoho tisíce let. Vedl ho k tomu strach z pogromů a praktický fakt, že ve dvou – tedy v páru – se utíká lépe než ve skupině.
Co ale máme dělat my, kteří se nehodláme smířit s pojetím Co je moje je i tvoje? „Chcete-li mít dobrý a kvalitní vztah, musíte mu věnovat čas, pozornost a hodně energie. Chybějící kvalitu nenahradíte kvantitou,“ říká terapeutka Tomačáková, která se neztotožňuje s názory doktora Ryana. „Monogamie jako taková možná není z biologického hlediska přirozená, ale omlouvat tím, že se někdo nedokáže udržet, je alibismus. Pro lidskou psychiku a život je nejlepší a nejvýhodnější tzv. sériová monogamie. Tedy setkáme se s partnerem, zamilujeme se a prožijeme s ním určitý, různě dlouhý, kus života. A po dobu, co jsme s ním, jsme mu věrní. Někdy je to rok, jindy dvacet nebo i více let,“ soudí. „Nemá cenu zůstávat s někým, s kým vám není dobře. Ale jestli vám není dobře už se šestým mužem za sebou, je čas zamyslet se nad tím, zda chyba není ve vás. A nedoufat, že s novým mužem to bude jiné. Nebude, dokud nezměníte sebe a svůj postoj,“ uzavírá psycholožka.
Je monogamie přežitek?
Antropologové na základě svých zkoumání došli k závěru, že polygamie (manželství více než dvou jedinců) je mnohem rozšířenější než monogamie (život v páru) – týká se zhruba 80 procent lidských společenství.
Také biologové snášejí důkazy, že člověk není z tohoto hlediska předurčen k monogamii. Zmiňována je např. studie, kdy vědci došli porovnáváním rozměru varlat v poměru k velikosti těla u různých živočišných druhů k poznání, že větší varlata znamenají také větší promiskuitu.
Člověk je přitom vzhledem k velikosti svého těla velmi dobře vybaven. Monogamie je tedy podle odborníků spíše kulturním jevem, který se týká zejména západní civilizace, a byl nám vnucen církví a tlakem společnosti. Je totiž výhodnější hned z několika hledisek, např. uspořádání majetku (uživit více žen není žádná legrace) a dědických práv, výchovy dětí apod.
Jsme tedy k nevěře vlastně předurčeni a nemá smysl se ji bránit? „Svádět zálety na biologickou danost není nic jiného než hledání výmluv. A degradace lidství jako takového. Pak už totiž nezbývá mnoho, co by člověka odlišovalo od zvířat. Nenechte si tedy vzít svou představu romantické lásky a věrnosti. Nebo se můžeme vrátit na stromy,“ tvrdí terapeutka Jana Tomačáková.
Autor: Lada Černá (Juicy)
Datum: 1. listopadu 2010
