Miluju ho, ale nesnáším jeho kamarády

Kristýna (27): Jeho přátelé nás rozeštvali.

„Kubu jsem poznala, když jsem zabloudila a on mi poradil, kudy se vymotat z pro mě neznámé oblasti. Když jsme se loučili, dal mi svou vizitku se slovy, že pozítří v pět na mě bude čekat v támhleté vinárně. Tak začal náš vztah, který se zdál jak z dívčího románu třicátých let. Od toho rande jsme se od sebe prakticky nehnuli. Už jsme nebyli vyjukaní puberťáci, kteří by se vznášeli v nebi, a všechno si malovali na růžovo. Oba jsme už pár delších vztahů za sebou měli, a tak jsme měli představu, co od vztahu čekáme.

Přátelé

Jako v každém vztahu, i my jsme toužili poznat přátele toho druhého. Zatímco Kuba mezi moje kamarády zapadl dobře, všichni ho vzali, naopak to tedy rozhodně neplatilo. Zarazil mě už jen ten fakt, kam jsme za nimi šli. Spolu jsme vždycky chodili do příjemných restaurací, které nebyly zakouřené. Teď jsme zalezli do té nejhorší knajpy v okolí. Snažila jsem se na sobě své zděšení nedat najevo, ale i kdybych dala – pro Kubu jsem najednou přestala existovat. Šel jak žíznivý za oázou do kouta, který byl eufemisticky nazývaný salonkem. Tam seděla pestrá směsice nejrůznějších lidí. Někteří měli na sobě oblek, další džíny, které držely jen silou vůle, prostě absolutně nesourodá skupina lidí.

Všichni strašně hulákali, byli vulgární a všichni měli sklon mě plácat po zadku. Nejsem žádná křehká netykavka, ale tohle už bylo na mě moc. Vydržela jsem tam asi hodinu, pak jsem se omluvila a odešla. Z mého dosud pozorného přítele se najednou stal někdo, koho jsem nepoznávala. Byla jsem opravdu naštvaná. Tím spíš, že se mi znovu ozval až za tři dny, jako by se nechumelilo. Žádná aspoň zdvořilostní otázka, jak jsem dojela domů, nic. A nejvíc mě dorazilo, když mi řekl, že partě jsem se líbila a zvou mě, abych za týden přišla znovu.

Upřímně jsem se vyděsila.

Dlouho mi to leželo v hlavě, probrala jsem to i s kamarádkou, a pak jsem se rozhodla, že tam ještě jednou půjdu. Kdo ví, třeba to byla jen výjimka a narazím tam na prima lidi, možná s jinými názory a přístupem k životu než mám já, ale rozhodně ne s chováním Kromaňonců. Bohužel jsem se spletla.

Druhá šance partě

Zjistila jsem, že minule chyběl Poky – dodnes nevím, jak se ten člověk občansky jmenuje, všichni na něj volali Poky. A on byl ještě hlučnější, nevycválanější než všichni další kumpáni. A co bylo horší, všichni na něj koukali jak na Pána Boha. Vážně jsem se snažila tvářit neutrálně, abych nikoho neurazila. Stejně to ale bylo málo. Najednou se ke mně přitočil sám božský Poky, plácnul mě přes zadek a zahalekal něco v tom smyslu, proč se slečinka nebaví? Snažila jsem se mu odpovědět v odlehčeném tónu, ale bylo to málo. Jak to šlo, jsem se rozloučila, a Kubovi řekla, ať se mi ozve druhý den.

S pravdou ven…

Opravdu volal, a mně nebylo lehko. Domluvili jsme si rande v naší oblíbené kavárně, a tam jsem ho poprosila, aby mne u svých přátel omluvil, že na tyto dýchánky opravdu chodit nebudu. Že respektuji to, že jsou to jeho přátelé, ale nebudu se přetvařovat. Prostě mi nesedí. Zůstal na mě koukat, vypadal skoro až uraženě, že nejsem nadšená jeho přáteli stejně jako on mými. Jasně, kopla jsem do jeho ega, a to se trestá. Zkusila jsem jeho ješitnost použít ve svůj prospěch. Vysvětlila jsem mu, že přece každý chlap touží po tom, aby mu partnerka pravidelně dopřála večer sám pro sebe… Zdálo se, že toto vysvětlení pochopil, i když bylo vidět, že ho to mrzí.

Chvíli to takhle fungovalo, a Kuba jen občas utrousil, že mě Poky pozdravuje. Dělala jsem, že to nevnímám. Náš vztah to ale poznamenalo, stín Pokyho mezi námi byl pořád. Doufala jsem, že se to spraví, a tak jsem vymýšlela neustálé aktivity, kolo, kino, výstavy, prostě abychom měli společné zážitky. Jen přes středu nejel vlak, to zkrátka byl s kamarády.

Klid před bouří

Jednou ve středu večer mi volal Kuba, že se mnou chce akutně mluvit, a jestli bych nemohla dorazit. Opravdu jsem nemohla – měla jsem pleťovou masku, mokrou hlavu, zkrátka jsem si udělala holčičí večer. Rozloučil se se mnou velmi chladně, a mně bylo jasné, že ho slyším naposledy. Masku jsem si tehdy smyla slzami. Zavolala jsem kamarádce, která obratem přijela a udělala mi vrbu. Vybrečela jsem se a ulevilo se mi, uvědomila jsem si, že bychom neustále žili ve stínu božského Pokyho, a to mi za to nestojí. Smska dorazila ráno. „Nezlob se, ale nechci chodit s někým, kdo nerespektuje mé přátele,“ stálo tam. Odepsala jsem mu, že mu přeju hodně štěstí a spokojenosti s někým, komu jeho přátelé sednou líp.

Happy end

Asi dva měsíce na to jsem poznala Petra. A jestli se ptáte, jak mi sedli jeho přátelé, tak naprosto v pohodě. Někteří víc, jiní míň, ale jsou to vcelku normální lidi, žádní potřeštěnci. O Kubovi jsem se doslechla, že začal chodit s jednou z té jejich partičky. Inu, každý je spokojený jinak s jinými lidmi,“ uzavřela své vyprávění Kristýna.