Milý Ježíšku...
Tak už jsme napsali Ježíškovi…
… chlubila se nedávno u stolu kolegyně „babička“. A představte si, psal i náš malý Davídek!“ Když jsem se tvářila patřičně nechápavě, dostalo se mi náležitého vysvětlení. „No Davídkovi je pět, on teprve chodí do školky a neumí psát! Vzal si katalog hraček, nůžky a lepidlo a Ježíškovi vystřihl ty hračky, které by chtěl. A na to přišel sám!“
„Šikulka“ – hned pochválím vnoučkovu kreativnost a sama přemýšlím, jaká je to škoda, že jako dítě jsem nikdy žádný dopis Ježíškovi nepsala.
Přání mezi řádky
My Ježíškovi nepíšeme. U nás jsou přání vyřčená vždy mezi řádky. Objeví se během roku naprosto nečekaně a pokud posluchač není dostatečně pozorný, může je snadno přehlédnout.
Ty poměrně čitelná začínají slovy „Jestli někde uvidíš, kup mi … tady to nemůžu nikde sehnat.“ Jiná se skrývají za obvyklými povzdechy typu „Zase se mi pokazil …“ či „Vysavač už dosluhuje, jsem zvědavý, jak dlouho vydrží…“. Opatrná přání obvykle začínají slovy„Potřeboval bych …“ a ty obzvlášť rafinovaná se skrývají v podmiňovacím způsobu „Bylo by potřeba…“.
Má to jeden háček – je potřeba s potenciálními příjemci dárku trávit dostatek času a pozorně si všímat. Což v situaci, kdy žijeme každý v jiném městě a vidíme se šestkrát do roka, jde poměrně obtížně.
„Milí Ježíšci mámo a brácho“
Poměrně nedávno jsem došla k faktu, že je potřeba začít „psát Ježíškovi“. Nebyl to žádný sáhodlouhý formální dopis v krásné obálce, který se obřadně vystaví za okno a tajně se pozoruje, kdy že si Ježíšek pro dopis přijde. Ten můj byl formální, stručný, pragmatický a … elektronický.
Poslala jsem jej svým drahým příbuzným a začínal slovy „ze všeho nejdřív si přeju, abyste mi řekli, co chcete k Vánocům, abych si nemusela lámat hlavu.“ A aby to nebylo nefér, na oplátku jsem jim poslala pár tajných, tedy vlastně zcela veřejných, tipů, co by udělalo radost mně.
E-maily Ježíškovi
Nápad poslat Ježíškovi e-mail rozhodně nebyl z mé hlavy. Tohle znovuobjevení Ameriky u mě proběhlo někdy začátkem studia vysoké školy. Tehdy Spolek informatiků, po domluvě s místním správcem sítě, zřídil „ježíškovskou“ e-mailovou adresu. Z tajných zdrojů vím, že mailů chodilo požehnaně.
Některé prý utkvěly pracovnicím studijního oddělení natolik v paměti, že se z nich po čase staly mýty a legendy. Zvlášť jeden byl obzvlášť vtipný: „Milý Ježíšku, každý rok tě prosím, abys mi něco přinesl. Letos bych si přál, abys něco odnesl. Třeba …“ a následoval výčet nejméně oblíbených členů pedagogického sboru fakulty. Pravda, tito učitelé zde učit nepřestali, ale studijní se aspoň dobře pobavilo.
Ten správný dárek
Psaní Ježíškovi je opravdu obtížná záležitost. Počítejte s tím, že v konečném důsledku pod Vánočním stromečkem najdete něco úplně jiného, než byste opravdu chtěli. Určitě tam budou dárky, o kterých je dárce přesvědčen, že jsou to stoprocentně ty pravé … a nejsou. Pak jsou tam dárky, které obsahují to, co si dotyčný přál, ale jsou přeci jen trochu (pravda, někdy hodně) jiné, než by si skutečně vybral, kdyby si vybíral sám. A pak je tam bohužel i různorodá směs něčeho mezi tím.
Proč je pod vánočním stromečkem tolik „přešlapů“ a „nepodarků“? Pravděpodobně proto, že neumíme říct, co přesně chceme. Jak má druhá strana uhodnout, po čem naše srdce touží, když jí to neřekneme? Pokud letos budete psát Ježíškovi, pak nepište „chci kabelku“. Napište „chci černou kabelku, kterou prodávají …. a stojí …“ a nejlíp přidejte i fotku. A když to přeci jen nevyjde? Není důvod se trápit. Hledejte především množství vložené lásky, která se za dárečkem skrývá. Pokud se na ony balíčky budete dívat srdcem, pochopíte to, že Exupery měl pravdu – co je důležité, je očím neviditelné.
Dopisy, které nikdy nepošleme
Je pravda, že jako dítě jsem nikdy dopisy Ježíškovi nepsala. Přesto to posledních pár let dělám. Ne, teď nemám na mysli ony maily svým příbuzným, Každý rok, obvykle první adventní neděli odpoledne, si vezmu tužku a papír a zkusím si sesumírovat své myšlenky, touhy a přání týkající se následujícího roku.Většina z nich jsou nehmotná (kupříkladu abych dobře zvládla státnice) a některá se s odstupem času jeví jako dětinská. Popsaný list založím k těm předchozím a čas od času se k těm starším vracím. Někdy je úsměvné číst pár let staré dopisy, člověk zjišťuje, že věci, které byly životně důležité v osmnácti, najednou s odstupem let už neřeší.
Zkuste to taky. Nezáleží na tom, jestli budete psát „Milému Ježíškovi“, anebo jen tak. Ať tak či onak, vždycky je dobré znát svá přání. Proč? Třeba proto, jak říká Paulo Coelho, že „… když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil.“
Autor: Lucie Černohorská
20. listopadu 2010
