Mít či nemít dítě? To je to, oč tu běží!
Zatímco v 80. letech bylo běžné rodit ve dvaceti, dnes české ženy rodí své první dítě o deset let později. Jen loni se nejvíc dětí narodilo ženám mezi devětadvaceti a jednatřiceti lety a tento trend stále stoupá. Dětí se rodí čím dál méně, v Česku na jednu ženu připadá 1,45 dítěte a odkládané rodičovství čím dál častěji vede k neschopnosti otěhotnět přirozeně.
Antikoncepční pilulka ženu osvobodila od starostí s plodností, ale přišly nové časy. Časy uměle prodlouženého mládí, které mohou klamat, protože biologická schopnost počít zůstává stejná. Odborníci varují, že mít děti může být v budoucnosti luxus. Na druhou stranu rozhodnutí, kdy a zda vůbec se stát matkou, je jen na ženě samotné. I o tom jsou příběhy tří oslovených žen.
MÁMA ZE MĚ UŽ NEBUDE
Martina chtěla děti vždycky. Rodila by klidně ve dvaceti, ale jako na potvoru nebylo s kým. Měla enormní štěstí na zajímavé, ale pro rodinný život nepoužitelné muže. Jeden byl surfař, který trávil půl roku cestováním, další IT, který dokázal vydělat velké peníze, ale okamžitě je rozfofrovat za hlouposti. Čas běžel, Martina makala ve filmové produkci a biologické hodiny přehlušovala velmi aktivním a společenským životem. Procestovala svět, v Praze nevynechala jediný večírek, jejím životem prošla řada mužů, ale s nikým to nikdy nebylo tak vážné, aby si troufla o svém přání mít dítě otevřeně mluvit. Až na posledního, o patnáct let staršího Němce Andrease.
„Žili jsme spolu rok a půl, z toho jsme se rok snažili o dítě. Ale nevyšlo to, ani nevím, na čí straně byla chyba. Rozešli jsme se v dobrém, ale dneska opět stojím na startovní čáře a přede mnou je jen řada otazníků,“ bilancuje sympatická žena s pomněnkovýma očima, u které je těžké uvěřit, že je jí 41 let. Martina si přiznává, že se jí nejspíš přihodilo to, co psycholožka Helena Máslová popisuje jako proprokrastinované plodné období.
„Minulý rok jsem kvůli tomu probrečela, čtyřicítka na mě zaútočila velmi agresivně, propadla jsem pocitu, že jsem stará, odepsaná a že definitivně skončím bez dětí.“ Po dalším roce se prý cítí mnohem líp, i když naděje, že by se její situace změnila, je dost mizivá. „Vnitřně jsem si v sobě představu, že ze mě bude máma, uzavřela,“ říká.
„Je to zvláštní, přesně od toho momentu, kdy jsem se s tím vyrovnala, se kolem mě vyrojilo několik zajímavých mužů. Jejich pozornost si užívám, ale už je okamžitě nehodnotím coby potenciální otce svých dětí. Je to smutné, ale jinak bych se musela zbláznit.“ Právě teď Martina vyráží do Kanady s jedním Australanem, kterého jí dohodili kamarádi. „Neztrácím sílu jít do vztahu, ale už se netrápím kvůli tomu, co nemůžu změnit.“
S podobnými příběhy se často setkává pražský terapeut Ivan Skalík. „Nedávno mne navštívila jednačtyřicetiletá klientka z New Yorku, která chodila pět let na psychoanalýzu a dospěla k závěru, že by chtěla mít děti. Dlouhou dobu se zabývala rozborem předešlých vztahů, hledáním vhodného přístupu k touze mít děti objevováním všech,omezení‘, které jí znemožnilo vidět věci jednodušeji,“ vypráví. Přímé otázky psychoterapeuta ji v první fázi terapie zarazily. Ivan Skalík se jí otevřeně ptal, zda je poblíž muž, se kterým by chtěla mít dítě, zda je o tom možné přímo komunikovat, jaké jsou další možnosti…
„S příběhem Martiny to má společný kontext. Myslím, že nejde o to, aby ženy byly sebevědomější a důraznější v tlaku na muže ohledně touhy po dítěti. Spíše jde o to, otevřeně komunikovat o svých představách o životě. Nebát se. Pokud žena touží po dítěti, měla by to partnerovi sdělovat, a pokud má partner odlišné představy, případně chce x dalších let dozrávat, je na ženě, aby šla životem dále. A to přesto, že jí partner po všech ostatních stránkách vyhovuje,“ zdůrazňuje Skalík. Martina podle něj nedělala chyby. Prostě pro ni byl život s partnery, kteří nechtěli děti a měli jiné přednosti, příjemný a nechtěla to měnit.
NEJVĚTŠÍ RADOST
Ani lékařka Ivana nikdy nepochybovala o tom, že chce děti. V patnácti začala chodit se spolužákem z gymnázia, po absolutoriu na lékařské fakultě se vzali a přivedli na svět čtyři děti. Dva kluky a dvě holky, z nichž nejstaršímu je jedenáct let a nejmladšímu šest měsíců. Pohádkový scénář zatím nemá chybu, rodina funguje, dnes pětatřicetiletá Ivana má svého stejně starého muže ráda i po dvaceti letech. Co jí brzké mateřství dalo a vzalo?
„Začnu tím, co by se mohlo jevit jako negativum. Kvůli rodině jsem hodně brzy vypadla z profese, jsem sice vystudovaná lékařka, ale bez atestace. Až se budu chtít za pár let vrátit do zaměstnání, budu to mít nedlouho před čtyřicítkou a bez potřebné praxe hodně těžké. Zatím to neřeším, ale čím dál častěji si říkám, že buď úplně změním profesi, anebo zůstanu tím, čím jsem ve skutečnosti: mámou a ženou v domácnosti.“ Ivana má to štěstí, že její muž je schopný uživit i tak velikou rodinu, je architekt a s kolegou vede vlastní ateliér. Nijak si nevyskakují, bydlí ve tři plus jedna a dovolenou tráví především na chalupě.
„Přiznávám, že jsem z podstaty kvočna, co se nejradši stará o své blízké. Čtvrté dítě jsme zvažovali, ale s manželem jsme se rychle shodli, že mít děti je pro nás největší radost v životě, i když to vyžaduje hodně peněz, náročnou logistiku a hodně energie.“ Na své stejně staré kamarádky, které stihly nejdříve kariéru a teď rodí svoje první děti, prý Ivana vůbec nežárlí. „Se zájmem poslouchám jejich vyprávění o tom, s kým se zas rozešly nebo sešly a kam letí na dovolenou. Ale neměnila bych. S dětmi je život plný, radostný. Je to záhul, ale taky veliká legrace,“ uzavírá.
Na otázku, zda vztah, který začal v dospívání, má naději být stejně idylický i nadále, psycholog Skalík přikyvuje. „Jsem o tom přesvědčen. Zároveň se Ivana nemusí upínat jen na roli matky a následně babičky. Život je stále dost dlouhý na to, abychom usilovali o naplnění svých snů i mimo roli rodičů. A krize středního věku? S tím označením mám problém a raději to období nazývám hledáním dalších aktivit, hledáním motivů a zájmů v životě. Samozřejmě že po dvaceti letech péče o děti potřebujeme další životní impulzy. Ale to není krize, je to hledání příležitostí stále vést aktivní plnohodnotný život. Není to lehké, ale je to možné.“
DĚTI? NIKDY!
Ač se jejich životy odvíjely odlišně, Ivana a Martina nikdy nepochybovaly o tom, že do jejich života patří rodina, mateřství. To osmatřicetiletá Patricie měla vždycky jasno: zůstane bezdětná. Je tlumočnice, má práci, díky které hodně cestuje a potkává zajímavé lidi. Často cestuje i její manžel, biolog, který přednáší v zahraničí. Je o deset let starší a s Patriciiným rozhodnutím žít bezdětný život se musel chvíli vyrovnávat. „Já to věděla odjakživa. Děti mě nebaví, nezajímají, do světa maminek, plínek a kašiček nepatřím. Manželovi jsem to říkala už od začátku našeho vztahu. Chvíli si myslel, že jsem ještě mladá a do mateřství dozraju, ale jsme spolu dvanáct let a mám to pořád úplně stejně,“ říká na rovinu.
Kariéra je pro ni vším, žije velmi aktivně – když necestuje pracovně, létá s manželem do exotických destinací na dovolenou, jezdí na koni, jachtaří, tančí tango, cvičí a stýká se s přáteli, kterých má díky své profesi hromadu. „Vnímám, že jsem ve věku, kdy už většina mých vrstevnic dítě má. Ale to náš vztah nijak zásadně nenarušuje, prostě se scházíme, když u toho jejich děti nejsou, a pokračujeme tam, kde jsme přestaly. Když mají hlídání, zajdeme do baru, probereme chlapy, to si užijou i mámy, které celé dny utírají zadky.“ Jedinou nepříjemnost vidí v tom, že na ni okolí neustále vyvíjí tlak.
„Pořád se mě na to někdo ptá a nechápe, že někdo může děti nechtít. Já jsem si tím rozhodnutím ale úplně jistá. Jsem šťastná se životem, který žiju, i když tomu málokdo rozumí.“ Nad otázkou, zda nebude svého rozhodnutí někdy litovat, ale krčí rameny. „To stoprocentně říct nemůžu. Vím, že si tímhle rozhodnutím zadělávám na osamělé stáří, ale taky vím, že jenom kvůli tomu si dítě pořizovat nebudu. To by nebylo fér hlavně vůči němu.“
Psycholog Ivan Skalík má narozdíl od většinového pohledu pro Patricii pochopení. „Nejen to, já jí fandím. A držím jí palce, aby nepodlehla společenskému tlaku, obecným klišé, a šla si s partnerem za svým.“ Způsob jejího života navíc podle Skalíka nemusí znamenat osamělé stáří. Patricie podle něj žije život, jaký ji baví a naplňuje.
„Oba partneři také vědí, že musí hledat další životní impulzy a nemůže to být jen cestování. Takových impulzů je kolem nás neskutečně mnoho a naprostá většina není limitována věkem,“ říká a upozorňuje na fakt, že to, zda máme, či nemáme děti, automaticky nezaručuje, že si ve stáří nebudeme připadat osamělí.
„Víte, kolik osamělých starých lidí, kteří mají děti, kolem sebe vidím? Pravděpodobně je máte v okolí také. Dokonce existují osamělí rodiče, s nimiž žije dítě pod jednou střechou. Jistotu máme v životě jen jednu… Proto je důležité žít naplněný život. Ať s dětmi, nebo bez nich,“ uzavírá.
Článek vyšel v časopise .
