Mlčeti zlato? Jak kdy...

Představte si to jako filmovou scénu, ideálně černobílou. Dáma s pečlivě vyčesaným drdolem sedí, mlčí, zdobí. Občas vyfoukne kouř z cigarety hořící ve špičce… a mlčí dál. Svému protějšku čas od času věnuje dlouhý pohled, hlava, snad v předstírané pokoře, jemně skloněná. První tři rande? Sexy, tajemná, plná příslibů a díky neužvaněnosti přitažlivá. Mlčení po dvaceti letech manželství? Jednoznačný základ průšvihu – skloněná hlava už není známkou pokory, ale rezignace, mlčení zase symbolem toho, že už vám ten druhý nestojí ani za půl slova. Cigarety vynecháme úplně, dobře?

KAŽDÝ DEN ASPOŇ VĚTU

Já vím. Máte dvě malé děti, různě je rozvážíte mezi školkou, školou, kroužky, tréninkem. Stíháte práci, domácnost, úkoly, povinnosti, i to třetí dítě, promiňte, vašeho muže. Poslední, nač byste měla sílu, je sednout si s ním po takovém dni ke stolu – a povídat si. O čem, proboha? Že jste si dneska na tu příšerně bolavou hlavu vzala dva brufeny? Že paní učitelku matematiky uškrtíte, jestli vám bude vysvětlovat, že se se synem prostě musíte ty množiny učit taky? Nebo o tom, že navzdory svému proženskému myšlení už vlastně chápete, že může být prima být ženou v domácnosti? Ano. Mluvte s ním o čemkoli. Klidně i o utkání Slavie, to je fuk, že tomu nerozumíte. Ale mluvte.

Ať už budete sdílet sebenepodstatnější informace, posilujete tím intimitu vašeho vztahu. Nevědomě budujete vzájemnou důvěru. Pokud budete trénovat drobnými, a navíc i nedůležitými informacemi, těžko se dostanete do stavu, že „tohle mu přece nemůžu říct“. Když mezi dvěma lidmi plyne volně a nenásilně sdílení informací, dokážete se v případě opravdového problému snáze svěřit. Logicky – když spolu nedokážete mluvit o maličkostech, jak se pak chcete svěřit s něčím, co vás trápí?

Americká psycholožka Harlene Anderson ale připomíná, že stejně důležité jako mluvit s druhým je i vytvářet prostor pro vyprávění druhého. A kromě prostoru samotného je potřeba druhému dopřát nejen jeho vlastní způsob vyprávění, ale i tempo. Když vám někdo poskytne svůj čas na to, abyste se mohla svěřit, jste určitým způsobem zavázaná: nemělo by vás proto pak rozrušit, že někdo možná nemá tak brilantní vyjadřování jako vy, nebo dokonce nadužívá slovní vatu.

ZAKÁZANÉ UVOLNĚNÍ

Je asi nesmyslné předstírat, že veškerá komunikace v dlouhotrvajících svazcích je jen sluníčková, případně mile povrchní. Dospělí lidé bez ohledu na to, jaké mezi nimi jinak panuje souznění, občas narážejí na rozdílný úhel pohledu. Někdy takový třesk může vytříbit vlastní pohled na věc, jindy stejně snadno způsobí několikaměsíční tichou domácnost. A víte, co je úplně nejhorší, co v okamžiku střetu můžete udělat? Odejít.

Možná se vám uleví, když necháte toho zapříčeného tvora jeho vlastní umanutosti a odejdete se psem projít se do parku. Vy to – bez nadsázky – rozdýcháte, jenže když se vrátíte na místo činu, zjistíte, že vzduch se sám vážně nevyčistil. Jenže podle odborníků na partnerskou komunikaci odchodem ve chvíli, kdy bouře vrcholí, neřešíte problém s grácií, tedy elegantním odchodem – ale prachsprostě utíkáte z bojiště.

Jako u všeho ostatního pomáhá dosadit si do téhle situace sebe sama. Právě zuříte. Vyčítáte mu cokoli, co provedl v posledních dvaasedmdesáti hodinách. A on se namísto jakékoli verbální reakce sebere a odejde. Nechává vás tak v hlubokém zmatení: Nestojíte mu už ani za slovo? Jste mu úplně fuk? Je mu to celé nepříjemné? A jakým stylem komunikace potom vůbec navázat?

Harlene Anderson upozorňuje, že než se pustíte do dalšího hovoru, měli byste v prvé řadě vnímat, jak druhá osoba reaguje. Buďte pozorní k tomu, co druhý říká, a pokud to jen trochu jde, nepředpokládejte, co zazní. Nepodléhejte představám, jak by to ideálně mělo být. A pokud se třeba i procházce navzdory znovu dostanete „do varu“, zkuste vyhlásit pauzu. Klidně i celodenní. Někdy je lepší nechat věci být.

DRBAT JE ZDRAVÉ

Mluvit a umět mluvit je ovšem důležité i mimo partnerský vztah. Neodbývejte mámu, přestože jí musíte všechno opakovat šestkrát, aby se posedmé zeptala zase na to samé. Budete na tom stejně, možná už dokonce jste. Neodsouvejte drby s kámoškou u kafe jen proto, že před vaší oblíbenou kavárnou se fakt špatně parkuje. A případné drby s kamarádkou si nevyčítejte. To, že spolu někomu takzvaně „umyjete pozadí“, ještě neznamená, že vaše vztahy s okolím jsou pošramocené. Naopak takový „rychlý drb“ může fungovat jako očistný proces.

Když se od kamarádského povídání posuneme k oblasti komunikace na pracovišti, neměla byste nikdy dopustit, abyste jakákoli nedorozumění v práci řešila tím, že se rozhodnete to vydržet. Psycholog a psychoterapeut Karel Humhal je přesvědčen, že právě na pracovišti je potřeba mít v tomto ohledu čistý stůl – a tohle čištění, které by mělo eliminovat různé šíření polopravd, pomluv a zkreslených informací, by mělo být v rukou šéfa. Ten by podle psychologa měl (případně na základě vaší reakce) projevit jasně záporný postoj a zároveň za výše zmíněné stanovit dostatečně tvrdé sankce. Pokud ani to nepostačí a i případná domluva se mine účinkem, doporučuje drbala propustit.

Většina pnutí v mezilidských vztazích totiž vzniká z nepochopení, z nevyřčených slov a zamlčených křivd. Nemám v úmyslu z vás udělat hašteřivou trhovkyni, která, co si nevyhádá, nemá. Až se ale příště ocitnete v situaci, kdy vám na mysli vytane, že tyhle nejasnosti raději se skřípěním zubů přejdete, zkuste si vzpomenout na to, že většina nemocí má psychosomatický původ. Nemůžete-li dlouhodobě něco „strávit“, odsouváteli řešení problémů na někdy, nebo dokonce na nikdy, koledujete si minimálně o žaludeční neurózu. Přitom mluvit je tak jednoduché. Navíc to přináší okamžitou úlevu – a to zároveň na obou stranách bojiště.

TRÉNUJTE

Schopnost komunikace s druhým a umění sdílet radosti i strasti je věc, která se musí trénovat. Pokud se uzavřete do své ulity a, trochu pomýleně, si budete myslet, jak moudré a jakou známkou vaší síly je, že své starosti řešíte sama, dopracujete se maximálně tak k poctivé sociofobii. Síla jedince se nepočítá na dny, kdy je schopen mlčet a soustředěně se trápit o samotě. Nepomůže vám, když se nedokážete svěřovat.

Kromě problému samotného, který se vnitřním užíráním ani neumenší, ani nevyřeší, se během velmi krátké doby precizně vytrénujete ještě v jedné disciplíně: pocitu absolutního osamění. Budete sedět uprostřed společnosti, obklopená lidmi a neschopná se bavit o čemkoli důležitějším, než je počasí. Pokud se nedokážete podělit o svá trápení, kromě osamělosti se vám taky podaří propadnout i iluzi, že nedokážete svůj život žít. Ve vlastní hlavě si dokola přehráváte situace, které v reálném světě nejste s to pojmenovat. A každé další smyšlené řešení je ještě horší. Vážně se chcete zacyklit v tom, že váš život nemá řešení?

Když jsem byla v Dánsku, zaskočilo mě, jak otevření ke mně jsou cizí lidé, které vidím poprvé v životě. Byli schopni mluvit o svých pochybnostech. Svěřovali se mi s příběhy, které bych já, konzervativní hodná holka, která neobtěžuje problémy, nechala na rameni blízké přítelkyně. Mluvili o každodenních starostech. Taky se ale uměli radovat i z maličkostí – v kterém bistru našli opravdu dobré sušenky. Jaký film jim udělal radost. Že jejich dítě se začalo těšit do školky. Jednoduše řečeno, sdíleli. Možná i tohle je důvod, proč Dánové sami sebe dlouhodobě řadí mezi nejšťastnější národy světa: sdílená starost, poloviční starost. Sdílená radost, násobená radost. Funguje to.

MLUV S NÍ

Vzpomínáte si na slavný Almodóvarův film tohohle jména? Zborcený vztah z kómatu řečmi asi spíš neproberete, ale tím, že spolu nikdy nepřestanete mluvit, aspoň minimalizujete riziko, že vaše láska do kómatu upadne. Mluvte spolu. Lepší dar než dar umění řeči do vínku už jste nemohli dostat.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.